Hitler i Stalin mluvili o tom, že válčíme pro děti. Jsou ale nejméně důležité, říká autorka knihy Vojenka
Kniha Vojenka polské reportérky a spisovatelky Magdaleny Grzebalkowské vypráví příběhy dvanácti dětí z druhé světové války, ať jako vězni v sovětském gulagu, americkém internačním táboře nebo uprostřed bojové linie. Kvůli válce na Ukrajině se téma stalo znovu aktuálním.
Proč jste se rozhodla ukázat válku z pohledu dětí?
Zčásti proto, že už téměř nežijí dospělí, kteří by o druhé světové válce mohli vyprávět. Ale upřímně řečeno, i kdybych tu knihu psala před 20, 30 lety, tak bych stejně psala o dětech, protože mi přijde, že jsou vždycky odsouvány někam do pozadí. Přestože se vždycky tvrdí, že válčíme kvůli dětem.
Hitler i Stalin mluvili o tom, že děti jsou nejdůležitější a válčíme pro to, aby děti žily v klidu a v míru. Ale upřímně řečeno vždycky jsou ve válce nejméně důležité. A není moc knížek právě z té dětské perspektivy. Víme, co to znamenalo být vězněm v Osvětimi, být vězněm v lágru, být matkou, která žije v době války, být vojákem nebo být povstalcem.
‚Nic necítím, nemám žádné sny.‘ Kniha Vojenka vypráví příběhy dvanácti dětí z druhé světové války
Číst článek
Samozřejmě, že moje knížka není první na světě, která by o těchto tématech vyprávěla. Ale v Polsku dlouho nebyla žádná, která by se věnovala vzpomínkám dětí a pohledu dětí na druhou světovou válku.
Ve vaší knize je 12 příběhů z celého světa. Se všemi pamětníky jste mluvila osobně. Jak těžké bylo je najít?
Když jsem tu knihu začala psát, tak mi můj vydavatel řekl, že si můžu vybrat jakoukoliv zemi. Zkrátka že můžu cestovat po celém světě. Když jsem tu knížku připravovala, udělala jsem si takový seznam – jakým způsobem chci postupovat a k čemu bych se chtěla dostat. Centrem toho všeho bylo samozřejmě Polsko, odkud pocházím.
Pak přicházely další vlny, jako když hodíte kámen do řeky. Věděla jsem, že se určitě vydám na východ. Tedy do Sovětského svazu a gulagů. Zároveň jsem se ale chtěla také dozvědět o dalších místech v Evropě, například o Španělsku.
Ale potom jsem chtěla jít někam mimo Evropu, protože v Evropě byly samozřejmě děti válce blízko, takže tím dost trpěly. Ale chtěla jsem zjistit, jak to bylo ve Spojených státech. Měla jsem takovou představu, že najdu kluka. Vysvětlím za chvíli, proč to musel být právě kluk, který tu druhou světovou válku prožil ve své podstatě trochu v ústraní.
Normálně chodil do školy, a sám se jí nijak neúčastnil. Maximálně třeba jeho strýc se účastnil vylodění v Normandii, ale jeho samotného se to netýkalo. Ale potom bojoval v Koreji, takže vlastně ta válka se mu nakonec nevyhnula, nějak se k němu vrátila. Takže proto to měl být kluk.
‚Ani nás nenechali se rozloučit.‘ Po stopách zmizelých ukrajinských dětí, které si Rusové přivlastnili
Číst článek
Napsala jsem svojí známé do Los Angeles, aby mi někoho takového našlo. Ona řekla, že někoho takového zná, ale že se mi možná nebude hodit. Šlo o pána japonského původu, který byl v podstatě celou válku v americkém internačním táboře. A mě to strašně překvapilo, protože jsem vůbec nevěděla, že něco takového bylo.
Myslím si, že v Polsku o tom prakticky nikdo nevěděl, až na pár lidí. Takže to pro mě byl opravdu velmi zajímavý a velký objev. Když jsem se to dozvěděla, tak jsem říkala: Nehledej nikoho dalšího. Dala mi kontakt na toho japonského chlapce, se kterým se mi nakonec nepodařilo propojit.
Ale když už jsem věděla, že to téma existuje, tak jsem si našla organizaci veteránů z Koreje. Zkontaktovala jsem se s někým jiným, protože v Americe je opravdu všechno velmi dobře zorganizované, takže není problém takovou organizaci najít. A dostala jsem se tedy k tomu respondentovi z mé knihy.
Rozdílné osudy dětí
Osudy dětí ve vaší knize jsou velice rozdílné. Našla jste přesto něco, co je spojuje?
Předně vnímají válku hodně odlišně než dospělí. Ale to je jasné, protože když někomu byly tři roky a válka potom trvala šest let, tak vlastně větší část svého dětství prožil právě za války. To mu přišlo normální. A naopak „nenormální“ mu potom přišlo, když válka skončila.
Takže nejpřekvapivější pro mě bylo to, že někdo dokázal mluvit o tom, že období války pro něj bylo šťastné. Například jeden z takzvaných Synů pluku, to znamená dětí, které šly s nějakou armádou, tak já jsem se ptala, co tam bylo strašné. Protože válka, to je pro nás hlad, smrt, rozdělené rodiny.
On naopak říkal, že to bylo skvělé, že se nemusel mýt, měl svoji zbraň, jezdil v tanku. V každém tom sovětském tanku měl svůj pelíšek, protože hrál na akordeon a to se vojákům moc líbilo. Takže ve své podstatě to byly šťastné zážitky. Na druhou stranu samozřejmě děti nepochybně svoje emoce a zážitky potlačovaly.
Já jsem se ptala toho pána, jestli viděl umírat lidi. On říkal, že samozřejmě ano, že viděl svého kamaráda, kterého bomba vyhodila do povětří. Takže myslím, že některé věci děti musely potlačovat, aby se s tím mohly vyrovnat, aby nezešílely. Ale myslím si, že jejich schopnost přizpůsobit se té situaci je mnohem větší než u dospělých.
Rok války. Nejmladší česká redakce se vrací k tématu, které loni podcast Děti se ptají odstartovalo
Číst článek
Ať už to bylo v lágru nebo v internačním táboře, měly větší schopnost přežít. Každé z dětí ale zároveň prošlo určitým momentem, kdy muselo dospět mnohem dřív, než by dospělo v normálním životě. Ta knížka má podtitul o dětech, které dospěly bez varování. Já jsem se jich vždycky ptala na tento okamžik.
Jeden pán, který dělal spojku mezi různými oddíly někde na východě Polska, mi vyprávěl o tom, co zažil. A já jsem se ho ptala, jestli dobře spí. Odpověděl mi, že úplně báječně. Ale jeho žena do toho vstoupila a řekla: Ale Zdišku, to přece není pravda. Vždyť jsi dlouho plakával ze sna.
On se zamyslel a řekl: Mně se vlastně vždycky zdálo o kamarádovi, kterému v té době bylo 11 let, taky nesl nějaký rozkaz mezi dvěma oddíly a stoupl na minu. Když umíral, tak mi řekl: Jenom to neříkej mámě, protože se bude zlobit. A mně to přišlo příznačné pro to, jak děti válku vnímají.
Zároveň mi řekl: V tom okamžiku jsem dospěl. Myslím, že tam vždycky byl přesně takový moment, kdy děti najednou musely dospět. Kdy si přestaly hrát. Vlastně všichni, se kterými jsem mluvila, měli trošku pocit, že si hráli příliš krátkou dobu, že se brzo dostali z dětství do dospělosti a nikdy už se do toho dětství pak nemohli vrátit.
Silné příběhy
Všechny ty příběhy jsou silné. Je nějaký, který jste nemohla dostat z hlavy?
Když zpracovávám nějaký příběh, vždycky je to právě příběh, který potom mám v hlavě, o kterém přemýšlím pořád. Ale dodnes přemýšlím o dětech, které byly v sovětských lágrech. To je velmi silný příběh. Nevím, jak je to v Čechách. V Polsku všichni o lágrech ví. Taky je povinnou četbou ve školách kniha Jiný svět Gustawa Herlinga-Grudzińskiho, což je kniha o tom, co dospělí zažili v gulazích.
Nicméně nikdo většinou nepřemýšlí o tom, co bylo s dětmi. Já sama jsem vlastně o tom nepřemýšlela, jestli se o ně postaraly babičky, nebo jestli zůstaly stát na peronu, když byli dospělí deportováni, nebo jestli se dostaly do dětského domova. Bylo to i tak. Ale některé opravdu jely se svými rodiči do lágrů.
V Minsku v Bělorusku jsem se potkala s jedním člověkem, který byl jako dítě v gulagu. Ukázal mi takovou ponožku, kterou tam upletly ženy. Jeho maminka krásně zpívala, měla krásný soprán. A protože v každém lágru vždycky fungoval výměnný obchod, tak za to že jim zpívala, tak jí ostatní ženy upletly oblečení.
Podařilo se jim vypárat nitky z deky a na nějakých drátech, které někde našly, upletly ponožky a jedna zůstala. A tu mi právě ukázal. Takže to byl pro mě takový silný moment. Myslím si, že děti a sovětské lágry byly to, co ve mně zůstalo dodneška.
‚Nemohl jsem se pohnout, kolem bylo mnoho krve.‘ Ukrajinským dětem válka ničí dětství a psychiku
Číst článek
Před rokem Rusko zahájilo vojenskou agresi vůči Ukrajině. A spoustu dětí teď znovu vidí a prožívá válku. Nad čím byste chtěla, aby se lidé zamysleli, až si přečtou vaši knihu?
Tu knihu jsem začala psát před válkou. Měla to být zcela historická kniha o minulosti. Poslední rozhovory s těmi, kteří prožili takovou noční můru, která už se nezopakuje. Zároveň jsem vždycky zdůrazňovala, že na to nesmíme zapomínat. Že si musíme připomínat druhou světovou válku právě proto, že lidé nejsou schopní se poučit z historie.
Jako varování, že už to nikdy nesmíme dopustit. A najednou se v Evropě znovu objevuje válka. Najednou všechno získává aktuální rozměr a ukazuje se, že vlastně to, o čem píšu, jsou jenom jiné kulisy, ale jinak je všechno znovu stejné. Všechny emoce, traumata, zážitky.
Zásadní je, že v té knize můžeme najít příběhy, které nám možná přiblíží to, co teď prožívají děti na Ukrajině. Ale druhý rozměr je také to, že válka v určitém smyslu nekončí na konci války.
To trauma se přenáší na další generace. My se ještě teď vyrovnáváme s traumatem druhé světové války a Ukrajinci byli ve stejné situaci, vyrovnávají se s druhou světovou válkou a teď ještě zároveň prožívají nové trauma, se kterým se opět budou vyrovnávat ještě jejich vnuci. Takže tohle je pro mě důležité. Příběhy bychom neměly zapomenout z těchto důvodů.
