Akce: Výbuch. Na muničních skladech hoří, volá v 9.49 ostraha. Když přišla exploze, hasiči padli na zem
- „Potřebovali jsme vědět, kde jsou ti dva lidé. Chtěli jsme je zachránit… Tak jsme zkusili aspoň kousek se plazit po zemi, ale asi po pěti metrech jsme to vzdali… Vedle nás dopadla velká střepina, asi třiceticentimetrová… Tam už šlo o životy, už to bylo prostě ohromné riziko.“
- Hasič Jiří Ovesný z Valašských Klobouk líčí v podcastové sérii Českého rozhlasu „Akce: Výbuch“, jak velel zásahu v muničním areálu ve Vrběticích na Zlínsku.
- Dva sklady tehdy vybouchly, zemřeli dva lidé a přes tisíc místních muselo opustit své domovy.
- Podle policie stojí za explozemi agenti ruské vojenské rozvědky GRU. Od největší špionážní akce na území Česka v říjnu uplyne 10 let.
„Běžně k zásahům nevyjíždím, ale ten den jsem si řekl, že vyjedu,“ vzpomíná velitel hasičů z Valašských Klobouk Jiří Ovesný na 16. října 2014. Ten den se v muničním areálu u Vrbětic na Zlínsku ozvala nejprve menší rána a pak začalo hořet.
„Bylo to spontánní rozhodnutí, ani jsem nevěděl, o co jde, v podstatě mi to tak nějak seplo, že bych tam měl jet. Ani jsem nejel svým zásahovým vozidlem, ale s hasiči v cisterně,“ dodává. Právě on o pár minut později zachránil životy desítek svých kolegů.
Bylo 16. října 2014, přesně 9:49:56, když na tísňovou linku hasičů zavolal muž z ostrahy, že ve vrbětickém muničním areálu hoří. Toto je autentický záznam jeho telefonátu.
Ostraha: Tady na muničních skladech nám hoří.
Operační technik: Co tam hoří?
Ostraha: Nevím přesně co, máme volat rychle hasiče, že prý tam hoří.
Operační technik: Dobře a vy nejste schopni mně říct, co to je za budovu? Co tam je uskladněné?
Ostraha: Je tam munice.
Operační technik: Je tam munice.
Ostraha: Munice.
Operační technik: Vy nevíte ještě zhruba k té munici, co byste mně k tomu řekl.
Ostraha: To já vůbec nevím, co oni tam mají uskladněné.
Do Vrbětic okamžitě vyjeli hasiči ze Slavičína a z Valašských Klobouk. Jiří Ovesný zásahu velel. Jeli naslepo, vůbec netušili, co je v areálu čeká, ani jaké nebezpečí hrozí. Areál nebyl zanesený v krizových plánech Zlínského kraje a dříve se o něj starala jednotka vojenských hasičů. „Tudíž my jsme vůbec nepočítali s variantou, že bychom v tomto prostoru někdy zasahovali,“ vzpomíná Ovesný.
‚Vydejte příslib k udělení občanství.‘ Jak Gross pomohl ženě podezřelé z vyzvědačství v kauze Vrbětice
Číst článek
Z událostí toho dne si ale dodnes pamatuje každý detail. „Už když jsme přijížděli k areálu, byl vidět světlý kouř, takže jsme zhruba měli lokalizaci. Dojeli jsme k bráně, vrátný byl nějaký zmatený a mluvil o dvou lidech,“ vypráví Ovesný.
Hasiči se dozvěděli, že mají jet ke skladu číslo 16. „Když jsme k němu přijeli, viděli jsme, že to nebude žádný lesní požár, že nám hoří budova, přímo budova toho skladu. Přijeli jsme z jedné strany, z druhé strany nám přijela jednotka ze Slavičína. Zastavili jsme asi 150, 200 metrů od té budovy a pokusili jsme se získat nějaké informace, co se vlastně děje,“ vypráví.
Občas něco proletělo
Nikdo jim totiž stále nebyl schopen říct, co přesně je ve skladu. „Jedině to, co jsme mohli sami vydedukovat, když jsme vystoupili z vozidla. Klasický požár: stoupá kouř, plameny se prodírají okny a vraty. A to bylo vlastně všechno. Bylo ale také slyšet drobné praskání, jako když hoří ve starých kamnech. Ty zvuky ale sílily, už to bylo jako pyrotechnika nebo jako když se střílí. Tudíž jsem si myslel, že tam jsou nějaké staré náboje a že to nemusí být zase tak velký problém,“ říká Ovesný.
Rozhodl, že chvíli počkají a mezitím zjistí, kde jsou ti dva zaměstnanci, o kterých mluvil vrátný. Jenže „praskání“ bylo čím dál hlasitější. „Během minuty už to nebyly jenom drobné výstřely, bylo slyšet, že už je to něco silnějšího a silnějšího. Intenzita rapidně narůstala. V momentě jsme museli lehnout na zem a chránit se, protože jsme viděli, že občas něco proletí,“ vypráví.
Snažil se navázat kontakt s druhou jednotkou, ale kvůli velmi slabému signálu v areálu se to nepodařilo: „Tam byl ohromný problém se spojením, nefungovalo telefonní ani radiostanice, spojení bylo přerušované, tudíž to byly jenom útržky, co jsme slyšeli z operačního střediska.“
A pak se to stalo. „Vedle nás dopadla velká střepina, asi třiceticentimetrová. Ta by proletěla člověkem bez problémů, to byl mžik, viděli jsme tu střepinu a říkám, tady končíme a balíme to. Ale potřebovali jsme vědět, kde jsou ti dva lidé. Chtěli jsme je zachránit, chtěli jsme je vidět, ale nevěděli jsme, kde jsou. Tak jsme zkusili se aspoň kousek plazit po zemi, ale asi po pěti metrech jsme to vzdali, protože tam už šlo o životy těch lidí, se kterými jsem tam byl. Viděli jsme, že tady už pro nás není místo. Už to bylo prostě ohromné riziko,“ líčí Ovesný.
Desítky zachráněných životů
Za zády se k nim navíc blížily další jednotky hasičů. A Jiří Ovesný věděl, že je nesmí nechat přijet až k hořícímu skladu, protože na úzkých cestách by se velké hasičské cisterny neotočily. „To byly desítky hasičů, mužů od rodin, kteří tam jeli. Potřebovali jsme je stáhnout pryč. Byli jsme tam dvěma vozidly, strojník z druhého auta se pokusil vycouvávat aspoň kus za roh a potom varoval další jednotky, aby se otočily zpátky do toho hospodářského prostoru,“ vypráví.
Podcast Akce: Výbuch
- 1. díl: 9:49
- 2. díl: Zkažené zrnko rýže
- 3. díl: Turisti ze Salisbury
- 4. díl: Česká spojka
- 5. díl: Sbohem, Rusko
Jak se později dozvěděl, povel k ústupu vydal opravdu na poslední chvíli. „My jsme odjížděli jako poslední a to už byly detonace ohromné. Když jsme odjeli, do dvou minut to vybuchlo a my jsme za ty dvě minuty ujeli asi jeden kilometr. Když došlo k výbuchu, tak hasiči, kteří byli venku, šupem spadli na zem, bez varování, v momentě byli na zemi. Pyrotechnici nám říkali, že tlaková vlna byla tak silná, že do toho jednoho kilometru by to nepřežil nikdo,“ líčí Ovesný.
„Pro nás bylo důležité, že jsme ty lidi dostali pryč, protože to bylo možná 30, 35 lidí, kteří by tam najeli, ale už ten výjezd odtamtud by nebyl možný,“ vzpomíná.
Ovesný dostal ocenění, dodnes ale cítí trochu trpkost z toho, že nikdo neocenil i všechny ostatní hasiče, kteří jeli k zásahu. „V podstatě to byl od nich hrdinský čin,“ podotýká.
‚Obrovský výbuch, šílený oblak‘
Chvíli po hlavní explozi volali na tísňovou linku první vyděšení lidé. „Obrovský výbuch, obrovský mrak se šíří,“ oznamoval vzrušeným hlasem muž. „Teďkon tady, jak jsou Vlárský strojírny, něco vybouchlo. Je tady šílený oblak. Taková rána, mně se úplně otevřely okna,” roztřeseným hlasem líčila vystrašená žena.
Místní na to vzpomínají dodnes. „Hodilo to se mnou na stranu a bylo,“ vzpomíná jeden z místních Jaromír Pavlusek. Nyní, po deseti letech, stojí na návsi u obecního úřadu a reportérům Radiožurnálu ukazuje k lesu. „Bydlím tady kousek odsud na kopci, na konci dědiny v lese. Byl jsem zrovna doma s manželkou. Já jsem byl venku na zahradě, ona doma v patře a volala na mě, proč mlátím kladivem do zdi. Já jí říkám: ‚Já nemlátím do zdi, to sklady letí do vzduchu.‘ A za chvíli už hlášení, že explodoval muničák.“
Co si v té chvíli pomyslel? „Nic, zmizet.“
Muniční areál leží na Zlínsku mezi obcemi Vlachovice – jejich částí Vrbětice, a dalšími obcemi Bohuslavice nad Vláří, Haluzice a Lipová. Původně patřil armádě, ta ho ale v roce 2006 opustila a sklady v areálu si pronajímaly soukromé zbrojařské firmy. V době výbuchu v něm bylo 27 skladů, ve kterých bylo uloženo přes 1000 tun výbušnin a 6000 tun dalšího vojenského materiálu. Budova, která vybuchla, ležela přímo uprostřed areálu.
Obyvatelé okolních obcí byli v šoku, nečekali, že by se mohlo něco takového stát. „Zrovna jsme měli sběr papíru, stáli jsme se školníkem venku a on mně říká, toto se mně nezdá, toto není normální, tam něco začíná buchat, to je pravidelně, tam se něco děje,“ vzpomíná ředitel Základní školy ve Vlachovicích Petr Daněk. „A potom, jak jsme tam stáli, rána jak sviňa.“
Milníky kauzy Vrbětice: dva mrtví, zapojení ruských agentů, smrt spojky i pokuta pro Hrad
Číst článek
Areál má asi deset kilometrů na délku a leží v lesích několik set metrů od okolních obcí. Armáda ho vybudovala v údolí mezi kopci, aby případnou explozi zmírnily okolní svahy. Jedna strana je ale mírně otevřená, směrem na Valašské Klobouky. A právě tudy pak šla tlaková vlna.
„Nesla se údolím až na náměstí do Valašských Klobouk, které jsou odsud šest kilometrů. A tam to údajně vysklilo i nějakou výlohu,“ říká ředitel školy Daněk.
Tlaková vlna se prohnala například výrobní halou podnikatele Jaroslava Kaššy ve Vrběticích. „Přes kopec byly slyšet menší výbuchy, dívali jsme se tím směrem, ale ještě jsme nevěděli, co se děje. Pak přišel ten největší výbuch a jak byla otevřená vrata, ta vlna vletěla dovnitř a thermatexový podhled to nevydržel, profily se pokroutily a na zem popadaly kazety ze stropu,“ vypráví. „V ten moment všeci leželi, nikdo nevěděl, co se děje. Prostě instinktivně padnete k zemi a nevíte, co bude následovat.“
Tisíc lidí mimo domov
Po výbuchu muselo opustit své domovy přes tisíc lidí z okolních obcí. A při jejich evakuaci docházelo k vypjatým situacím. „Já si vybavím několik takových situací,“ vzpomíná policejní ředitel Zlínského kraje Jaromír Tkadleček, který velel celému zásahu.
„Třeba lidé, kteří měli doma prasata, krávy, měli obavu, že se o ně nikdo nepostará a že jim to uhyne. Takže nechtěli jít a nakonec se nechali přesvědčit, až když jsme jim řekli, že se hasiči postarají a budou jim to krmit. Jiní lidé si třeba nestihli vzít léky a ptali se nás, jak to budeme řešit. Diskuse při té evakuaci byla velmi vypjatá, velmi emotivní a obzvláště u starších lidí způsobovala i různé nepříjemné asociace,“ vzpomíná.
Obyvatelé Vlachovic a okolních obcí se museli naučit žít v nové realitě – museli přespávat mimo své domovy, okolo areálu vzniklo ochranné pásmo, podél kterého hlídkovali policisté a vojáci a nikoho nepouštěli dovnitř. Ještě skoro měsíc po výbuchu se z areálu ozývaly další menší exploze.
Místo klidu druhý výbuch
Když už se situace začala vracet do normálu a lidé se cítili v bezpečí, přišlo něco, co nikdo nečekal. Bylo 3. prosince 2014, přesně 7.15 a z vrbětického muničního areálu se ozvala další mohutná rána.
„Šok, byl to ještě větší šok než při prvním výbuchu,“ vzpomíná tehdejší zastupitelka Vlachovic Ludmila Nejedlá. „Větší o to, že vlastně všechno už mělo být pod dohledem,“ vysvětluje. „Bylo to obrovské překvapení,“ přidává se starosta Zdeněk Hověžák. „Když tady byly složky záchranného systému, byl jsem přesvědčený, že už se nemůže nic stát, že je to zabezpečené,“ uvádí.
Po druhém výbuchu se desítky tun munice dostaly do nebezpečné blízkosti okolních obcí. Lidé museli znovu opustit své domovy a zakázaná zóna, kam nikdo nesměl, se přiblížila až k jejich domům.
Druhý výbuch na dlouhou dobu změnil nejen život obyvatel vesnic kolem vrbětických skladů. Změnil se i pohled policie na to, co se vlastně ve Vrběticích mohlo stát.
První díl podcastu Akce: Výbuch si můžete poslechnout v přiloženém audiu nahoře v článku.
