V roce 1934 se ve vile narodila pozdější veterinární lékařka Hana Adlerová, která vzpomíná v nových Příbězích 20. století. V roce 1949 se vystěhovala do Izraele. Její rodný dům zabavili nacisté, po květnu 1945 si ho ponechal československý stát. Ani po pádu komunismu se vila nevrátila majitelům.

Přehrát

00:00 / 00:00

Sněhovou vichřicí z Norska do Švédska. Příběh Hany Adlerové a její rodiny

„V privatizaci ji nějaký podnikatel koupil od města za babku. Soudila jsem se, ale mezitím zemřela maminka a oni se pořád na něco vymlouvali a pořád se ztrácela nějaká akta, tak jsem si řekla, že si přece kvůli tomu nebudu ničit život. Ať si to sežerou,“ pravila dr. Adlerová v rozhovoru pro iDnes.cz před necelými deseti lety.

Pár slov k rodinné historii: Hanin otec Hugo Adler (1895-1967) se narodil v židovské rodině v Českých Budějovicích. Po studiích se specializoval na léčbu tuberkulózy a v Ústí vedl plicní léčebnu Bukov.

Jeho sestra Ida se vystěhovala do USA, bratr Maxmilián byl profesorem starověké řecké historie, bratr Arthur se živil jako obchodník (oba byli zavražděni v Osvětimi). Třetí bratr Leopold zemřel v roce 1926. Hanina matka Zdenka (1907-1991) pocházela z české rodiny.

Hana má staršího bratra Jakova (dříve Bedřicha) Adlera (nar. 1931), který ve svých vzpomínkách na norském židovském fóru píše: „Koncem roku 1938 jsme utekli (z Ústí nad Labem) uprostřed noci, když nacisté, kteří obsadili sudetské oblasti, vyhnali všechny Židy. Křičeli ‚Juden raus, Juden raus!‘“

„Odjeli jsme jen s pár kufry a cestovali se sousedem Dr. Clementem v autě k jednomu z jeho klientů do Světlé nad Sázavou. Zůstali jsme tam, dokud nebyl otec demobilizován z československé armády. Pak jsme jeli k babičce do Českých Budějovic,“ doplňuje.

Jørgen Berner

Adlerovi věděli, že v Čechách nemohou zůstat, zvlášť prozíravá prý v tom směru byla matka Zdenka. Pro uprchlíky před nacismem však bylo krajně obtížné najít zemi, která by je přijala, židovskou emigraci omezovaly zoufale nedostatečné kvóty.

Hugo Adler korespondoval se známými v USA, Velké Británii a Skandinávii, nakonec mu pomohl přítel Jørgen Berner, který v té době předsedal Norské lékařské asociaci a prosadil přijetí deseti lékařů a jejich rodin.

Hugo, Zdenka, Bedřich a Hana Adlerovi odjeli do Norska až po okupaci Československa, v zimě 1940. Hugo Adler získal zaměstnání v plicním sanatoriu na severu země, v Talviku v hrabství Finnmark. V dubnu 1940 německá armáda přepadla a následně obsadila Norsko.

Po okupaci opustil Norsko král Haakon VII. spolu s několika ministry (odešel do exilu v Británii), v zemi pak vládl (oficiálně od února 1942) jako německá loutka kolaborant Vidkun Quisling.

Podle údajů norského Centra pro studium holocaustu a náboženských menšin se po německé okupaci stalo obětí holocaustu 775 z předválečných 2173 norských Židů – v tomto čísle je však zahrnuto i přibližně 300 až 400 židovských uprchlíků, například z Rakouska a právě z českých zemí.

‚Zatkli mého otce‘

Hanin bratr Jakov Adler píše: „24. října 1942 jsme slavili mé jedenácté narozeniny na chatě v horách. Najednou vstoupilo několik policistů a na příkaz gestapa zatkli mého otce.“

Lékař Hugo Adler, s nímž po zatčení odjela i manželka Zdenka, měl být odvezen do jižního Norska a odtud deportován do koncentračního tábora (internace hrozila i jeho dětem). Protože pracoval s tuberkulózními pacienty, nechali ho Němci v obavě z nákazy vyšetřit.

Podle Jakova Adlera prováděl vyšetření lékař SS: „Čirou náhodou se tento lékař setkal s mým otcem už před válkou na konferenci a poznal ho. Moje matka požádala, aby si s ním mohla soukromě promluvit. A upřímně mu řekla, že pokud potvrdí, že její manžel onemocněl tuberkulózou, může si takovým činem zachránit život, protože ‚nikdo neví, jak válka skončí‘.“

Nakažený pacient

Německý lékař doporučil, aby byl zdravý Hugo Adler vrácen do plicní nemocnice v Talviku jako nakažený pacient. Vyrobil si pak falešné rentgenové snímky, v noci pokračoval v lékařské práci, přes den zůstával v posteli.

„Věřím, že pacienti a vesničané věděli, že můj otec uváděl Němce v omyl, ale nikdo to neprozradil,“ vzpomíná Jakov Adler. Norští lékaři také Adlerovy finančně podporovali, protože otec (oficiálně nepracující) ztratil příjem.

Relativně bezpečné místo v sanatoriu museli Adlerovi opustit v říjnu 1944. Tehdy se německá armáda z obavy z ruské ofenzivy rozhodla, že severní pobřežní oblast Norska zvanou Finnmark promění ve spálenou zemi.

„Němci dostali strach, že přijdou Rusové, a začala velká evakuace obyvatelstva. Všechny obyvatele donutili, aby jeli na jih Norska. Jejich dobytek na místě porazili. Byla to strašná jatka. Pak všechno spálili. Každý barák vojáci polili benzinem a zapálili, sem tam zůstal stát nějaký kostel. Málokdo o tom dnes ví, ale já u toho byla… Všechno bylo spálené, byl sníh, po domech zůstaly jen černé komíny,“ vzpomíná Hana Adlerová.

„Vojáci vtrhli také do sanatoria a všechny nás vyhnali. Mezi pacienty byli i duševně nemocní, a s nimi jsme se dostali do bývalého dětského domova, kde nás soustředili. Čekali jsme na lodě, které nás odvezly pryč. Nakonec jsme už ani nevěděli, kdo je a kdo není blázen...“

50 tisíc lidí

Adolf Hitler nařídil evakuaci obyvatelstva Finnmarku a severních částí okresu Tromsø 28. října 1944. 50 tisíc lidí bylo posláno pryč na lodích, v autobusech a v kamionech. 25 tisíc lidí odmítlo splnit rozkaz k evakuaci a podzim 1944 prožili ukryti v chatrčích a v jeskyních.

Není jisté, kolik lidí přišlo během nucené evakuace o život – jen na transportní lodi Karl Arp zemřelo více než 20 lidí na vyčerpání a nemoci. V období od října 1944 do května 1945 zničili Němci téměř vše, co mohla postupující Rudá armáda podle nich využít: zlikvidovali 11 tisíc soukromých domů, 4700 hospodářských budov, 106 škol, 230 průmyslových budov, 420 obchodů, 27 kostelů, 350 mostů.

Jakov Adler píše, že cesta na jih v zimě 1944 byla velmi náročná. V malé lodi se tísnilo více než 100 pacientů a personálu nemocnice, počasí bylo bouřlivé, všichni na palubě trpěli mořskou nemocí. Několik pacientů po cestě zemřelo.

‚Norští partyzáni‘

V rámci evakuace se Adlerovi dostali na lodi do Trondheimu ve středním Norsku. Hugo Adler byl v ohrožení jako Žid, jeho děti jako tzv. židovští míšenci a všichni dohromady jako uprchlíci. Rodiny se tehdy ujali norští odbojáři, kteří v listopadu 1944 pomohli Adlerovým přes hranice do neutrálního Švédska. Hana o nich mluví jako obětavých lidech, kteří za pomoc nic nechtěli.

„Šli jsme v noci za sněhové vichřice. Pár kilometrů před hranicemi nám ti norští partyzáni řekli, že dorazila nová německá pohraniční posádka. Museli jsme se rozhodnout, jestli půjdeme kratší, nebezpečnější cestou, nebo půjdeme oklikou, ještě jeden den navíc. Maminka se uměla rozhodnout: ‚Zvolili jsme kratší cestu – a vyšlo to. Bylo hrozné počasí, vojáci zřejmě spali a my jsme přešli do Švédska‘,“ vzpomíná.

Adlerovi museli do internačního tábora pro středoevropské uprchlíky, později získali byt ve Stockholmu. Na podzim 1945 se vrátili do osvobozeného Československa. Zdenka Adlerová chtěla žít v Norsku, ale Hugo Adler prý trval na tom, že musí doma pomáhat pacientům, kteří se vrací z nacistických lágrů. Začal pracovat v plicním sanatoriu v Žárech u Města Albrechtice.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se situace Adlerových víc a víc zhoršovala. Hana a Jakov (Bedřich) byli vyloučeni ze studií na krnovském gymnáziu kvůli buržoaznímu původu a nedostatečné politické uvědomělosti. Hugo Adler musel předstoupit (snad i opakovaně) před komunistickou komisi, složenou z nemocničního personálu, která probírala jeho údajné prohřešky proti lidově-demokratickému zřízení.

„Maminka opět rozhodla, že musíme pryč. Bratr v roce 1949 ilegálně odcestoval do Izraele a my jsme za ním přijeli o něco později,“ říká Hana Adlerová. Její otec prý tehdy využil svých známostí (snad mu pomohl tehdejší ministr zdravotnictví Josef Plojhar, snad někdo z pacientů s politickým vlivem) a s manželkou a dcerou se z Československa vystěhoval.

Specialista na traumatologii

V Izraeli pracoval Hugo Adler jako lékař. Jeho syn Bedřich přijal dědečkovo jméno Jakov, vystudoval medicínu a jako specialista na traumatologii a vojenskou chirurgii se účastnil mnoha humanitárních operací v místech přírodních katastrof a vojenských konfliktů.

Hana Adlerová odjela studovat do Norska veterinární lékařství, pak se do Izraele vrátila. Po pádu komunismu jezdívala do Čech, měla tu sestřenici Ruth Hálovou, která přežila nacismus v Británii.

„Teď jsem v penzi, mám tři dcery a devět vnoučat. Už dlouho bydlím v malém krásném městě nedaleko libanonských hranic. Před třiceti lety mi zemřel manžel, od té doby žiju jen s kočkami. Mám jich čtyřicet. Je to moc pěkné místo...,“ říkala Hana Adlerová v rozhovoru pro Paměť národa v roce 2015.

Její domov je v oblasti, dnes silně ostřelované raketami teroristů z Hizballáhu. O její současné situaci nemáme zprávy – a budeme za ně vděčni (email: adam.drda@centrum.cz).

Poslechněte si celý díl pořadu Příběhy 20. století ze záznamu v úvodu článku.

Adam Drda, Lukáš Květoň Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít