Arnošt Filip se narodil 31. října 1930 v Pozořicích, středně velkém městysi asi patnáct kilometrů od Brna. Od 17. století až do zahájení pozemkové reformy v nově vzniklém Československu byla obec součástí rozsáhlého lichtenštejnského panství a téměř všichni obyvatelé obce byli zaměstnáni na panství buď přímo v zemědělství, nebo ve zpracovatelských provozech, v obci byl parní mlýn, cihelna, pivovar a lihovar.

Rodina Filipova patřila k místním malorolníkům. „Děda měl koně a vůz s plachtou, se kterým mimo jiné vozil v pondělí dělníky do Brna a v sobotu zase domů (autobusové spojení s Brnem začalo fungovat až od roku 1925, pozn. autora). Pak ale přišla válka. Děda – přestože byl předtím z vojenské služby vyreklamovaný kvůli hospodářství - narukoval hned na začátku a padl už na podzim 1914 někde v Haliči. Nakonec musel do války i můj otec Jan Filip hned, jak v roce 1917 dosáhl věku 18 let, naštěstí se ale vrátil. Koně a vůz musela babička odevzdat eráru.“

Tuberkulóza jako rodinné prokletí

Ani v meziválečném období na tom nebyla rodina nejlépe. Měli sice stále malé hospodářství, zahradu a kousek pole, dvě krávy, kozy a slepice, takže velká rodina  - otec se oženil v roce 1927 a s manželkou měli celkem pět dětí - netrpěla hladem, nade všemi ale visel tehdejší velký strašák zejména chudších lidí – tuberkulóza.

„Začalo to u sestry mého otce – zemřela v roce 1927, když jí bylo teprve třiadvacet let. Otec zemřel na tuberkulózu v roce 1936, týden po pohřbu se narodili dva nejmladší sourozenci, dvojčata. A v roce 1941 na stejnou nemoc zemřela i matka, takže od jedenácti jsem byl oboustranný sirotek. Starala se o nás otcova matka – stařenka na výměnku, jako vdova měla důchod 290 korun,“ popisuje Arnošt.

„Kaplan Malík zařídil, že si jedni bezdětní manželé vzali k sobě nejmladší sestru, ale jinak se lidé báli si nás rozebrat, protože měli obavu z té tubery. Pak přišel matčin bratr, sám taky neměl děti – manželka mu řekla, že by si vzali moji o dva roky mladší sestru Marii, ale ta za žádnou cenu nechtěla jít, strašně plakala. Tak nejstarší bratr Jenda řekl, že se nedá nic dělat a že z domu půjde on. Zůstali jsme tedy doma tři sourozenci a babička – život to nebyl moc růžovej, neužil jsem si nějakého pěkného dětství,“ dodává.

Bomba před oltářem nevybuchla

Pod vlivem těžké rodinné situace malý Arnošt ani příliš nevnímal stín německé okupace – ta se ostatně Pozořic zase až tak výrazně nedotkla, byť několik mladých mužů odešlo hned na začátku do zahraničního odboje a kromě devíti dočasně ubytovaných židovských uprchlíků putovalo do koncentráku z nejrůznějších důvodů také dvanáct místních občanů, čtyři z nich se už nevrátili.

Dramatické chvíle přišly až několik dní před osvobozením. „Asi měsíc nebo dva před koncem války tady začali Němci budovat zátarasy, protože Pozořicemi vede silnice, kudy se dá ze dvou směrů dojet do Brna. Na dvou nejužších místech dali přes cestu trámy, ale vůbec to nevyužili. Naopak 18. dubna začali Němci ustupovat od Rousínova přes Šumice z Tvarožné nebo z Holubic – celé dva dny tady jel proud koňských povozů,“ říká.

20. dubna v Pozořicích v podstatě žádní Němci nebyli, právě tehdy ovšem přišla největší zkáza – městys bombardovalo několik sovětských letadel. Jejich cílem byla místní sokolovna, kolem níž stálo v předchozích dnech větší množství vojenských vozidel a v budově byli zřejmě ubytovaní vojáci.

„Partyzáni to asi někam nahlásili, ale Němci odjeli o den dříve, než letadla přiletěla. A přestože kolem sokolovny nic nebylo, začaly padat bomby. Sokolovna byla zcela zničená, zasaženo bylo i několik okolních domů. A jeden sovětský letec hodil dvě bomby na kostel (oba objekty jsou od sebe vzdáleny zhruba 300 metrů, pozn. autora), ale ten jakoby zázrakem zůstal stát – jedna bomba poškodila střechu, druhá proletěla stropem až před boční oltář Krista Krále, ale nevybuchla – to místo ve stropě bylo pak vidět ještě řadu let,“ popisuje. 

Při náletu a pak při osvobozování obce o pět dní později zahynuli tři místní občané a na čtyři desítky rudoarmějců. Němci ještě při ústupu stačili zapálit Dělnický dům, kde byl během války uložen brněnský archív.

„My jsme byli toho 25. celé dopoledne ve sklepě, věděli jsme, že už jsou v Holubicích (asi dva kilometry, pozn. autora). Kolem půl dvanácté vstoupil do toho sklepa sovětský vojín. Měli jsme velkou radost a hned jsme vyšli ven. Měli jsme tady pak ubytovány nějaké vojáky a třiadvacet koní, ale neměli jsme s nimi vůbec žádné problémy, všichni se chovali slušně,“ říká Arnošt.

„Jednou mi jeden z nich řekl, abych přinesl nějaký hodně velký hrnec. Měl jsem trochu strach, že mi ho sebere, tak jsem vzal jen asi dvoulitrový a to byla chyba – on mi do něj až po okraj nasypal cukr. Možná, kdybych přinesl hrnec na prádlo, tak by jej naplnil taky. Měl cukru plné auto, protože vybrali cukrovar ve Slavkově. Ani jsme nejdřív nevěděli, kolik sovětských vojáků vlastně v Pozořicích zemřelo, protože je jejich spolubojovníci hned pohřbili tam, kde padli. Teprve v prosinci byli vyzvednuti, já jsem se tehdy učil stolařem, tak jsme pro ně dělali rakve a v těch byli odvezeni do Ořechova do společného hrobu,“ popisuje.

Komunismus nebyl můj systém

Po válce se život v Pozořicích na čas vrátil do starých kolejí – byla opravena střecha kostela a namísto vybombardované sokolovny byla o kus dál postavena nová. Jenomže to už se schylovalo k dalšímu historickému veletoči, který se na rozdíl od toho předchozího dotkl Arnošta Filipa poněkud citelněji, i když naštěstí ne příliš fatálně.

„Hospodářství už jsme neměli, v sousedních Šumicích vzniklo první družstvo a ty naše pozemky okamžitě sebrali a platili nám nájem. Ale zřejmě jenom nám, protože jsme byli chudobní. Teprve později bylo založené družstvo přímo v Pozořicích. Lidi to samozřejmě přijímali špatně, tady mezi zemědělci žádní komunisti nebyli, bylo to založený násilně,“ vypráví.

„Já jsem byl zaměstnaný jako stolař doma u soukromníka, v roce 1948 jsem odešel do komunálního podniku v Brně, ale moc se mi tam nelíbilo. Po vojně jsem proto odsud odešel, ale neměl jsem nic jinýho, tak jsem skončil na Úřadu práce. A odtud mě nakonec poslali do Jáchymova do dolů (byl tam však jako civilní zaměstnanec na šachtě, kde nebyli političtí vězni, pozn. autora),“ říká.

„Všude, kam jsem přišel, chtěli, abych vstoupil do Svazu mládeže! Co bych tam ale jako věřící dělal? Absolvoval jsem běžnou základní vojenskou službu u útvaru v Terezíně, bylo nás tam sto dvacet, z toho devadesát Maďarů, kteří nerozuměli česky. Tak mě vybrali do poddůstojnické školy, ale když jsem opět odmítl vstoupit do ČSM, zase jsem letěl! Nechtěl jsem s tím nic mít, nebyl to můj systém – to násilí, které se vylívalo, posudky a tak dále. Ten režim neměl schopnost žít, ta centralizace, řízený hospodářství, nedokázalo to využít schopnosti lidí, co byli schopní se rozvíjet. Padesátá léta tady byla dost krutá. Třeba Antonína Ondráčka, který pracoval na ústředí Orla (katolická tělovýchovná organizace, pozn. autora) sebrali na Vánoce před kostelem, když šel na ranní mši. V pět hodin ráno už tam na něj čekali. Dostal šest let, to stejné pan farář Malík,“ popisuje. 

Arnošt Filip byl jako věřící vychován a svoji víru ani v těch nejtěžších dobách nikdy nezapřel. Jak říká, kdo byl skutečně věřící, tomu nevadilo, že byl komunistickým režimem postižený, že se třeba děti nedostaly na školu a podobně. Co bylo třeba k tomu, aby člověk nezakolísal?

„Víte, nedávno jsem četl v novinách takový fejeton právě o tom, zda věřit či nevěřit v Boha. Když nevěříš, tak na tom nezáleží, protože pak nic není, zůstane po tobě jen trocha humusu. Ale kdo věří, tak ví, že Bůh stvořil tělo i duši. Jestli Bůh není, tak na tom nezáleží. Ale jestliže je, tak je dobré být s ním. A to vlastně jako důvod stačí.“

Tuto myšlenku Arnošt Filip, který většinu svého života strávil v domku, kde se narodil, předal i svým sedmi dětem a dvaadvaceti vnoučatům: „Já jsem ten svůj život, který začal tak trochu trýznivě, zvládl právě díky víře. A všem mladým bych doporučil najít si cestu k něčemu, čemu budou věřit a bude je to posilovat. Člověk přeci není jen zvíře, kterému stačí ke spokojenosti dvakrát denně se nažrat. Je potřeba taky něco pro duši – vzdělávat se, modlit se, prosit a děkovat!“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít