Otec byl za své aktivity přes rok vězněn, jednoho ze sourozenců donutila StB výhrůžkami smrtí k emigraci. Kritičtější je naopak k tomu, že po tomto datu už předpokládal, že komunistické myšlení ze společnosti vymizí. Nyní se obává, že mnozí se s ním už rodí.

Josef Adámek se narodil 9. února 1959 v Brně. Jako jednu z prvních vzpomínek si vybavuje různé dětské sportovní aktivity zejména v zimě, kdy bylo plno sněhu, takže neustále se sourozenci střídali lyže, sáňky nebo brusle. Těch sourozenců měl celkem 11 a společné jídlo a další projevy rodinné pospolitosti si rovněž pamatuje dodnes. O chod početné rodiny pečovala především maminka Marie.

Otec – rovněž Josef – se prakticky celý život angažoval v různých katolických organizacích a hnutích, nešlo mu přitom pouze o náboženství, ale hlavně o svobodu. Od mládí byl členem tělovýchovné organizace Orel a podílel se na organizaci sletů,  za války při práci v adamovské zbrojovce pomáhal množit protiněmecké letáky. Do konfliktu s vládnoucí mocí se ovšem dostal až s nástupem komunistické totality – za to, že v roce 1946 spoluzakládal  Spolek přátel USA jako protiváhu k prosovětským organizacím, byl později zatčen a držen ve vazbě, tehdy to ale skončilo jen peněžitým trestem.

Šířili slovo Boží

To jej ale ani v nejmenším neodradilo, naopak. I v době největší násilné „ateizace“ společnosti byl například velkým propagátorem blahoslavené Zdislavy z Lemberka – organizoval zájezdy do Jablonného v Podještědí a do Křižanova a přispěl tím i k jejímu pozdějšímu svatořečení Janem Pavlem II. Naplno pak své poslání rozvinul během Pražského jara – spolu s Josefem Písaříkem a s podporou tehdejšího litoměřického biskupa Štěpána Trochty založil katolické tiskařské družstvo Logos, které tisklo náboženskou literaturu, mj. první misál v češtině  (jen velmi krátce po II. vatikánském koncilu, který dal široký prostor liturgii v národních jazycích) a řadu dalších titulů.

Neméně důležitým cílem družstva bylo podpořit rodinný život – knihy a brožury vyráběly asi dvě desítky žen s dětmi v domácnosti, které dostávaly samostatné listy a z nich sestavovaly jednotlivé tituly. Tyto práce probíhaly i doma u Adámků a zapojovaly se do ní postupně všechny děti včetně Josefa. O to intenzivněji od roku 1971, kdy nastupující normalizační režim družstvo zlikvidoval. Josef Adámek starší ještě v malé tiskárně v Tišnově vyrobil dotisky některých dříve povolených titulů, pak už ale vše probíhalo pouze v jejich rodině.

Výroba zejména náboženských samizdatů ovšem nebylo to jediné, k čemu jejich pověstný byt na náměstí Míru v klidné Masarykově (tehdy Jiráskově) čtvrti sloužil. A rodiče před dětmi nic netajili: „Vím, že v mnoha jiných rodinách si to, co neměly děti říkat ve škole,  dospělí mezi sebou jen šuškali. U nás se mluvilo otevřeně, takže jsme věděli, že ten komunistický útlak jde především po církvi. Takže jsem komunismus bral jako jasně stanoveného nepřítele, proti kterému je třeba se bránit. Ono by se to ani utajit nedalo, protože rodiče náš byt často poskytovali pro velké společenství lidí, co proti útlaku něco dělali. Chodili tam kněží, pořádaly se různé přednášky, duchovní cvičení, sloužily se tajné mše. V třípokojovém bytě bylo někdy i třicet, čtyřicet lidí, někteří tam přespávali, takže nás rodiče občas na víkend posílali ke známým. To vše mi připadalo samozřejmé: že vlastně každý den u nás někdo je, že se na několika psacích strojích rozepisují různé texty, že máme obrovskou knihovnu náboženské literatury.“

StB uštědřila katolickému disentu „Lekci“

Pochopitelně, že tato činnost nemohla ujít zájmu Státní bezpečnosti. Ta delší dobu shromažďovala informace o vydávání a distribuci katolického samizdatu a dalších nepovolených aktivitách a v září 1979 spustila celostátní akci „Lekce“ se sérií domovních prohlídek u kněží i laiků především na Moravě.

„Celkem se toho mělo v celém Československu účastnit na šest set příslušníků policie. K nám vtrhli 20. září a odvezli několik nákladních aut zakázané literatury, všechny psací stroje a další věci. Mám unikátní fotografii, jak mého tátu StB odvádí – oni tam v tu chvíli neměli žádné auto, tak jsme tam seděli a čekali. Mě v tu chvíli napadlo, že bych to mohl vyfotil, ale neměl jsem film. Zrovna se ale vrátil můj mladší bratr ze školy, tak jsem mu to řekl. Honem utíkal do blízké drogérie a ještě jsem to rychle stačil natáhnout a vyfotit. Nevím, co by se stalo, kdyby to viděli, přinejmenším by mi to sebrali.“

Příprava monstrprocesu trvala dva roky, první čtyři měsíce strávil Josef Adámek starší ve vazbě. Spolu s dalšími osobami včetně několika kněží byl obviněn z „nedovoleného podnikání“ a ze „ztěžování nebo maření státního dozoru nad římskokatolickou církví“. 29. září 1981 byl sedmašedesátiletý Josef Adámek v tzv. Olomouckém procesu odsouzen k dvacetiměsíčnímu vězení, po odvolání mu byl trest zkrácen na čtrnáct měsíců.

Pobyt za mřížemi jej ale nezlomil, naopak už v roce 1985 rozeslal několik set „adopčních modliteb k ochraně nenarozeného života“ a o tři roky později pomáhal Augustinu Navrátilovi se slavnou peticí Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů, kterou v socialistickém Československu podepsalo přes půl milionu občanů.

A v jeho stopách už tehdy kráčel i jeho stejnojmenný syn a další děti: „Už na střední škole jsem rozdával literaturu, nahrávky zakázaných skupin a zpěváků, ale poté, co jsem podepsal Chartu 77, jsem šel do toho naplno - řekl jsem si, že už není čas čekat.

Nepředstavoval jsem si, že komunismus porazíme, ale můj niterný postoj byl zastat se někoho nespravedlivě stíhaného. To mě v té době nejvíc trápilo a těch lidí bylo tehdy hodně. Neustále se podepisovaly nějaké petice, chodilo se k soudům podpořit ty odsuzované. Do soudní síně nás samozřejmě nepustili, ale když pak toho odsouzeného vedli a on nás viděl na chodbě, tak to mělo samozřejmě význam pro ty lidi.“

Policie zatýkala i babičky

Některé akce měly až nečekaně silný ohlas a státní moc dokonale vyvedly z míry. Třeba připravovaná manifestace za propuštění disidenta Petra Cibulky v roce 1980. Už nějakých 180 podpisů pod petici za povolení akce byl tehdy velký úspěch, nicméně úřady sobotní tichou manifestaci vsedě na brněnském centrálním náměstí Svobody samozřejmě nepovolily.

„A už od středy začalo velké běsnění policie, zatýkání a výslechy, chtěli vědět, jak to vzniklo, co to má být – nezjistili nic! Signatáře té akce pozavírali hned v sobotu ráno. A přes celý den, jakmile si  někdo na tom náměstí sedl na lavičku, tak ho hned zatkli a odvezli, i staré unavené babičky, které si jen potřebovaly na lavičce na chvíli odpočinout a vůbec netušily, co se děje! Tohle se skutečně neminulo účinkem, tato akce fakt hodně rezonovala, dostala se do povědomí Brňanů.“

Josef Adámek mladší rovněž sám vyráběl a rozdával samizdatovou literaturu, nejen náboženskou, ale třeba i hry Václava Havla nebo Orwellův 1984. „Trvalo to dlouho, hlavně psaní, nebyl jsem žádný písař, takže písmenko po písmenku. Pak jsem to svázal, to už bylo za chvilku. A rozdané taky, byl o to velký zájem.“

Důležitým materiálem bylo i strojopisné poučení, jak se chovat při výslechu na StB, jaká práva vyslýchaný má a co si vyšetřující může a nemůže dovolit. „To byla příručka v každé domácnosti v několika kopiích pro takové případy. Nejdůležitější bylo, že člověk nemusí vypovídat, že k tomu člověka k tomu nemohou nutit. Samozřejmě, že ho nutili, ale podle i tehdejších zákonů ho nutit nemohli. Že nemusí vypovídat proti sobě, nemusí vypovídat pro svým příbuzným atd. To byly skutečně důležité informace.“

Někdy sranda, jindy šlo o život

Skupina brněnských disidentů, ve které byl Josef Adámek mladší, se postupně utvářela ze setkání na různých koncertech, petičních akcích a při rozšiřování materiálů Charty 77 či Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Jádro se setkávalo pravidelně každý čtvrtek někde v restauraci, které ale museli postupně střídat.

„Místa jsme měnili neradi, bylo to složité, ale nutila nás k tomu policie, která si nás vyhledala a potom dělala různé nepříjemnosti. Nejen nám, ale často zkontrolovala celou hospodu, rozdala nějaké pokuty a ten hostinský nás pak tam už nechtěl. Našli si nás i na periferii Brna – nějaký čas jsme se scházeli v hospodě v Mokré Hoře, bylo nás tam asi osm a najednou si k sousednímu stolu sedli nějací dva nápadně nenápadní pánové. Záhy nám to bylo jasné, tak jsem jim objednal dva panáky zelené. Oni se zvedli a odešli a během 20 minut tam byla Veřejná bezpečnost a už zase probíhaly ty věci – kontrola celé hospody, odvezení na výslechy a tak dále.“

Při výsleších samozřejmě leckdo nakonec řekl něco, co říct neměl, ale většinou to pak vzápětí ostatním přiznal a ti se pak podle toho mohli zařídit. Skupina nebyla příliš rozsáhlá, měla asi 10-15 členů, kteří se většinou dobře znali, takže ji StB mohla jen těžko infiltrovat, a rozhodla se proto k soustředěnému nátlaku.

Tomu nakonec podlehl Josefům mladší bratr Stanislav, který se svolením úřadů emigroval: „To vystěhování nám nabízeli velice často. A nátlak na něj byl mnohem surovější než třeba na mě, asi využívali toho, že byl skutečně velmi mladý – 17-18 let. Jednou ho v noci odvezli na Macochu, tam mu vyhrožovali že ho shodí dolů, mířili na něj pistolí… Trvalo to prý několik hodin, nakonec ho polili kyselinou máselnou, která nepředstavitelně smrdí a odjeli. Šel někam na vlak, ale lidi ho z toho vlaku vyhodili, protože ten zápach byl nesnesitelnej. Nějak se dostal domů a nakonec těm policejním praktikám podlehl a vycestoval – stačilo kývnout a do osmačtyřiceti hodin byl ve Vídni. Pak jsme se viděli až na jaře 1989. Tehdy jsem poprvé v životě dostal povolení vycestovat alespoň do Maďarska a on tam za mnou z té Vídně přijel.“

Komunismus jako genetická vada?

Pád komunistického režimu přijal Josef Adámek stejně jako jeho otec (ten zemřel v roce 2002, aniž by stihl obnovit Logos, v roce 1999 mu prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy I. stupně) s velikou radostí a očekáváním. S více než třicetiletým odstupem však konstatuje, že byla zřejmě naivní chyba předpokládat, že po pádu komunismu už půjde všechno samo a že se stejně jako mnozí další nemusí dále angažovat.

„Až dodatečně jsem pochopil slova Ludvíka Vaculíka, že komunismus není ideologie, ale s komunismem se lidé rodí, je to lidské přesvědčení, které v mnohých zůstává. My jsme mysleli, že až vymře ta předchozí generace, že to zmizí, ale společnost je stále rozdělená – některým lidem prostě vyhovuje nesvoboda, v podstatě po ni touží. Klidně jako stádo někde zavření, ať si je honí bičem, jen když se o ně stará a oni nemusí přemýšlet.“

„V tom sehrává obrovskou roli vzdělání – vzdělaný člověk, i když má třeba něco takového vrozeného, tak to dokáže potlačit, naopak méně vzdělaní snadno podlehnou populismu, který v nich podobné myšlení posílí. Hodně důležitá je znalost dějin. Říká se, že dějiny se vlastně neustále opakují. To je veliká pravda a je to zvláštní, jak je lidstvo nepoučitelné. Ale právě díky tomu si může vzdělaný člověk spočítat, že nějaké populistické sliby nejsou reálné a nepodlehne jim, vzdělaný člověk si lépe dokáže představit i svoji vlastní budoucnost.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít