Vlak nabíral na rychlosti a matky stále běžely. Příběh psycholožky a disidentky Ivanky Lefeuvre
V Praze už několik let probíhá jeden ze zřejmě posledních soudních procesů s příslušníky Státní bezpečnosti, tedy StB. Karel Vykypěl, poslední náčelník kontrarozvědky StB, Milan Kopinec a Vladimír Novotný byli obžalováni ze zneužití pravomoci úřední osoby. Na počátku 80. let měli v rámci tzv. akce Asanace donutit vytrvalou šikanou rodinu Hyblerových k vystěhování na Západ.
V Příbězích 20. století tentokrát vzpomíná psycholožka, disidentka a politická vězenkyně Ivanka Lefeuvre. S tehdejším manželem Martinem Hyblerem, který byl rovněž psycholog, filozof, člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, se nuceně vystěhovala do Francie v roce 1982. Hyblerovi odcházeli se třemi dětmi – a s představou, že domů se už nepodívají.
Vlak nabíral na rychlosti. A matky stále běžely… Příběh psycholožky a disidentky Ivanky Lefeuvre
Proces s estébáky se vleče. V únoru 2022 je Obvodní soud pro Prahu 1 zprostil obžaloby – předsedkyně trestního senátu Olga Kalašová sdělila, že proti třem obviněným mužům neexistují konkrétní důkazy. V srpnu téhož roku zrušil toto rozhodnutí odvolací soud. Po téměř dvou letech, na jaře 2024, začal případ znovu řešit Obvodní soud pro Prahu 1, k verdiktu zatím nedospěl.
„To, co nám ti lidé dělali, vyplývá z archivních dokumentů. Pan Kopinec a pan Novotný byli naši hlavní vyšetřovatelé, ty dva jsem bezpečně poznala. Volali nás k výslechům, chodili k nám domů. Pan Kopinec u nás prováděl asi sedmihodinovou domovní prohlídku – a když jste s někým za takových okolností v kontaktu sedm hodin, tak si ho prostě pamatujete… Na Karla Vykypěla si nevzpomínám, on byl nadřízený důstojník, s tím jsem se možná vůbec nesetkala,“ říká Ivanka Lefeuvre, která dnes žije v Bretani.
Když si před pěti lety přečetla obžalobu, nepochybovala prý o tom, jakým rozsudkem proces skončí: „Je tam tolik důkazů, že jsem si zkrátka nedovedla představit, že by nebyli odsouzeni. Bylo mi jasné, že nejspíš nepůjdou do vězení, ale předpokládala jsem jednoznačný verdikt o vině.“
Běž domů, Ivane
Ivanka Lefeuvre se narodila jako Šimková v dubnu 1949 v Praze. Na střední školu chodila v Brně, kde také v 60. letech studovala psychologii. Roku 1969 se vdala za Václava Šabatu.
Silně ji zasáhla sovětská okupace, v srpnu 1969 se s manželem a přáteli účastnila tvrdě potlačené brněnské protestní demonstrace, při níž kdosi z příslušníků SNB či Lidových milicí zastřelil osmnáctiletou Danuši Muzikářovou.
Na počátku 70. let se Ivanka Lefeuvre ještě jako studentka podílela na letákové akci, v níž byli lidé vyzýváni, aby při pečlivě inscenovaných volbách, jimiž komunistický aparát vytvářel zdání legitimity a občanské podpory, házeli do uren bílé lístky. V listopadu 1971 ji zatkla Státní bezpečnost.
„S mou švagrovou Annou Šabatovou jsme původně byly dány do vazby za údajný trestný čin hanobení států světové socialistické soustavy a jeho představitele. Jako studentky jsme pracovaly na čištění Mohyly míru u Slavkova. Večer jsme v hospodě se známými zpívali a zazněla také protiokupační písnička Běž domů Ivane. Někdo z místních nás udal, druhý den přijela bezpečnost, vzali nás do vazby. Tím hanobeným představitelem snad měl být ten Ivan… Potom mě začali vyšetřovat kvůli letákové akci, měla jsem paragraf maření voleb, pak pobuřování a ještě později podvracení republiky.“
Ivanka Lefeuvre nebyla odsouzena, z vazby ji propustili po několika měsících, 3. května 1972. Měla těsně před dokončením vysoké školy, ale v Brně už z politických důvodů nesměla ve studiu pokračovat. Živila se mimo jiné jako tanečnice v kabaretu, psychologii se jí za několik let podařilo absolvovat v Praze.
V době, kdy byla ve vazbě, se dostal do vězení také její bratr, gymnazista Václav Šimek (1953). Po odvodu do armády narazil v restauraci na sovětského důstojníka Valerije Makarova, s nímž se družily dvě dívky, Taťána Bílá a Anna Švarcová.
Rozhořčilo ho to, podle rozsudku Okresního soudu v České Lípě z počátku ledna 1972 „počal zpívat urážlivé písně, namířené proti příslušníkům sovětské armády, jako ,Ivane, jdi domů‘“.
Václav Šimek také komentoval počínání dívek (později proti němu vypovídaly) a mluvil o sovětských vojácích jako o okupantech. Dostal podmíněný trest odnětí svobody, avšak prokurátor se odvolal a následující soud poslal mladíka do vězení na tři měsíce nepodmíněně.
Václav Šimek nesměl dokončit gymnázium, ale tím jeho persekuce neskončila. Zemřel za podivných okolností 23. prosince 1975 – k jeho případu se vrátíme v některých pozdějších Příbězích.
Národní zdraví – a akce Asanace
V prosinci 1976 podepsala Ivanka Lefeuvre Chartu 77, to už byla podruhé vdaná za Martina Hyblera a čekala s ním dítě. Pracovala jako psycholožka v Okresním ústavu národního zdraví v České Lípě. V lednu 1977 byla hospitalizována kvůli rizikovému těhotenství.
Z nemocnice ji kvůli podpisu Charty 77 bez ohledu na zdravotní stav vyhodili, neboť ředitel Okresního ústavního soudu potřeboval, aby byla uznána za práceschopnou a mohla být propuštěna z práce, což byl obvyklý trest za „občanskou neposlušnost“. Odjela tehdy do Prahy, kde ji znovu hospitalizovali u Apolináře, v květnu se jí narodila dcera.
Podílela se na řadě opozičních aktivit. V květnu 1979 pozatýkala Státní bezpečnost členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a Martin Hybler patřil k lidem, kteří je nahradili, aby mohl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných pokračovat v činnosti.
Jeho žena pomáhala s prací a shromažďováním dokumentů k jednotlivým případům politické persekuce, chodila k soudům, telefonovala sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných na Západ, byla v kontaktu s francouzskými novináři nebo s manželi Tigridovými.
V jednom z materiálů, určených k úřední potřebě, Ivanka Lefeuvre stroze píše o „hvězdném období“ estébáků Vykypěla, Kopince a Novotného:
„Několik schůzek Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných se uskutečnilo v mém bydlišti. Došlo při nich k zatýkání, ponižování zadržených přátel, k hrubým zásahům policie. Nebyly ušetřeny ani děti, můj tehdy tříletý syn Prokop zůstal při jednom brutálním zákroku policie vpáčen mezi dvoje dveře. V souvislosti s mými aktivitami jsem byla vystavena nejrůznějším formám represe: věznění, výslechy, domovní prohlídky, zabavení osobních věcí, psacích strojů, odposlech telefonu, kontrola pošty. Naše bydliště bylo sledováno ze třech ‚opěrných bodů‘ – bytů v protějším domě. Já i můj manžel jsme byli při našem přemísťování se po Praze bez našeho vědomí fotografováni a sledováni desítkami příslušníků Státní bezpečnosti, pěších i ve vozech. Každý z nás měl na pracovišti osobu či několik osob, které byly StB vybrány k tomu, aby nás sledovaly a kontrolovaly doslova na každém kroku.“
Na přelomu 70. a 80. let byli manželé Hyblerovi zařazeni do tzv. akce Asanace, jejímž cílem bylo vyhnat nepohodlné oponenty komunistického režimu ze země. Akci StB odstartoval ministr vnitra Jaromír Obzina 21. prosince 1977, kdy vydal rozkaz: „Docílit úplného rozložení a izolace hlavních organizátorů akce Charta 77 od ostatních signatářů, u vytipovaných organizátorů této akce dosáhnout vystěhování z ČSSR.“
Kvůli intenzivnímu tlaku StB, v daném případě eufemistické vyjádření pro trvalou šikanu a fyzické i psychické násilí, se z Československa vystěhovaly desítky disidentů. Manželé Hyblerovi odjížděli do Francie na začátku léta 1982.
V knize Migrace 1982 (Academia, Praha, 2014) lze číst jeden z deníkových záznamů Ivanky Lefeuvre z doby krátce před odjezdem:
„Sedím na lavičce v Riegrových sadech a rekapituluji události, které ovlivnily naše rozhodnutí odjet z této země. V létě a na podzim roku 1981 se stali obětmi hrubého policejního násilí Zbyněk Benýšek, Vlasta Třešňák, Čárli Soukup. 10. října 1981 bylo nalezeno na dně propasti Macocha mrtvé tělo Pavla Švandy, studenta brněnské architektury, synovce pátera Špidlíka. 13. října 1981 byla v noci, ve svém bytě, přepadena Zina Freundová. 22. října 1981, ve večerních hodinách, byl Standa Adámek vyvezen neznámými muži několik desítek kilometrů za Brno. Bylo mu vyhrožováno zabitím, najížděli na něho autem. Polit kyselinou, zanechán v lese. Poté šel čtyři hodiny pěšky k Brnu, do Brna dojel ranním vlakem. Vaškovi Malému, který byl mluvčím Charty 77 od ledna 1981 do ledna 1982, bylo u výslechu v březnu 1981 řečeno: ,Rozhodli jsme se postupovat jinak. Pro vás je deset let kriminálu málo. Takže například byste mohl mít autonehodu...‘ 7. ledna 1982 řekli Vaškovi u jiného výslechu, že skončí v Macoše. Bylo mu zdůrazněno, že ,Pavel Švanda byl nula, ale vy...‘.“
A den odjezdu, 14. června 1982: „Na nádraží se přišlo rozloučit asi třicet lidí. S námi, se Zinou, Jirkou a Honzou. Dostala jsem květiny a jídlo na cestu, chleby s máslem a se salámem, rajčata… Vlak se dal do pohybu. Otka Bednářová a moje matka se zoufale rozběhly podél rozjíždějícího se vlaku. První odjížděli oba synové, druhé tři vnoučata, dcera, zeť. Vlak nabíral na rychlosti. A matky stále běžely… a matky stále běžely… a… matky… a stále… běžely...“
Obžalovaní příslušníci Státní bezpečnosti neprojevují lítost, vinu odmítají: „U soudu jednoduše lžou. Říkají, že pouze dělali svou práci, tedy sbírali zpravodajské informace. Ty lži jsou někdy tak zjevné, že působí skoro jako výsměch soudu. Pan Kopinec například prohlásil, že se o akci Asanace dozvěděl teprve v roce 2017, a to náhodou, z rozhlasu,“ říká Ivanka Lefeuvre v interview pro Paměť národa a Český rozhlas.
Poslechněte si celé Příběhy 20. století v audiu na začátku článku.
