Marx, Stalin, Trockij. Politolog vysvětluje vztek komunistů i jejich touhu po revoluci

Moskva 13. září 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Čtete Karla Čapka?
Bohužel už velmi dlouho nečtu žádnou beletrii, což mi chybí, čtu jen odborné knihy. Ale četl jsem ho.

Čapek říkal, že humor je nejdemokratičtější ze všech zvyků. Takže komunisti nežertují?
Je to krásný bonmot, ale je pravda, že u okrajových politických ideologií vidíme humor relativně málokdy, i když ne, že by tam nebyl. Několikrát jsem zažil, že lidé z okrajových částí spektra jsou hluboce přesvědčeni o tom, že jsou humorní, ale jejich protivníci ze zbytku politických okrajů žádný humor nemají, a to všichni bez ohledu na jejich politické zařazení. Humor je něco, co ti lidé vnímají.

Co je komunismus?
Minule jsme mluvili o trojúhelníku liberalismu, konzervatismu a socialismu a o tom, že komunismus je extenze socialismu. To je věc, která asi nikoho nepřekvapí. 

Bavili jsme se o tom, že tento trojúhelník má vrcholy a krajní body. 
Mluvil jsem o tom, že má tři etablované ideologie a k nim tři krajní. Komunismus je v tomto případě extenze socialistické představy. Socialisté věří tomu, že společnost je spravedlivá tehdy, pokud je primárně rovnostářská a sociálně spravedlivá. Komunisté v zásadě věří tomu, že společnost je v pořádku a spravedlivá tehdy, pokud je rovnost absolutní, všichni jsou si rovni se všemi a v zásadě ve všem. Tato představa vychází z původního učení Karla Marxe, ale ve skutečnosti navazuje na mnoho starších představ. Když se podíváme do historie, tak najdeme s překvapením celou řadu momentů, kdy naši předkové věřili tomu, že nejspravedlivější režim je takový, ve kterém bude majetek všech. Najdete to u utopistů, ale úplně stejně v některých momentech u Platóna. Většinou lidé vědí, že Platón chtěl, aby aspoň část společnosti majetek neměla a měla všechno společné. Představa o tom, že nerovnost v majetku vede k destrukci společnosti, je přítomná asi odjakživa, to není nová myšlenka. Karl Marx vždycky říkal, že není geniálním ekonomem, který vymyslel nějaké zásadní a nové věci. Říkal, že jenom seskládal to, co už jsme věděli, a dal ty věci dohromady tak, aby dávaly smysl. Mimochodem je dobré si to uvědomit, protože každý, kdo k vám mluví, vždycky toto dělá. Snaží se mluvit tak, aby to, co říká, dávalo smysl. Nicméně podle Karla Marxe je klíčovým problémem otázka třídy, přičemž třída je podle něj něco jiného než sociální vrstva. Třída je definovaná vztahem k výrobním prostředkům. Marx říká, že ten, kdo vlastní výrobní prostředky, má ve společnosti výrazně lepší postavení, které je v podstatě neprorazitelné, a dělá všechno pro to, aby neprorazitelným zůstalo.

Takže když si vzpomenu na váš příběh z minulé epizody o dělnících, kteří jsou pod okny s rudým praporem a hází kameny do okna, tak oni vnímají, že ti, po kterých to kamení hází, jsou jiná třída.
Přesně tak. Říkají: My jsme ta dělnická třída, my jsme ti, kdo vytvářejí hodnoty, bohatství, ze kterého žijete vy všichni, co stojíte nad námi, vy nás vykořisťujete. Pojem vykořisťování zavádí právě Karl Marx. Říká, že dělník vytvoří nějakou hodnotu, nicméně kapitalista mu ji celou odebírá a vrací zpátky pouze malou část, která je určená k tomu, aby dělník vůbec dokázal přežít. Nadhodnotu, to všechno, co je nad tím, si kapitalista přivlastňuje. To je jádro vykořisťování a kapitalista to bude dělat vždycky, protože neexistuje síla, která by ho donutila to nedělat. Na jeho straně je totiž jak kapitalismus, tak stát. Podle Marxe je to z principu nespravedlivé a nemůže to být jinak, protože kapitalista nemá důvod, proč by to spravedlivé udělal, takže jediný způsob, jak to změnit, je revoluce. 

Dělnická hnutí chtějí revoluci. Znamená to, že to byli první komunisté? 
Teď bychom mohli diskutovat o tom, co všechno znamená revoluce, protože to je velice široký pojem. Když budeme mluvit o marxismu, tak mluvíme o ozbrojené revoluci, o boji do slova a do písmene. 

V případě socialismu je to trochu jinak. Socialisté, kteří z Marxe vycházejí, říkají, že Marx dobře dokázal diagnostikovat celou řadu problémů, ale v řadě věcí se mýlil: Vidíme, že mnohé věci nefungují a my jsme zjistili, že když dokážeme vytvořit silné odborové hnutí a sociální demokracii, tak dokážeme tyto myšlenky prosadit bez revoluce. To je historicky hlavní rozdíl mezi sociální demokracií a komunistickým proudem. Proto také komunisté pokládají sociální demokraty, jako byl „renegát“ Kautský, za zrádce. Tento pražský rodák byl klíčová postava socialismu, odklonu socialistického hnutí od marxistického radikalismu.

Pro Marxe byla klíčová představa revoluce. Ale představa toho, že společnost se změní, že všichni dělníci budou mít například volební právo, byla pro spoustu lidí taky revoluce. To byl revoluční moment, protože tomu tak nikdy před tím nebylo. Když vznikly sociálně demokratické strany kolem poloviny 19. století, tak je na mnoha místech automaticky zakázali, protože představovaly největší voličské jádro. Všude se tvořily volební systémy, které byly nastaveny tak, aby dělníci nemohli vyhrát. To všechno podporovalo v dělnicích představu revoluce, říkali: Marx měl pravdu, systém dělá všechno všechno pro to, aby nám zabránil v tom, na co máme nárok. Slibují nám, že všichni mají právo podílet se na politice, všichni můžou volit, ale pak se vytvoří systém kurií, ve kterém deset velkostatkářů má stejnou hodnotu jako 10 tisíc dělníků, a to je absolutně nespravedlivé. A je to nespravedlivé i z našeho dnešního pohledu.

Takže se naštvali.
Měli vztek a byli hluboce přesvědčení o tom, že systém je nespravedlivý a chce být nespravedlivý. Marx toto dokázal velmi dobře a přesvědčivě vysvětlit. Říkal, že to není nespravedlnost proto, že lidé jsou zlí, ale že je to nespravedlivé proto, že na tom lidé vydělávají. A dobrovolně si neřeknete, že dělníkům rozdáte půlku svého majetku. Proč by to měl někdo dělat?

Geneze revoluce

Co byla první velká komunistická revoluce, kdy se prosadily marxistické nálady?
Představa úspěšné marxistické revoluce je v podstatě až revoluce roku 1917 v Rusku.

Velká říjnová socialistická.
Když dnes řekneme slovo komunismus, tak je velmi často trochu složité určit, co máme přesně na mysli. Samotný Marx říkal, že proletariát se musí osvobodit sám a revoluce by se měla rozšířit do celého světa. Potom ale přijde Lenin, který říká, že proletariát se neosvobodí sám, udělá to Komunistická strana dělnická shromážděná v čele dělnické třídy, která provede revoluci ve jménu lidu. Pak Lenin bleskurychle zemře a na jeho místo nastupuje Stalin, který vidí, že tu je komunistická strana, která drží veškerou moc: Přesně, jak říkal Marx, si vytvoříme dělnický stát, který ovládám já, Stalin, a vytvořím ho v jedné jediné zemi, což je Sovětský svaz.

Což je mimochodem důvod, proč jsou to odrůdy komunismu v podobě leninismu, stalinismu, trockismus.
Vedle toho stojí Trockij, který to poslouchá a říká, že Stalinovy myšlenky jsou v úplném rozporu jak s tím, co říkal Lenin, tak hlavně s tím, co říkal Marx, to vůbec není komunismus. Načež Stalin říká: Zavolejte toho pána s cepínem. A jak nechal vyvraždit v podstatě celé původní politbyro, tak nakonec nechal zavraždit i Trockého.

Cepínem.
Všechny tyto věci jsou poměrně jednoduché, ale nejsou přímočaré, takže se můžou zdát na první pohled složité. Máme tedy marxismus, pak to, čemu se říká marxismus-leninismus, což je formálně ideologie, kterou jsme zažili v komunismu, ale ve skutečnosti se od Lenina dost liší, protože je celá propasírovaná přes Stalina, tedy stalinismus alias marxismus-leninismus alias bolševismus. Tyto tři věci víceméně označují to samé. Pak máme odklon trockistů, kteří říkají, že důležitá je permanentní revoluce jak v mezinárodních vztazích, tak v našem vlastním fungování. 

Pak přijde rok 1968, který představuje obrovský revoluční výbuch v celé Evropě. My ho vnímáme prizmatem našeho Pražského jara, což je logické, ale podobných věcí se odehrává napříč Evropou celá řada a nastupuje v nich nová levice, která vystupuje na jedné straně proti kapitalismu, ale na straně druhé velmi tvrdě právě proti klasickým stalinistickým komunistickým stranám. Říká: Podívejte se na Československo a na Sovětský svaz. Mluvíme o tom, že levice má lidi osvobozovat, ale toto přece není žádné osvobození, je to úplná katastrofa, absolutní totalita a nemůžeme to akceptovat. Klasické ortodoxně smýšlející komunistické strany říkají, že tak je to správně, tak to to má být. Uvnitř celého toho procesu začne v západní Evropě probíhat něco, čemu se říká proces eurokomunizace, kdy celá řada skupin uvnitř komunistických stran řekne: Pražské jaro přece nemůžeme obhájit.

To jsou takoví liberální komunisti.
V ten moment se část komunistických stran, úplně typicky ve Francii, odkloní od sovětského stylu a řekne, že nechce revoluci, revolučnost nefunguje. Projdou tím samým procesem, kterým před sto lety prošly sociální demokracie, když se odklonily od marxismu. Výsledek je, že v 80. letech systém vtáhne Francouzskou komunistickou stranu do vlády a strana se rozpadne, protože radikálové řeknou, že je to nepřijatelné, a odejdou a zbytek partaje se zmenší a umírní. Dnes už komunistická strana ve Francii není vnímaná jako extrémní na rozdíl od Mélenchona, kterého Francouzi mají minimálně za radikála a někteří za extrémistu. 

O tom jsme mluvili ve Vinohradské 12 po volbách ve Francii.
Komunistická strana je tam vnímaná jako levice, sice velmi razantní, ale rozhodně ne jako levice extrémní. To je těžké říct v postkomunistickém Česku, protože pro nás to tak není. Aby to bylo ještě složitější, tak pak máme tu konkrétní podobu komunismu, kterou jsme zažili u nás v období 1948-1989, respektive většina lidí si pamatuje 80. léta. Výsledek je, že když řeknete, že něco je komunismus, tak byste hned měl dodat, co tím přesně myslíte.

Protože to může být cokoliv podle těch směrů a druhů komunismu. 
Může to být velmi široké spektrum různých věcí. 

Od revoluce přes nějaký ideální spravedlivý svět.
Až po tuhou totalitu v 50. letech, anebo naopak spíš autoritativní režim v 80. letech. Pro spoustu lidí je to nesrozumitelné. Minule jsem mluvil o tom, že moc nerozumíme tomu, co to je pravice a levice. Jsme postkomunistická země a vlastně moc nerozumíme ani tomu, co je komunismus.

Nakonec se dozvíme, že ničemu nerozumíme. 
Nezapomínejte na to, že jsem celoživotně učitel a mým cílem je poučovat lidi, takže k nim musím takto přistupovat. 

Taky proto jsem si vás pozval. Mám několik bodů, ke kterým se chci dostat. 
Chci ještě jednu věc rychle dopovědět. Pro spoustu lidí je zarážející, když si otevřou Marxe nebo nějakou učebnici, ve které se o Marxovi mluví a kde se píše o tom, že Marx chtěl zničení kapitalismu i státu. Ale ti lidé říkají: My si ale pamatujeme komunismus před rokem 1989 a ten stát rozhodně neničil. To je moment, kdy vidíte, jak komunisti udělali úkrok. Marx říká, že přijde revoluce, ale že neví, jak bude vypadat. Je schopen předpovědět, že bude mít několik fází a že v té první musí dojít k tomu, že revolucionáři využijí to, co jim stát nabízí. Převezmou stát, vytvoří z něj stát dělníků a pomocí něj budou likvidovat kapitalismus, instituci soukromého vlastnictví výrobních prostředků. V momentě, kdy se jim to povede, stát zanikne, protože přestane mít důvod k existenci. Jediný důvod k existenci státu byla ochrana třídního rozdělení. 

Tu myšlenku rozvedu, nikdy mi totiž nebyla pořádně jasná vazba vůdce se státem, protože jsem si vždycky říkal, že lidé v komunismu uctívají kult osobnosti spíš než stát. Je to jeden z pojmů, který se ke komunismu váže. 
To je právě rozpor mezi Marxem a realitou. Marx říká, že jeho cílem je vytvoření dělnického státu, což je přechodné období během revoluce, po které stát zanikne. V reálu ale vidíte vytvoření strašně silného státu, který nikdy nezanikl. Ortodoxní komunisté by vám řekli, že tím pádem nikdy nedošlo k tomu, že jsme se přesunuli z přechodného období ke komunismu. Podle našich vlatních komunistů jsme si komunismus začali budovat v 60. letech, takže to smysl nedává. Chci tím říct, že realita komunistického fungování je úplně jiná než to, co si přečtete u Marxe. U kultu osobnosti je to stejné, nic takového u Marxe nenajdete. Tam je představa, že emancipace proletariátu je záležitost celého proletariátu, celé té masy.

Takže to je mimochodem důvod, proč Marx neměl na Letné monstrózní sochu, ale Stalin ano.
Stalin ji tam měl, protože už to takto nevnímal. V momentě, kdy se začneme bavit o stalinismu, se najednou začnou mnohem víc prosazovat rysy, kterým obecně říkáme totalitní a které jsou k sobě nějak přirozeně seskládané. Když začnete budovat totalitní společnost, tak vás vždycky dovede k velmi podobným výsledkům. Je přitom celkem jedno, jestli to je komunismus, nebo nacismus. Ideologicky se budete naprosto rozcházet, v tomto směru je tam obrovské množství rozdílů, ale v praxi se ty dva režimy velice dobře potkají. Nacisté vždycky říkali, že komunisté jsou nepřijatelní a komunismus je hrozný, ale z bývalých komunistů jsou vždycky dobří nacisté na rozdíl od bývalých liberálů nebo konzervativců, kteří to v sobě nemají.

Zmiňoval jste tu cepín, co zabil Trockého, ale co srp, kladivo a rudý prapor?
O rudém praporu už jsme se bavili, to je prapor revoluce. Srp a kladivo je sepětí dělníků a rolníků, je to v podstatě odkaz ke třetímu stavu, k té prapůvodní myšlence, že tady je naprostá většina lidí, která pracuje buď srpem, nebo kladivem.

Ve třetím stavu z Velké francouzské revoluce, jak jsme o tom mluvili v minulé epizodě.
Zatímco kapitalisté a zástupci prvních dvou stavů, šlechty a církve, jsou uzounká skupina, která podle klasického marxismu na společnosti parazituje. Srp a kladivo je naznačením tohoto sepětí a boje proti nespravedlnosti, proti nespravedlivě nastavenému systému. Jinak ale komunistická ikonografie se už dnes k těmto věcem tolik nevrací. Mnohem častěji v západní Evropě uvidíte symbol rudých třešní, který má nahradit srp a kladivo vnímané jako symbol extrému komunismu ve smyslu toho revolučního, zatímco ten nerevoluční naznačuje nějakou jinou variantu. 

Je nerevoluční komunista reformní komunista? Chce pořád totalitu?
To už se dostáváme k velmi složitým záležitostem. Eurokomunismus, o kterém jsem mluvil, je nerevoluční komunismus a můžete ho pokládat za velmi radikální sociální demokracii. Ale pro řadu lidí by to byla naopak sociální demokracie z 19. století a měli by pocit, že současné sociální demokracie už vlastně levicové nejsou. Mám dojem, že tak to má i celá řada bývalých voličů sociální demokracie. Co se týče totality, tak tu formálně nechtějí ani tradiční marxisté, ale většinou na ni narazíte v praxi. V momentě, kdy se pokusíte komunismus dovést do praxe, najednou vzniká velmi brutální a sešněrovaný režim. Když použijete termín reformní komunista u nás, tak to máme spojené s rokem 1968. Reformní komunisté mimochodem přicházeli a říkali: Podívejte, ekonomika nefunguje a takto to není dobře, ale politicky to nechceme zásadně měnit.

Na druhou stranu víme, jak to za komunismu fungovalo s ekonomikou.
To oni věděli taky a říkali, že je potřeba to změnit. Reformní komunisté byli přesvědčeni, že komunismus je primárně ve smyslu marxistického ideálu naprosto v pořádku, že takto to má být. Diskutovali o tom, jestli by měli zavést systém aspoň dvou stran. Nakonec se shodli na tom, že ne, protože to jednak bylo neprůchozí, ale ani oni sami si nebyli jistí, jestli je to dobrý nápad. 

Je systém jedné strany vyloženě diktatura?
V našem pojetí stoprocentně. Nemusí to tak nutně být absolutně vždycky, ale vždy to k tomu bude mít obrovskou tendenci. Když Atatürk vytvořil moderní Turecko, tak vytvořil jednu stranu, protože říkal, že v parlamentu jich není potřeba víc a je potřeba mít tam jasno, aby to fungovalo. Pak se stane, že máte frakce uvnitř strany a záleží na tom, jestli je tam necháte být a jestli nějakým způsobem fungují, anebo jestli máte jedno politbyro, které rozhoduje. V komunistickém systému nerozhodovala strana. To, že jste byl straník, vám sice nabízelo určité lepší možnosti, než když jste nebyl, ale rozhodování bylo v rukou politbyra, které komunikovalo většinou přímo se Sovětským svazem, i když ne všechno, ne vždycky, ne úplně. Sovětský svaz byl občas překvapený, co se u nás stane, a rok 1968 ho zaskočil, ale vyřešil to velmi razantně, jednoznačně a jasně dal najevo, že toto akceptovat nebude stejně jako v 50. letech v Maďarsku.

Reformní komunisté předpokládali jenom úpravy ekonomiky. Byli přesvědčení o tom, že když se upraví ekonomika směrem k určité liberalizaci, tak to bude systému jenom k dobru. Nestalo se to. Místo toho liberalizace v jednom sektoru vyvolala obrovskou vlnu liberalizace v dalších sektorech, kde nebyla původně zamýšlena. Mluví se o spillover efektu, to je politologický terminus technicus pro to, že se změna přelije z jednoho sektoru do těch dalších. Viděli jsme, jak se to kompletně zopakovalo v momentě, kdy nastoupil Gorbačov. Udělal úplně totéž, co reformní komunisté v roce 1968. 

Perestrojka, glasnosť...
Perestrojka byl ten samý mechanismus, přičemž to mělo dva momenty – změnu ekonomiky k liberalizaci a jediná věc, kterou uvolníte v politice, je otázka glasnosti. V roce 1968 se tedy uvolnila cenzura. Aby ekonomika mohla dobře fungovat, musí se uvolnit cenzura. Všechny ostatní věci ale měly zůstat stejné. Nestalo se to. Ukázalo se, že touha po svobodě je ve skutečnosti v lidech mnohem větší, než komunisté předpokládali, a to i v situaci, kdy spousta lidí v Československu v roce 1968 říkala: My bychom chtěli nějakou třetí cestu. Nechceme úplně kapitalismus, toho se trochu bojíme, ale komunismus nám nevyhovuje. Někde mezi nimi by to bylo super. Svobodu určitě, ale zároveň nějaké jistoty. Totéž jsme pak viděli v roce 1989.