Když vidíte mrtvé každý den, už vám to ani nepřijde. Příběh Jaroslava Grosmana
V sobotu 5. října ve tři hodiny odpoledne bude v Roztokách u Jilemnice na domě č. p. 133 odhalena pamětní deska, oznamující, že právě zde žil Jaroslav Grosman, účastník druhého a třetího odboje, politický vězeň, kurýr a nositel řádu TGM z roku 2009.
Právě Jaroslavu Grosmanovi (1924–2012) jsou věnovány Příběhy 20. století – první rozhovor pro náš pořad jsme s ním natáčeli v roce 2006. Tehdy o něm kromě blízkých lidí a sousedů skoro nikdo nic nevěděl, o politické vězně a protikomunistické odbojáře se vůbec málokdo zajímal. Grosman byl skromný a přímý člověk, povoláním automechanik. V době natáčení interview mu bylo 82 let, mluvil už těžce, ale s jistou rasancí, která odpovídala jeho životnímu příběhu.
Když vidíte mrtvé každý den, už vám to ani nepřijde. Příběh Jaroslava Grosmana
Mapa, kompas a malá pistole
Jaroslav Grosman se narodil 13. srpna 1924 v Libštátě, jako druhé dítě ze tří v rodině drobného obchodníka. Vyučil se u firmy Šír strojním zámečníkem a opravářem aut. Celý život prožil v Roztokách u Jilemnice, pokud tedy zrovna neutíkal, neválčil nebo nebyl ve vězení. Za okupace ho „totálně nasadili“ do továrny ve Stuttgartu, brzy byl však převelen do pobočky firmy Daimler-Benz v Nové Pace, která pracovala pro armádu.
„Jarka“ Grosman nechtěl podporovat nacistický válečný průmysl, proto začal s kamarády Oldřichem Valáškem, Miroslavem Holcem a Janem Horáčkem dělat drobné sabotáže. Na jaře 1944 poškodil po domluvě s nimi elektrické kabely a na čas tak vyřadil fabriku z provozu. Případ vyšetřovalo gestapo, mladíci se báli, že se na ně přijde, a Grosman s Horáčkem se tehdy rozhodli, že z protektorátu raději utečou na Slovensko.
Jaroslav sebral otci mapy, kompas a malou pistoli. Doma nic neřekli, předstírali, že jedou na dvoudenní výlet. Cestou se jim podařilo oklamat kontroly ve vlaku, ale když dorazili do Liptovského Mikuláše, nevěděli, co dál. Scházely jim peníze, potřebné doklady i jídlo. Grosman šel za poslední drobné koupit do trafiky korespondenční lístek, aby mohli poslat do Čech šifrované sdělení známým, kteří měli potají předat zprávu rodičům.
Trafikant poznal, že mladíci jsou Češi. Dal se s nimi do řeči, a protože měl za ženu Češku, pomohl jim, jeho syn odvedl Horáčka s Grosmanem do lovecké chaty v horách. Spřátelili se tam se skupinou studentů, pár dní žili jako na prázdninách, potom je udal jeden z mladíků, konfident gestapa. Pro uprchlíky vyrazila policie, ale varování od dobrých lidí bylo rychlejší než policejní aparát.
Jak probíhala další cesta, to si už Jaroslav Grosman v době natáčení interview nepamatoval docela přesně. V roce 1956 ji sice popsal pro kroniku Roztok u Jilemnice, ale předal mi strojopis s upozorněním, že tehdy nemohl psát svobodně – byl z politických důvodů ve vězení. Jisté je, že se s Janem Horáčkem vydali na další pouť na východ a potkali Rusa jménem Antoňuk, prchajícího ze zajetí.
Pokračovali ve třech, přes slovensko-polskou hranici směrem na Zakopané, vyhýbali se větším vesnicím, ale stejně si jich všimla německá hlídka a začala střílet. Aby vojáky setřásli, museli se dostat přes řeku Dunajec. Plavat uměl jen Grosman, a tak prý kamarády přetáhl přes vodní tok „jako koťata“.
V Polsku se zdálo, že se jim smůla přilepila na paty. Byli vyčerpaní, jejich pozornost ochabovala, a ani je moc nepřekvapilo, když se za nimi ozvalo „Hände hoch!“. Za chvíli už trojici vedl voják v německé uniformě, avšak nebyl to Němec, nýbrž přestrojený partyzán. Prodělali výslech s děsivým zakončením: partyzáni je odvedli k boudě, v níž drželi německé zajatce – a žádali důkaz, že Grosman, Horáček a Antoňuk jsou opravdu proti nacistům.
Grosman vzpomínal: „Dali nám zbraně a řekli, ať zastřelíme nějakého muže, jen tak si prý získáme důvěru. Já jsem zabít nedokázal – a jestli to udělal Honza nebo ten Rus, to si nechám pro sebe.“
Každý každému bratrem
S partyzány šli mladíci do několika akcí, zúčastnili se například přepadení vojenského vlaku, a po několikadenním pochodu na Východ se celá skupina dostala do blízkosti frontové linie. Velitel tehdy Čechům napsal potvrzení, že jsou prověřeni, že jsou součástí jeho oddílu.
Záhy byla partyzánská skupina rozprášena a jednotlivci se motali v těžké palbě mezi armádami. Jaroslav Grosman shromáždil několik mužů a vyrazili směrem k Rudé armádě. Vzdali se a nechali se odvést k polnímu štábu, ale zase byli podezřelí, tentokrát ze špionáže. Potvrzení od partyzánů nikoho nezajímala. Rus Antoňuk zmizel a už ho nikdy neviděli.
Grosmana s Horáčkem pak přebrala do péče NKVD. Brzy se dozvěděli, co je čeká: transport, další vyšetřování, zřejmě soud. Rozhodli se utéct, a zase měli kliku. Využili chvíle, kdy ve zmatku za frontou ochabla pozornost strážných, prolezli okýnkem u záchodu a prchali neznámou krajinou. Chvíli jeli vlakem, schovaní v uhlí, dlouho šli pěšky, až potkali důstojníka na motorce. Muž byl z Podkarpatské Rusi a za úplatu (vyžádal si od Grosmana hodinky) odvezl uprchlíky ke Svobodově armádě.
Prošli prověrkami a výcvikem, pak se z nich stali řadoví vojáci a byli nemilosrdně rozděleni. Grosman šel k pěchotě, Horáček k dělostřelectvu: „Prosil jsem, ať nás netrhají, říkal jsem, že jsme pořád spolu, že Honza je můj bratranec. Ale jenom řekli: Tady je každý každému bratrem, dej si odchod...“ V září 1944 byli kamarádi z Podkrkonoší nasazeni do bojů na Dukle.
Jaroslav Grosman vzpomínal na boje jako na peklo, zvlášť pro nechráněné pěšáky, ocitající se každou chvíli v dělostřelecké palbě z obou stran: „Zvyknete si a jednáte trochu jako stroj, navíc nám dávali vodku, abychom se nebáli. A když vidíte každý den mrtvoly, už vám to ani nepřijde…“ Strach ale stejně měl: „Vzpomínám si, jak jsem jednou zůstal trčet v zákopu s dalším vojákem. Nemohli jsme nic dělat, nad hlavou nám hvízdaly šrapnely, já se modlil po svém a on taky, byl to Žid. Seděli jsme vedle sebe, já drmolil otčenáš a on se kýval ze strany na stranu.“
Při útoku na Komárník se Grosman pokoušel odnést do bezpečí raněného a do nohy se mu zasekla střepina granátu. Měsíc pobyl ve vojenské nemocnici, pak ho přidělili ke spojařům. Nebyla to o moc klidnější práce: v zimě a ve vánici prověřoval poškozené dráty, musel ujít kilometry sněhem. Docházely mu síly, začal uvažovat o sebevraždě. Rozmluvila mu to dívka, která v armádě také sloužila a na niž náhodou narazil. Potkal se také s pozdějším prokurátorem Karlem Vašem, který měl v jeho životě ještě sehrát neblahou roli.
Do Čech se Jaroslav Grosman vrátil jako hrdina, z války měl několik vyznamenání. Nebyl však povýšen, pokazil si to, protože bez dovolení ujel od jednotky domů, do Roztok. Nikdo ho nevítal, a tak vytáhl granát a hodil ho na pole za dům. Výbuch splašil všechny psy i krávy, z domu vyběhla paní Grosmanová, a když po roce uviděla syna, málem prý omdlela. Válku přežil i Jaroslavův souputník Jan Horáček.
Jásot po osvobození, vděčnost Stalinovi, to všechno prý Grosman zaznamenával, ale šlo to trochu mimo něj. Bylo mu jednadvacet, opustil armádu, chvíli pracoval v Liberci jako národní správce v menším podniku. Z Novopacka byli vyháněni Němci, Grosman proti tomu nic moc nenamítal, ale zároveň se mu hnusili rabovači opuštěných domů a „bojovníci po boji“, kteří se mstili na německých civilistech. A také ho překvapovalo, že se po květnu 1945 objevovalo víc a víc sak a kabátů ozdobených rudými hvězdami a bolševickými odznáčky.
Když se v únoru 1948 chopila moci KSČ, dlouho neváhal a ve vypůjčeném autě odjel za hranice do Německa. Vstoupil do služeb americké CIC a stal se kurýrem, který přecházel hranice s různými úkoly. Historie Grosmanova odchodu do exilu a jeho návratů do Československa je poměrně komplikovaná a obsáhlá. Víme, že převedl na Západ několik lidí, mezi nimi i svého známého Miroslava Soukupa, který se však záhy vrátil do Československa. Víme také, že Grosman chtěl dostat do Německa i svou snoubenku, která však odmítla odejít.
A víme rovněž, že v roce 1948 dostal Grosman zvláštní úkol, aby se v ČSR pokusil o sestavení odbojové skupiny, která měla dostat na Západ Prokopa Drtinu, někdejšího ministra spravedlnosti a blízkého spolupracovníka prezidenta Beneše. Záměr zřejmě vzešel od někoho z českých exulantů, kteří spolupracovali s americkou tajnou službou – Grosman byl přesvědčen, že nápad pocházel od novináře Pavla Tigrida, s nímž se v Německu setkal.
Pokus o únos Prokopa Drtiny
Prokop Drtina se krátce po jmenování Gottwaldovy vlády pokusil o protestní dobrovolný odchod ze života. Chtěl se zastřelit, vzpříčila se mu však patrona v revolveru. Vyskočil tedy z okna, těžce se zranil, ale nezemřel.
Ležel v nemocnici na Bulovce v sádrovém krunýři, hlídala ho policie, nikdo nevěděl, jaké s ním má Státní bezpečnost záměry. Grosman se dostal do Československa v červenci 1948 (hranici přešel u vrchu Čerchov na Šumavě) a začal připravovat Drtinův únos. Spojil se za tím účelem s několika lidmi včetně již zmíněného Miroslava Soukupa.
Spolupracoval také s policistou Vojtěchem Tošnerem (kriminální inspektor, přidělený k oblastní úřadovně StB v Praze) a s někdejším protinacistickým odbojářem Bohuslavem Slezou. Grosman měl pro případ Drtinova odvozu předjednané i letadlo. Akce byla naplánována na dobu XI. všesokolského sletu (červenec 1948), kdy Prahu zaplnily desetitisíce lidí, počítalo se s tím, že ve městě bude zmatek a komunistická policie bude zaměstnaná.
Krátce před začátkem operace se měl Grosman setkat s komplicem – s Miroslavem Soukupem, měli se sejít v pražské restauraci U Kupců: „Auto jsem zaparkoval o pár ulic dál a u sebe jsem neměl žádnou zbraň. Všechno jsem nechal v auťáku, granáty, pistole. Přišel Soukup, natahoval ruku na pozdrav a pak se ozvalo to známé: Ruce vzhůru!“ Grosman vzpomínal, že ho obklopili příslušníci StB, ale neztratil prý hlavu, a když ho vedli bez pout do pasáže u restaurace, vytrhl se a dal se na útěk. Policisté začali křičet: „Chyťte ho, chyťte ho, zloděj, vrah!“ A když už to vypadalo, že se Grosman ztratí, zastoupilo mu cestu několik Sokolů, účastníků sletu, chytli ho a předali tajným.
Ti Jaroslava Grosmana odvedli do Bartolomějské ulice: „Lítal jsem z ruky na ruku, z nohy na nohu, jak jsem se dostal do čtvrtého patra, to si vůbec nepamatuju. Bili mě jak koně. Když jsem se probral, chyběly mi peníze, čtyři zuby a tělo jsem měl plné podlitin. V protokolu pak stálo, že jsem spadnul ze schodů.“
Grosman byl při výsleších mlácen do hlavy a do ledvin, pálen cigaretami, tlučen přes chodidla i do rozkroku. Po téměř roční vazbě mu „spolubojovník“ z východní fronty, někdejší vězeň gulagu, komunistický prokurátor Karel Vaš navrhl trest smrti. Jako frontový voják odešel Grosman od Nejvyššího vojenského soudu s mírnějším verdiktem: 20 let vězení s každoročním půstem a temnicí, ztráta majetku, peněžitá pokuta, ztráta občanských práv na deset let.
Pokus o Drtinův únos podle všeho „shodil“ už několikrát zmíněný Miroslav Soukup (StB ho delší dobu sledovala a už před schůzkou s Grosmanem zatkla) – i on měl však pozoruhodný osud: v roce 1949 byl odsouzen k 20 letům vězení, trest si odpracovával v uranovém táboře Vikmanov, odkud se mu už v září téhož roku podařilo se spoluvězněm uprchnout do Německa.
Jaroslav Grosman v příštích letech putoval po věznicích a pracovních táborech: Plzeň-Bory, Ilava, Leopoldov, Jáchymov, Vojna u Příbrami, Bytíz, Valdice. V roce 1960 vyhlásil československý stát amnestii a většina muklů šla domů. Grosman nikoli – propustili ho až 18. dubna 1963. Vrátil se do Roztok u Jilemnice, ale Státní bezpečnost mu nedala pokoj až do pozdních 80. let: v jednom z dokumentů z roku 1977 zaznamenává, že Grosman objíždí okolní vesnice a vybírá peníze pro rodiny pronásledovaných chartistů.
V roce 1990 Grosman veřejně vyzval ty, kdo ho udávali a šikanovali jeho rodinu, aby za ním přišli a ulehčili svému svědomí. Tušil, že se to týká i několika sousedů z Roztok, zdůraznil, že mu nejde o pomstu. Na výzvu prý zareagoval jeden jediný estébák. Jaroslav Grosman zemřel 1. dubna 2012.
