‚Pronásleduje mě pláč a nářky.‘ Přeživších holokaustu ubývá, památníky řeší, jak uchovat jejich vzpomínky
Do nacistického likvidačního tábora Auschwitz přijeli na prahu dospělosti nebo jako děti. Dnes tvoří poslední generaci, která továrnu na smrt ještě pamatuje. Pondělního 80. výročí osvobození tábora se zúčastnilo 56 těchto přeživších. Historici proto už dnes musí řešit, jak uchovat vzpomínku na holokaust živou, až svět opustí poslední z nich.
„Horko, hlad, žízeň. Nespočet hodin jsem v tmavém dobytčáku visela na mámině ruce,“ vzpomíná u příjezdové brány do vyhlazovacího tábora Osvětim II – Birkenau Tova Friedmanová.
‚Za deset let už se tu s přeživšími asi nesetkáme.‘ Ubývá pamětníků holokaustu
„Pláč, nářky a modlitby zoufalých žen mě pronásledují dodnes. Pak jsme dorazili do Auschwitzu. Byla pošmourná neděle. Oblohu halil dým a ve vzduchu byl cítit příšerný zápach. Všude byly zástupy svlečených žen. Všude kolem mě. ‚Co to hledají?‘ ptala jsem se mámy, když jsem se musela také svléknout. Snažila jsem se přitom nevnímat vyceněné zuby německých ovčáků a jejich oči. Byla jsem asi stejně vysoká, takže si dodnes přesně pamatuju ten pohled. Moje máma odpověděla: ‚Nemoci‘ a ukázala na dým a já i v pěti a půl lertech věděla, co to znamená. Všichni jsme to věděli.“
1:58
Osvětim jako vstup do pekla. Největší vyhlazovací tábor nacistů osvobodila Rudá armáda před 80 lety
Číst článek
Tova Friedmanová své zážitky vypráví zády k vagonu, který už pět let na kolejích v Březince připomíná tisíce dobytčáků, které do vyhlazovacího tábora přivezly statisíce lidí na smrt.
Po energické Tově Friedmanové, která od 50. let žije v zahraničí, se slova ujímá Leon Weintraub, kterého do německého koncentračního tábora Auschwitz převezli při likvidaci lodžského ghetta, když mu bylo osmnáct. „Moji mámu, sestru a tetu ještě v den příjezdu zavraždili v plynové komoře a spálili v krematoriu. Pak nastala procedura zbavení nás lidství – svlékli nás donaha, oholili nás a přitom nám sedřeli kůži. To hrozně pálilo při dezinfekci. Pak nám předhodili hadry, do kterých jsme se měli obléct, a ukázali nám na hromadu dřeváků. Degradovali nás na věci na jedno použití.“
Nad symbolickým dobytčákem se klene oblouk cihlové, nechvalně známé brány a ještě nad ní strop obrovského bílého stanu. Díky němu je i na konci ledna po západu slunce při pietě teplo. Organizátoři takové stany – větší či menší – staví na výročí osvobození tábora od roku 2015, s ohledem na zdraví a věk přeživších.
O svých ztrátách, zažitých hrůzách i obavách z nových krizí ve světě už v pondělí v areálu německého vyhlazovacího tábora Auschwitz mluvila nejmladší generace pamětníků, jejímž členům je dnes ale nejčastěji mezi 90 a 100 lety.
Živá paměť přeživších
„Před dvaceti lety tu bylo více než 1000 přeživších. Před deseti lety 300. Před pěti lety 200. Letos 50. Za deset let už se tu s přeživšími asi nesetkáme,“ popisuje vážnost a výjimečnost oslav 80. výročí osvobození tábora Paweł Sawicki z Muzea koncentračního tábora Auschwitz.
„Jako muzeum jsme v kontaktu se stovkami přeživších. Stále s nimi pracujeme, stále nám předávají své zkušenosti, vypráví své příběhy. Ale mnozí z nich už nejsou v takovém fyzickém stavu, aby tu s námi mohli být. Zvlášť teď v lednu, to je pro mnohé zdravotně velmi náročné období.“ Smutnou pravdou také je, že muzeum stále častěji přijímá zprávy o úmrtí pamětníků.
49:08
Děti se ztracenou minulostí. Příběh Milušky Ottové, Petra Webera, Marie Andělové
Číst článek
Historici se tak už teď musí připravit na chvíli, kdy svět opustí poslední z nich. Musí proto hledat nové způsoby, jak udržet paměť živou. „Budeme muset najít různé způsoby, jak o holokaustu a táborech smrti vyprávět. Samozřejmě, přeživší nám zanechali a stále zanechávají mnoho slov. Máme tisíce výpovědí. Žádný člověk je nemůže všechny přečíst, vyslechnout, zhlédnout,“ říká Sawicki.
Vybrat ty, jejichž prostřednictvím bude lidstvo příběh obětí holokaustu, ale i přeživších vyprávět, je podle Sawického na učitelích a institucích. „Památník a muzeum Auschwitz nebo památník Terezín. Ale musíme také využít umění, které dokáže k lidem promlouvat univerzálním jazykem prostřednictvím obrazů nebo soch, jejichž autory jsou vězni. Budeme ale muset zapojit také nové technologie. Ať už například překladatelské možnosti, které už dnes nabízí umělá inteligence, ale i další nástroje.“
Jak by nové technologie mohly pomoci udržet vzpomínku na přeživší i oběti holokaustu živou, už popisuje Dagmara Mańka-Wizorová z Muzea polských židů POLIN. „Samozřejmě se uvažuje také o hologramech a už jsou nějaké pokusy o 3D nahrávky.“ Do budoucna by tak mohl být možný i rozhovor s lidmi, kteří už nežijí.
I když tato metoda je stále ve fázi pokusů. Podle Mańki-Wizorové je ale otázkou, jestli bude fungovat u příjemců informací. „Uvidíme, jestli to třeba mladí lidé přijmou. Jestli budou chtít mluvit s hologramem, když to nebude živý člověk. Ale řekla bych, že naším nepřítelem je spíš čas. Že se mnozí lidé už nedokážou ztotožnit s událostmi, co se děly před 80 lety.“
Moderní nenávist
Pro mnohé je Osvětim a holokaust už příliš vzdálenou historií a důležitější je pro ně současné dění. „Já myslím, že lidé kolem čtyřicítky a padesátky, to je ta poslední generace, pro které je druhá světová válka živou historií, protože ji zažili naši prarodiče a praprarodiče. Pro mladší lidi už to může být historie podobně vzdálená jako dělení Polska.“ Podle Mańki-Wizorové tradice připomínání holokaustu, obětí a táborů nezmizí. Budou o ni dbát instituce, stát i mnozí jednotlivci. „Ale možná my anebo mladší generace zhodnotí, že už jsou novější události, které je potřeba připomínat.“
‚Můžete nám někdo prosím vrátit rodiny?‘ Stephen Fry a Lena Dunhamová o natáčení v Osvětimi
Číst článek
Odkazem Dne památky obětí holokaustu přitom stále je varování před tolerancí nenávisti. Přeživší upozorňují na to, kam vede lhostejnost a přehlížení křivd páchaných vůči jiným skupinám obyvatel. Stejně jako varují před znovu rostoucí radikalizací společnosti, projevy nenávisti, šířením předsudků schvalováním antisemitismu.
„Osmdesát let po osvobození tábora naše křesťansko-demokratické hodnoty celosvětově zastiňují předsudky, strach, obviňování a extremismus. Expanze antisemitismu v zemích po celém světě je šokující,“ obrátila se k současnosti Tova Friedmanová během piety v den výročí osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora, ve kterém přišlo o život milion a sto tisíc lidí, většinou Židů, ale také Poláků, Romů, sovětských zajatců, lidí dvaceti národností světa.
Přeživší vyzývají k ostražitosti. Jak řekl jeden z nich Marian Turski v roce 2020, holokaust nenastal ze dne na den. Vedly k němu z počátku nenápadné a drobné formy represe. „Děly se. Může se to dít kdekoliv.“
