Kdybychom film stručně popsali, hlavní postavou je Johanka, kterou jste sledovali metodou časosběrného snímku a která má sestru se zdravotním hendikepem a nějak se s tím vyrovnává. Vy jste ale říkala, že jste také zažila něco takového. Měla jste puzení otisknout do toho vlastní příběh, anebo jste to chtěla vyprávět přes někoho jiného?
Úplně na začátku jsem přemýšlela o tom, že bych zpracovala svůj příběh.

Přehrát

00:00 / 00:00

Pozornost, kterou filmem upozaděným sourozencům nemocných dětí dáváme, může být hojivá, myslí si Marie Magdalena Kochová, režisérka filmu Ta Druhá

Když jsem ale přemýšlela, kdy jsem řešila nejpodstatnější dilemata, kdy se mi opravdu v životě zhmotnily otázky, na které jsem potřebovala najít odpověď, tak jsem si uvědomila, že šlo o maturitní ročník. Zaprvé je to náročné období pro kohokoliv, kdo si tím prochází, a pro skleněné děti o to víc, že se jim zhmotní veškerá zodpovědnost. Mohou uvnitř sebe řešit velmi silná dilemata.

Takže jsem se rozhodla skrze osmnáctiletou Johanku vyprávět coming of age příběh o maturitním roku, kdy se Johanka musí vypořádat se vším, co to přináší, kromě toho, že ještě k tomu pečuje o sestru se zdravotním znevýhodněním.

Jak je to v jejich rodině s rozdělením zodpovědnosti a s jejím sdílením? Něco rodiče a něco sestra, nebo se to udělá automaticky? Nemají někde na ledničce tabulku, kdo se o co stará?
Myslím si, že ne. Myslím si, že to hodně leží na vzájemné podpoře a pomoci, protože ta situace je pro tuto rodinu hodně náročná a často může být velmi vysilující ve smyslu denní logistiky k zajištění dostatku financí. Ti lidé chodí do práce jako každý jiný, ale do toho obrovská míra času padá na péči o znevýhodněného sourozence. Každý se podle mě i skrze lásku k sourozenci i rodičům snaží zapojit – a to je případ i naší Johanky.

Johanka má sestru, která se jmenuje Rozárka a má poruchu autistického spektra. V čem vás limitovalo, že má zrovna takové znevýhodnění? Museli jste si dávat na něco velký pozor?
Tady jsem se mohla docela dobře opřít o moji osobní zkušenost, protože moje sestra má trochu jiný, ale v lecčem podobný druh znevýhodnění. Takže jsem se mohla opřít o intuitivní přístup k Rozárce. Určitě to přinášelo omezení ve smyslu množství času, který jsme mohli natáčet, a času, který jsme museli věnovat odpočinku a hrám.

Zároveň jsem naučená, že se snažím ve věcech vidět pozitiva. Bylo to vlastně neuvěřitelně zábavné, protože Rozárka je strašně upřímná a generuje spoustu humoru. Natáčení jsme prokládali pauzami tak, abychom nešli přes zvýšenou unavitelnost toho dítěte.

O lásce i vině

Je to tedy hlavně příběh Johanky. Jsou ve filmu momenty, které jste považovala za nutné filmařsky podpořit, zvýraznit?
Určitě. Film se pevně drží perspektivy osmnáctileté Johanky, všechno dění sledujeme z jejího pohledu, protože jsem se skrze film chtěla ponořit do zkušenosti skleněného dítěte.

Je nutné říct, že skleněné děti si často ty tíhy, otázky a dilemata nechávají pro sebe a nesdílí je s okolím. Takže přede mnou stála výzva, jak pootevřít hlavu, vnitřní svět Johanky. Rozhodla jsem se, i z dalších důvodů, že ve filmu vytvoříme stylizovanou zvukovou rovinu, skrze kterou se do těch situací noříme, jsme uvnitř dění a vnímáme útržky myšlenek, vzpomínek, což nám umožní se na ni napojit.

Téma skleněných dětí je mezinárodně přenosné, když to tak řeknu?
To se nám díky mezinárodnímu uvedení potvrdilo. Pro mě jako autorku je nesmírně cenné vidět, že film rezonuje a je srozumitelný napříč světem. Byl uvedený i třeba ve Francii, Maďarsku a v dalších zemích a reakce jsou velmi podobné.

Když za námi po filmu přišli si povídat korejští diváci a divačky, projevovali velmi podobné emoce a myšlenky jako v Karlových Varech. To je strašně hodnotné, je to pro mě velká pochvala v tom, že se nám povedlo vyprávět univerzální příběh o zodpovědnosti za druhé, zodpovědnosti za sebe a o lásce a péči.

To si myslím, že nemusí rezonovat jen se skleněnými dětmi, ale s mnohými z nás: každého z nás se to tak trochu týká. Každý z nás si tyto otázky musel někdy položit, anebo si je položit bude muset, protože valná většina z nás někdy o někoho pečovala, pečuje anebo pečovat bude.

Setkávají se podle vašich zkušeností skleněné děti s tím, že jim rodiče řeknou: proč pláčeš, proč jsi smutná, buď ráda, že jsi zdravá, na rozdíl tady od tvojí sestry?
Já jsem se s tím takto úplně nesetkala, ale s pocity viny... My jsme zároveň k filmu iniciovali i výzkum, který měl jakožto první výzkum o skleněných dětech v Čechách za cíl pojmenovat výzvy, se kterými se děti potýkají, a potřeby, které mají a které by potřebovaly dosaturovat, například prostřednictvím podpůrných služeb, sourozeneckých skupin, terapií atd.

Ve výzkumu nám vyšlo, že pocity viny, které v sobě skleněné děti řeší, jsou velmi časté. Mohou to být pocity viny z toho, jestli dělají dost, jestli nemohou dělat víc anebo právě pocity viny za své vlastní zdraví. ‚Proč vlastně já, proč jsem se já narodila zdravá a sestra nebo bratr ne?‘

Celý rozhovor si můžete poslechnout v audiu v úvodu článku.

Jan Pokorný, jkh Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít