Slovenská národní galerie (SNG) stále nemá nového ředitele nebo ředitelku. V současnosti před ní ale probíhá štafetový protest výtvarníků, po letech zde končí knihkupectví i pedagogické oddělení a k 1. dubnu odchází víc než stovka zaměstnanců. Může galerie fungovat i nadále, když odejde víc než třetina zaměstnanců?
Nemůže. Ve skutečnosti je to Titanic, který se potápí do ledového moře, ale ještě hraje hudba. Všechny služby budou postupně vypadávat, nebude to velký třesk, ale takové pomalé umírání, proto to přirovnání k Titanicu. Prozatímní vedení si ani nedokáže představit, kolik práce za tím je. Kdyby to chtěl teď někdo nastartovat, tak nemá jak. Kroky, které se udály, se budou opravovat dlouho. Dělat věci trvá dlouho, ale ničit je jde rychle.

O jakých krocích konkrétně mluvíte?
Jde hlavně o přerušení kontinuity. Kdyby tam teď přišel nový tým, tak potrvá, než se zorientuje. Galerie je velký organismus, má 28 tisíc metrů čtverečních a každodenní péče je důležitá – kdo má kam jít, co se čistí, kde je uložen dětský koutek, který je teď sbalený. Jsou to takové drobné věci, ale skládá se z nich příjemný návštěvnický zážitek.

Prozatímního ředitele Juraje Niňaje nezajímají výstavy, a potom chodí po městě a ptá se výtvarníků, jestli nechtějí vystavovat. Tak se ale nedělá výstavní plán v národní galerii. To jsou věci, které jsem myslela, že zůstaly v 90. letech. Je to kulturní nihilismus.

Ministerstvo kultury vyhlásilo další výběrové řízení na ředitele galerie, předchozí bylo neplatné. Umělecká obec proto vládu kritizuje, mluví i o korupci. Souhlasíte s kritickými hlasy?
Samozřejmě. Nevím, kdo teď bude zasedat ve výběrové komisi, ale měl tam být někdo, kdo tomu rozumí. Naposledy to bylo takové „jakože“ výběrové řízení a „jakože“ komise.

V galerii jste pracovala 25 let a dotáhla jste její rekonstrukci ke zdárnému konci. Když teď vidíte, co se kolem Slovenské národní galerie děje, nemáte z toho pocit marnosti?
Marnosti ne, ale až fyzicky mě bolí, když to vidím. Naštěstí jsme stihli galerii opravit a ukázali jsme, že to může fungovat a kam až se dá dojít.

Vláda nemá žádný plán

Kam se podle vás snaží současná vláda kulturní a uměleckou obec nasměrovat?
Myslím, že na dno. Ale to je dobře, protože ode dna se dobře odráží. Momentálně je u nás situace taková, že čím horší, tím lepší, protože potom se bude muset přiznat, že je všechno nefunkční a bude se muset začít s opravováním.

Když odhlédneme od Slovenské národní galerie, jaké kroky ministerstva kultury mohou mít nejzásadnější dopady? Mluví se o odebírání dotací, rušení statusu památek i pozastavení jejich obnovy.
Absolutní nezájem o kulturu ze strany ministerstva kultury a to, že chce jenom dělat zle. Spíš se tak potácí. Nedokázala jsem si nic takového ani představit, budu si na to muset vymyslet nová slova, jak to pojmenovat.

Co je podle vás cílem ministerstva a ministryně Martiny Šimkovičové?
Nic. Vydělat si, dát funkce svým lidem a ukázat kulturní obci. Je to jako z dětského hřiště, když vám někdo rozkope hrad z písku, protože je silnější nebo se mu zachce. Jenom něco zničí a nezajímá ho, jak to půjde dál. Není za tím žádný ďábelský plán.

Zlepší se to, musí

Už je to sedm měsíců, co nejste ředitelkou Slovenské národní galerie. Jak vaše odvolání po té době vnímáte?
Stále tomu nevěřím, ale už jsem si zvykla, že po 25 letech odcházím z galerie. Ještě chodím do práce, odcházím až 1. dubna. V srpnu jsem byla odvolaná z funkce ředitelky, ale byla jsem tam ještě zaměstnaná, výpověď mi dali až na konci loňského roku. Takže teď mi skončí výpovědní lhůta.

O rekonstrukci galerie, kterou jste dotáhla do zdárného konce, vznikl dokument Pozor, padá SNG!, který teď promítá festival Jeden svět. Snímek končí otevřením opravené galerie a má pozitivní vyznění. Můžete se na něj teď vůbec dívat?
Stále jsem ho neviděla, pro mě je to velmi osobní. Přijde mi to jako jiný svět, tohle je zvláštní sen a všechno, co se děje v naší společnosti, se přesunulo do nějakého jiného života. Ještě to nemám zpracované, ještě jsem ani nebrečela, to mě ještě čeká.

Co budete dělat dál?
Chtěla bych si dát sabatikl (umělecké volno - pozn. red.), letos dělat věci pro bono a až potom se rozhodnu.

Z toho, jak o galerii a dění ve slovenské kultuře mluvíte, to zní, že pořád máte naději.
Musím se na to dívat pozitivně, jinak bych musela emigrovat a to nechci. Přežila jsem 90. léta, kdy vybuchovala auta na ulici, přežili jsme velmi těžké časy. Myslím, že většina lidí chce patřit do Evropy a chce žít hezký život. Věřím, že se to spraví, nejsou to plané naděje, tak to má být a já upřímně věřím, že to dokážeme. Nevím, proč to na Slovensku vždycky musí dojít tak daleko, aby nám to došlo, a až tehdy se zmobilizujeme. Takže věřím, že to dokážeme a jsem připravená tomu pomáhat.

Jana Václavíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít