‚Nyní nemám naprosto nikoho.‘ Příběh Hany Bicencové a její zničené rodiny z obce Stříbřec
V říjnu 1952 se čtrnáctiletá Hana Lišková (později Bicencová) dostala do ústavu pro nezaopatřené děti ve Vodňanech. Zhruba o týden dřív, přesně to bylo 6. října, skončilo její dětství, od toho dne už neměla právo na klidný život s rodiči, sourozenci a babičkou. Neměla právo na domov ani na studium, neboť byla dcerou zatčených a později odsouzených nepřátel lidově demokratického zřízení.
Rodina Liškových byla razantně zlikvidována: stala se součástí trosek, které za sebou zanechávali lidé uvádějící v život krásný ideál komunismu. Vzpomínkám Hany Bicencové patří podstatná část Příběhů 20. století, tentokrát zaměřených na osudy blízkých příbuzných politických vězňů z 50. let.
Nyní nemám naprosto nikoho, kdo by se o mne staral. Příběh Hany Bicencové (Liškové) a její zničené rodiny z obce Stříbřec
Hana Lišková Bicencová přišla na svět 22. října 1938 v obci Stříbřec u Třeboně, kde se shodou okolností narodil také básník a literární funkcionář Jan Pilař (1917–1996), autor řady angažovaných veršů, kvalitních asi tak, jak už angažované verše bývají.
Například těchto z roku 1950: „Jde stopou ohnivou, jde po všech zemědílech,/ už celé věky jde a nepřestane jít,/ jde člověk proletář z vesnic a z měst a z dílen/ za pravdou Lenina, s níž nelze zabloudit.“
Liškovi nešli „za pravdou Lenina“, měli malou hospodářskou usedlost, předávanou z generace na generaci. Otec Jan pracoval na hospodářství a příležitostně na stavbě silnic, matka Marie byla v domácnosti. Hana měla o tři roky starší sestru Marii a o šest let staršího bratra Jana, který se vyučil kuchařem v hotelu Znamenáček v Táboře.
V učení se Jan Liška mladší spřátelil se spolužákem Alexandrem Bělohlávkem, který s ním jezdíval o nedělích do Stříbřece a s rodinou se sblížil. Po komunistickém převratu se Liškovým svěřil, že už v Československu nechce žít.
‚Socializace‘ a kolektivizace
Na počátku 50. let probíhala v obci Stříbřec „socializace“ a kolektivizace, jejímž základem se stala krádež majetků a pozemků velkostatkáře V. Hofbauera a bývalého okresního hejtmana J. Blažka. Hana Bicencová si vzpomíná, že rodina Hofbauerových byla nuceně vystěhována z obce, sám Hofbauer byl navíc poslán na šest let do vězení. Jeho majetek převzalo JZD.
V roce 1952 navštívil rodinu Liškových po delší přestávce Alexandr Bělohlávek, požádal o nocleh a přespal u nich. Předtím utekl za hranice na Západ, odkud se ilegálně vrátil – není jasné, zda spolupracoval s cizí tajnou službou, podle Haniných vzpomínek prý rodičům o své tehdejší situaci neřekl pravdu.
Ze Stříbřece odjel do Karlových Varů, kde tehdy pracoval Jan Liška mladší, setkal se s ním (a také s dalším rodákem ze Stříbřece Rudolfem Lískovcem). O něco později byl Alexandr Bělohlávek zatčen.
V pondělí 6. října 1952 zhruba v šest hodin ráno dorazila do domu rodiny Liškových Státní bezpečnost a začala provádět domovní prohlídku. Jan a Marie Liškovi byli vzápětí zatčeni.
Hana vzpomíná: „Rodiče odvezli, my jsme nevěděli kam, na jak dlouho, co bude dál. Ještě než řekli rodičům, že pojedou pryč, přišli předseda JZD a jeho spolupracovníci. Tenkrát byl předsedou pan Zbudil. A ve dveřích řekl: ‚Tak my si jdem pro ten dobytek.‘ Odvedli všechna zvířata do JZD, slepice dali do pytlů, ty prý tam udusily… Prostě všechno vzali. Náš dům zamkli.“
Mezitím sebrala komunistická bezpečnost i Jana Lišku mladšího. Otřesená Hana odešla k babičce Julii Liškové, její sestra Marie (v té době v šestinedělí) k rodině svého manžela.
Po týdnu stráveném u babičky si pro Hanu přišla paní z příslušného sociálního odboru a odvedla ji do dětského domova ve Vodňanech. Hana říká, že „důvodem byla skutečnost, že babička by mne nevychovala v socialistickém duchu, což by mě tedy opravdu nevychovala“.
Stále nevěděla, co se stalo s matkou a otcem, neměla peníze ani osobní věci. Přežívala s pomocí dobrých lidí, vychovatelky, učitelky, přátel Honsových (další perzekvovaná rodina, vyhnáni z domova, označeni za takzvané kulaky).
Božena Honsová později Haně pomohla zjistit, kde jsou její rodiče – psala s ní dopisy a zasílaly je na úřady. Po téměř osmi měsících od zatýkání ve Stříbřeci, 26. května 1953, dostala Hana strohé sdělení: „Krajská prokuratura v Plzni podala na oba vaše rodiče a bratra žalobu pro protistátní jednání.“
Sourozenci v procesech
Dne 16. června 1953 byli Marie Lišková a Jan Liška starší odsouzeni v procesu s vymyšlenou spikleneckou skupinou: verdikt zněl čtyři roky vězení za údajnou úmyslnou pomoc při páchání trestného činu a za napomáhání při vyzvídání státního tajemství v úmyslu vyzradit je cizí moci. Dopustili se pouze toho, že u sebe nechali přespat známého.
Jan Liška mladší dostal patnáct let, Alexandr Bělohlávek osmnáct let, Rudolf Lískovec deset let. Všichni ztratili občanská práva a přišli o veškerý majetek.
Po soudu zaslal prokurátor Haně dopis následujícího znění: „Na Tvůj dotaz Ti sdělujeme, že Tvoji rodiče a bratr byli odsouzeni zdejším soudem. Můžeš jim psát (…). Oni Ti rovněž mohou psát.“
Základní školu ve Vodňanech ukončila Hana Lišková s výborným prospěchem. Přála by si dál studovat, poslali ji však do podniku Rudý Letov v Letňanech u Prahy, kde měla absolvovat odborné učiliště státních pracovních záloh a stát se nástrojařkou.
Když v Rudém Letově zjistili, že je Hana zcela bez prostředků, požádali o vyjmutí jejích osobních věcí ze zabaveného majetku. Hana tak po dvou letech získala své oblečení.
Dopisy blízkým
Vězněným blízkým mohla občas psát, často však z odpovědí pochopila, že její dopis nedostali. Občas směla navštívit otce a bratra, kteří dřeli v uranových dolech na Jáchymovsku.
„Byla tam taková stěna, dole dřevěná, nahoře skleněná, asi ve výši úst byl otvor, třeba o průměru dvacet centimetrů. Tak jsme si směli povídat. Většinou mi tekly slzy. Nemohli jsme si ani podat ruku. Tatínek říkal: ‚Uč se, buď hodná, poslouchej.‘ Co mi mohl říct jiného? To bylo: bachař, pes, vězeň, bachař, pes, vězeň, vždycky nás v té řadě sedělo asi pět, šest. Trvalo to, dejme tomu, čtvrt hodiny. A konec návštěv.“
Občas směla navštívit i matku, drženou v Horšovském Týně, Minkovicích u Liberce a Horním Jatově na Slovensku.
Když se Hana učila v Rudém Letově, odvezla ji Státní bezpečnost na kontrolní výslech: zjišťovalo se, zda se nepřátelé státu Liškovi nepokoušejí z vězení kontaktovat jiné nepřátele státu. Hana začala mít nervové záchvaty a další zdravotní potíže.
Dvakrát (v květnu a v říjnu 1954) žádala prezidenta republiky o milost pro matku.
„Jako pionýrka byla jsem ve škole mezi prvními žáky, ale právě pro trestní čin svých rodičů byla jsem nucena se vzdát své touhy po dalším studiu. Nyní nemám naprosto nikoho, kdo by se o mne staral, protože moje 19letá sestra má již svou vlastní rodinu. Právě nyní, kdy bych potřebovala nejvíce péče matky, její rady a hmotné pomoci, zůstávám úplně sama odkázána sama na sebe,“ napsala. Obě žádosti byly zamítnuty.
Rudý Letov
Po vyučení zůstala Hana Lišková v Rudém Letově. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu nepracovala u soustruhu, ale v oddělení technických výkresů. V březnu 1955 na ni před vrátnicí továrny čekala její matka, propuštěná na podmínku.
Vrátily se spolu do rodné vsi. Místní národní výbor jim velkoryse umožnil bydlet v jejich domě – za příslušné nájemné. Marie Lišková starší pracovala v JZD, Hana v továrně na dřevěné hračky.
V květnu 1956 se Hana seznámila s Jaroslavem Bicencem (pocházel ze „zkolektivizované“ selské rodiny, právě prodělal vojenskou službu u Pomocných technických praporů). Vzali se, narodily se jim dcery Hana a Eva.
Otec Jan Liška se vrátil z vězení na jaře 1956, i on byl podmínečně propuštěn. Hana vzpomíná, že „nadával na komunisty, kritizoval je, on byl takový“. 12. května 1960 přijel domů Hanin bratr Jan Liška mladší, po osmi letech otrocké práce.
Pár dní po synově návratu si politický vězeň Jan Liška starší vzal život.
„Udělal to, protože věděl, že by se neudržel, že by nevydržel nekritizovat ty komunisty. Jenda, můj bratr, když jsme si pak o tom povídali, tak vzpomínal, jak tatínkovi říkal: ‚Prosím tě, neříkej to, nech je na pokoji, víš, že nás sledujou, a já už tam zpátky nechci.‘ A tatínek, aby tomu předešel, tak udělal tenhle krok.“
Po smrti manžela byl matce Marii Liškové vyměřen vdovský důchod ve výši 490 Kčs – po roce 1968 byl důchod z důvodu předcházející trestné činnosti snížen na 190 Kčs.
Příkaz k vystěhování
V roce 1964 dostali Liškovi od národního výboru příkaz k vystěhování z jejich domu ve Stříbřeci. Dostali byt v Třeboni, kde Hana začala pracovat jako prodavačka. Rodný a rodový dům byl o tři roky později zbořen. Část pozemku si za výhodnou cenu 1 Kčs za metr čtvereční odkoupil tehdejší předseda MNV.
Hanina matka Marie zemřela ve věku 62 let v květnu 1973. Bratr Jan zemřel v březnu 1987 ve věku nedožitých 55 let. Hana Bicencová dostala v roce 1988 kvůli zdravotním potížím plný invalidní důchod: pracovala pak ve Sdružení zdravotně postižených.
V rozhovoru pro Paměť národa Hana říká: „Když jsme sepisovali příběhy dcer politických vězňů 50. let, tak se mě inženýrka Zuzana Vittvarová ptala: ‚Haničko, řekni mi, co bylo pro tebe nejtěžší v té době?‘ Tak jsem zvážila mnoho termínů a mnoho situací. A nakonec jsem došla k tomu, že ztráta domova. Ztráta domova je hrozná. Později, když jsem byla v invalidním důchodu, jsem zpracovávala rodokmen. Mám zpracovaný rodokmen a náš rod tam byl tři sta let zpátky. Ten rod tam byl zakořeněný.“
Svědectví Hany Bicencové si můžete poslechnout v Příbězích 20. století v audiu v úvodu článku, v jejichž druhé části vzpomínají také dvě další dcery politických vězňů: Jitka Matoušková a Eva Jourová. Na přípravě pořadu, který se opírá o sbírku Paměť národa, se tentokrát podíleli Eva Trnková a Vilém Faltýnek.
