‚Můžete nám někdo prosím vrátit rodiny?‘ Stephen Fry a Lena Dunhamová o natáčení v Osvětimi
Česká kina promítají snímek Rodinný poklad. Svérázný otec a jeho dcera se v něm vydávají ze Spojených států do Polska pátrat po rodinných kořenech. Ona se chce dozvědět něco o osudech svých židovských předků. On celou cestu sabotuje a radši než vidět Osvětim si přeje posedět v baru. Radiožurnál mluvil s oběma hlavními představiteli, herci Stephenem Fryem a Lenou Dunhamovou.
Vzpomínal jste během natáčení Rodinného pokladu na svého dědečka Martina Frye?
Stephen Fry: Nešlo to ani jinak. A moje maminka si navíc přečetla předlohu filmu, knihu Too Many Men od Lilly Brett a řekla, že to je strašné, že ta hlavní postava je přesně jak můj děda. Je to výrazný typ židovského muže, který si i po holokaustu musel projít spoustou věcí - migrací, chudobou a ústrky. Naučilo ho to užívat si života, radosti z jídla, hudby a svobody ještě víc než dřív. Byl to takový svérázný typ, chcete-li.
Rodina musela prodat Cranachův obraz při útěku před nacisty. Muzeum jim teď za něj pošle část peněz
Číst článek
Jak s vámi rezonovala vaše postava? A jaká byla návštěva Osvětimi? Byla jste tam poprvé?
Lena Dunhamová: Jeden z důvodů, proč jsem se na tu postavu tolik napojila, bylo to, že chci pochopit svou rodinu. Nedávno mi zemřela prababička, dožila se 97 let. Byla mojí nejsilnější vazbou na židovské kořeny a tradice. Ale měla taky spoustu témat, o kterých nechtěla mluvit.
Rodiče nám vždycky říkali, že rodina pocházela z Maďarska. Moje prababička pocházela z deseti dětí. Ona odešla z Maďarska včas, ale ostatních devět sourozenců zavraždili. Pro židovské rodiny je opravdu těžké zjistit o své minulosti víc, a tak jsem jen pár měsíců před natáčením s pomocí jedné neziskové organizace zjistila, že část mojí rodiny byla dokonce i z Polska.
V Polsku už jsem byla, ale ne v Osvětimi. Samozřejmě by to byl silný zážitek, i kdybychom při tom nevedli dialog nad připravovaným filmem.
Vždycky jsem se o rodinnou historii zajímala a myslím, že film a umění jsou výbornými nástroji k tomu chápat vlastní život. A tenhle film je toho asi nejlepším příkladem.
Byli jste něčím při přípravách filmu nebo vašich rodinných rešerších překvapeni?
L. D.: To je výborná otázka. Naše rodina byla holokaustem přímo zasažena, jako mnoho židovských rodin. Ale prarodiče o tom mluvili málo a hodně obecně. Můj táta si změnil příjmení na to nejvíc americké, jaké ho napadlo, a jeho životním cílem bylo se asimilovat a žít maximálně americkým způsobem života. Já jsem nikdy nebyla schopná pochopit ty proměny životů, kterými si museli projít. A v rodině se o tom nemluvilo.
S. F.: Pro mě byl šok jet do Osvětimi. Představoval jsem si ji jako nějaké temné místo – vysoké věže, dým, tma, takový skoro gotický obrázek. A přitom je to všechno symetrické, zorganizované a čisté. Až to může připomínat úpravné ulice s předzahrádkami v dobrých čtvrtích. Bylo to tak strašně promyšlené vyhlazování. Funkční design.
L. D.: Byli jsme tam řadu dní. A osvětimské koleje, kudy jezdily transporty, vedou kolem zahrádek lidí, kteří tam dnes žijí. Některé jsme třeba při natáčení prosili, ať zklidní svého psa, protože moc štěká a je slyšet ve filmu. Osvětim je památník a muzeum, ale život kolem jde dál. Ten kontrast na mě měl stejně velký vliv jako to místo samotné.
S. F.: Ano, je tam restaurace, kde si můžete dát kávu a zákusek a představovat si, co všechno se kolem dělo.
Hrajete otce a dceru. Jak fungovala vaše spolupráce?
S. F.: Setkali jsme se a šlo to jako po másle. Máme podobný smysl pro humor a schopnost přecházet od vážných témat k humoru a zase zpátky. Vnímáme, že to není na překážku, protože život není jen jedno z toho.
Německý Vogue vybral na letní titulní stranu 102letou přeživší holokaustu. Stále o tématu vzdělává mladé
Číst článek
L. D.: Některé dny byly na natáčení těžké, ale já jsem cítila, že mě Stephen chápe a dokáže mě podržet. I když jsem komplikovaná. Hodně jsme mluvili o našich rodinách, judaismu, ateismu… Já jsem četla Stephenovu autobiografickou knihu, takže jsem o něm dost věděla, ale doopravdy jsme se poznali až během natáčení.
S. F.: Ona je prostě výborná a taky umí být neuvěřitelně sprostá. Bylo mi potěšením vidět, jak mísí citlivost s ostrým humorem.
Co byste vzkázali lidem, kteří o holokaustu pochybují?
L. D.: To teda není snadný úkol. Popírání holokaustu je stejně absurdní věc jako třeba tvrzení, že Země je placatá. Máme důkazy, máme dokumenty a svědky, jsou mezi námi poslední přeživší a jejich rodiny. Jak debatovat s někým, kdo se prostě rozhodl ignorovat fakta?
S. F.: Oni tomu nevěří, protože věřit nechtějí. Nikdo svým způsobem nechceme věřit, že lidi byli schopní dělat takové strašné věci. Ale jestli žádný holokaust nebyl, kde jsou teda ty miliony lidí? Kam se poděli? Jestli se to celé nestalo, tak můžete nám někdo prosím vrátit rodinu?
Je to jako s klimatickou krizí. Ano, byli bychom radši, kdyby to celé nebyla pravda, že se svět řítí do záhuby.
