Represe do poslední chvíle. Příběhy lidí uvězněných v Československu z politických důvodů v roce 1989
Blíží se pětatřicáté výročí 17. listopadu 1989. V době, kdy komunistická policie tvrdě zasáhla proti demonstrantům na pražské Národní třídě, už se všude kolem nás hroutil komunismus. V červnu 1989 vyhrála v Polsku první polosvobodné volby Solidarita (získala přes 90 procent hlasů).
Ve stejném měsíci se v Maďarsku za účasti statisíců lidí konal pohřeb Imre Nagye a dalších zavražděných vůdců z povstání v roce 1956.
Represe do poslední chvíle. Příběhy lidí, uvězněných v Československu z politických důvodů v roce 1989
Mezi jinými tehdy promluvil i 26letý student Viktor Orbán, který v plamenném projevu požadoval odstranění komunismu, vypsání svobodných voleb a odchod sovětských vojsk (vzhledem k současné Orbánově politice to působí skoro kuriózně). V září pak Maďaři otevřeli hranice na Západ. A 9. listopadu 1989 padla berlínská zeď.
A v Československu? V den pádu zdi poslal Okresní soud v Táboře na rok do vězení 22letého Jiřího Jelínka, povoláním údržbáře národního podniku Silon Planá nad Lužnicí.
Podle rozsudku měl spáchat trestný čin pobuřování a k tomu přečin proti veřejnému pořádku, neboť rozšiřoval protirežimní letáky. V době soudu už měl za sebou tři a půl měsíce vazby, z kriminálu vyšel teprve koncem listopadu 1989, kdy se i u nás rudé zřízení konečně zhroutilo.
Spolehlivá persekuční mašinérie
Jelínkův případ (rozhovor s ním uslyšíte v Příbězích 20. století) není výjimečný. Spolu s dalšími naznačuje, jak se tu žilo v posledním podivném roce komunistické vlády, kdy už se sice nefunkční režim především díky politickým změnám v Sovětském svazu několik let rozkládal. Ale současně se jeho představitelé zuby nehty drželi moci a „osvědčených“ represivních praktik, což způsobovalo, že běžný člověk ten rozklad tehdy zas tak moc nezaznamenával.
Koncem 80. let se už našli soudci, kteří nebyli vstřícní k politickým zadáním, ale našlo se jich málo. Většinou soudy fungovaly spolehlivě, shovívavost vůči obžalovaným se projevovala snad jen tím, že jim někdy byly udíleny nižší tresty, než by dostali dřív.
Vezmeme-li to jen namátkou (úplný výčet by byl na několik stran): 9. ledna 1989 byl v Praze 1 odsouzen (k podmínce) elektromontér a elektrikář Jan Křivan z Roudnice nad Labem za účast na demonstraci; 1. února 1989 byl za účast na demonstraci na Václavském náměstí dne 28. října 1988 odsouzen k peněžitému trestu Luboš Rychvalský; 10. února byl Obvodním soudem pro Prahu 1 za účast na téže demonstraci odsouzen nevidomý Tomáš Majer; 4. dubna 1989 byl v Brně za rozšiřování letáků vyzývajících k demonstracím a k diskusi o založení Strany zelených odsouzen ke čtyřměsíčnímu vězení Jaroslav Popelka.
K „přečinům“ výše jmenovaného Jiřího Jelínka mimo jiné patřilo, že se v květnu 1989 v Praze během oficiální prvomájové manifestace pokusil spolu s přítelem Pavlem Jahnem rozvinout transparent s nápisem „Propusťte Václava Havla!“.
I pozdější prezident republiky patřil k politickým vězňům posledního roku komunismu: byl zatčen 16. ledna 1989 na počátku Palachova týdne a v únoru odsouzen k devíti (po odvolání osmi) měsícům vězení (po nebývale silných protestech z domova a hlavně z ciziny byl Havel v květnu podmínečně propuštěn).
Jana Petrová (dnes Jana Marco) byla zatčena v lednu 1989 na Václavském náměstí v Praze, rovněž na počátku Palachova týdne, když se pokusila položit květiny k uctění památky Jana Palacha.
V únoru 1989 byla odsouzena na devět měsíců za údajné výtržnictví a verbální útok na veřejného činitele, na svobodu se dostala podmíněně po uplynutí poloviny trestu.
9. března 1989 byli v Jihlavě odsouzeni Ivan Jirous a Jiří Tichý za petici, v níž činili státní orgány odpovědné za smrt Pavla Wonky. Ivan Jirous dostal trest odnětí svobody v délce 16 měsíců, na svobodu vyšel až po pádu komunismu. Za mřížemi byli ještě v listopadu 1989 z politických důvodů také například František Stárek, Stanislav Pitaš nebo Otakar Veverka.
Případ Renaty Pánové
V srpnu 1989 dostala trest čtyřměsíčního vězení sotva plnoletá prodavačka Renata Pánová (později Soukupová). Žila v Táboře a v roce 1989 rozvinula v tamním prvomájovém průvodu transparent s nápisem „Dialog – ne obušky a cely věznic“ a se jmény disidentů Václava Havla, Jany Petrové, Ivana Jirouse, Tomáše Dvořáka a Hany Marvanové.
Byla tehdy zatčena, Státní bezpečnost u ní provedla domovní prohlídku. Začátkem srpna odjela se známým Josefem Raisem do Českých Budějovic, kde roznášeli letáky, v nichž zvali obyvatele k účasti na tichém protestu při příležitosti výročí sovětské okupace.
Jakýsi spořádaný občan tehdy Raise a Pánovou udal. Okresní prokurátorka JUDr. Věra Nová vypracovala posléze žalobu, v níž Renatě Pánové spočítala i předchozí „přečiny“ a v níž se kupříkladu píše i o jejím prvomájovém přečinu.
„Z provedených důkazů bylo nepochybně prokázáno, že obviněná využila prvomájové manifestace 1989 v Táboře k tomu, aby veřejně dala najevo sympatie k osobám, které se dopustily trestných činů namířených vesměs proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení a veřejnému pořádku. Svým činem projevila snahu veřejně popřít nezákonnost jejich jednání a ovlivnit názory jiných osob v jejich prospěch. Dopustila se tím trestného činu schvalování trestného činu…“
Renatu Pánovou soudili 18. srpna 1989 u okresního soudu v Českých Budějovicích, předsedou senátu byl JUDr. Zdeněk Melichar, prokuraturu zastupovala JUDr. Jindřiška Kolářová. Dívka dostala čtyři měsíce nepodmíněně: „Trest mi končil 3. prosince, pustili mě o dva dni dřív,“ vzpomínala v roce 2014 v rozhovoru pro denik.cz.
K posledním odsouzeným v komunistickém režimu patřil také disident a mluvčí Charty 77 Stanislav Devátý. V srpnu 1989 byl odsouzen ke dvaceti měsícům vězení, k odvolacímu soudu se už nedostavil, utekl do Polska. V ilegalitě zůstal až do prosince 1989.
V Příbězích 20. století tentokrát vzpomínají Jiří Jelínek, Jana Marco, Martin Hassa a Jaroslav Popelka.
