Měly štěstí, že stály na správné trase. Železnice měla Říčany změnit v relaxační zónu pro pražské měšťany
Nástup vlakové dopravy ve světě změnil mnoho věcí. Vše se najednou zmenšilo, přestože se možnosti zdály naopak nekonečné. Nové příležitosti spojené s infrastrukturou se nevyhnuly ani středočeským Říčanům. Jak to tam s vlakovou dopravou bylo a jak ovlivnila podobu města?
První vlak přijel do Říčan v roce 1871. Dráha, kterou do města zavedli, byla mimořádně významná. Šlo totiž o jeden z největších železničních projektů u nás, propojení Prahy s Vídní.
Říčany tak měly trochu štěstí v tom, že náhodou stály na správné trase. Byla to navíc jedna z prvních tratí v Česku. Dalo se tedy předpokládat, že v Říčanech budou obyvatelé slavit. Tak úplně to ale nebylo.
„Je zajímavé, že se zdá, jako by to tehdejší společností podle dobových záznamů z kronik ani tolik nezarezonovalo. My totiž v těch kronikách nenacházíme žádné zásadní zmínky o tom, že by zavedení železnice lidi tehdy vnímali jako nějaký zásadní civilizační pokrok nebo zlom,“ vysvětluje historik muzea Říčany Radek Holodňák.
Jak ale čas ukázal, zlomové to bylo. V Říčanech totiž vyrostlo jen jedno nádraží, a to pro osobní vlaky. Nákladové tam nebylo. A to rozhodlo o budoucím vývoji a charakteru města.
„Už při plánování té zastávky se počítalo s tím, že Říčany mají být jakousi relaxační zónou pro pražské měšťany. Říčany byly už v té době známé tím, že do nich turisté jezdí za čerstvým vzduchem, krásnou přírodou, kopcovitým terénem a lesy. A tak nějak se počítalo, že právě k těmto účelům by Říčany mohly být využívány,“ dodává historik.
Říčany jako sluneční lázně
V Říčanech tak díky tomu nikdy žádná průmyslová zóna nevyrostla. Na průmyslu město nebylo závislé a rozvíjelo se jako takzvané sluneční lázně, tedy něco jako letovisko pro lidi z Prahy.
‚Havíři, vzbuďte se!‘ Místem, kam sametová revoluce dorazila snad nejpozději, byla Karviná
Číst článek
Turismus změnil podobu a vývoj města až dodnes. Po čase ale přistoupili na to, že alespoň pár vagónů s uhlím za rok na nádraží odbavit mohou.
A jak to nakonec dopadlo, přibližuje Holodňák: „Tehdy se místním podařilo vyčíslit potencionální zájem o vagóny s uhlím na tři až pět vlaků ročně. Fascinují je, jak špatný odhad to byl, protože jen o pár let později, vzhledem k reálné spotřebě uhlí v Říčanech, těch vagónů přijelo do Říčan 800 až 1000. Přestože se nejednalo o nákladní nádraží, tak je vidět, že určitá potřeba toho těžšího zásobování tady i tak byla.“
Přesto ale Říčany dodnes zůstávají historicky jedinečné v tom, že ačkoliv stojí na jedné z nejstarších tratí, nikdy v nich nevznikla průmyslová zóna tak, jako to v celém zbytku země bylo běžné.