Výročí posledních transportů z Terezína. V září a říjnu 1944 odvezli nacisté do Osvětimi více než 18 000 lidí
Před 80 lety odjel z Terezína poslední transport na Východ. Stalo se tak 28. října 1944, tedy ve výroční den československého státu. Tehdy čtrnáctiletý Pavel Weiner (1931–2010) si zapsal do deníku: „Dnes tedy má býti ten slavný 28. říjen, který má býti oslavován a zatím je tak ošklivé, deštivé počasí a v Terezíně je vidět samý pláč a smutek. Transport odjíždí. Opět, jiskřička velkého plamene odjíždí. Kam? Nikdo neví.“
Transport měl označení Ev, mířil do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, bylo v něm 2038 lidí. Právě tímto transportem vyvrcholila likvidační akce, kterou nacisté prováděli od konce září.
Výročí posledních transportů z Terezína: v září a říjnu 1944 odvezli nacisté do Osvětimi více než osmnáct tisíc lidí
Během jednoho měsíce vyvezli z terezínského ghetta 18 402 Židů, z nichž většinu záhy zavraždili v plynových komorách (nepřežilo ani deset procent deportovaných).
Co velkým deportacím předcházelo? Dne 23. června 1944 navštívili ghetto Terezín zástupci Červeného kříže. Představitelé organizace, jejímž posláním je chránit životy, zdraví a důstojnost a umenšovat lidské utrpení, usilovali o inspekci v některém z hlavních nacistických koncentračních táborů dlouhé měsíce. Hitlerův aparát chtěl návštěvu propagandisticky využít, proto ji povolil a dobře se na ni připravil.
Posledním transportům z Terezína jsou věnovány nové Příběhy 20. století. Pořad jako obvykle čerpá z obsáhlých rozhovorů-osobních svědectví, které jsme v uplynulých dvaceti letech natáčeli pro Paměť národa a Český rozhlas.
Ghetto bylo před inspekcí „zkrášleno“ a upraveno, průběh návštěvy pečlivě naplánován a inscenován – tak, aby hosté nepoznali tamní tristní životní podmínky, v jejichž důsledku zemřelo přímo v ghettu více než 30 tisíc lidí.
Izraelská novinářka a přeživší Ruth Bondyová (1923–2017) napsala, že delegáti „neviděli hromadné ubytovny, ubikace starých nebo duševně nemocných, transportní rejstříky, tisíce kartonových krabic s lidským popelem, četníky u bran a přechodu. Kráčeli po vytyčené cestě jako poslušné děti.“
Výsledkem velkého divadelního představení (pro publikum, které se o nepřikrášlenou realitu příliš nezajímalo) byla skandální zpráva, v níž představitel Mezinárodního výboru Červeného kříže, Švýcar Maurice Rossel, popsal ghetto jako příkladné židovské sídliště a především tvrdil, že z Terezína není nikdo nikam deportován: „Tábor Terezín je ‚Endlager‘, normálně není nikdo, kdo sem jednou přišel, poslán jinam.“ Němci využili zkrášlené ghetto také k natočení propagandistického filmu.
Obavy ze vzpoury v ghettu
Maurice Rossel svou spokojenost s „židovským sídlištěm“ projevil okamžitě, písemnou zprávu zřejmě předložil až koncem léta nebo začátkem září 1944. V té době už bylo zjevné, že Německo prohraje válku.
Na východní frontě rychle postupovala Rudá armáda, v červnu se Spojenci vylodili v Normandii. V Terezíně zůstávalo asi 30 tisíc židovských vězňů, mnozí z nich ještě mladí nebo relativně mladí.
Podle historiků se tehdy nacisté obávali možné vzpoury – Miroslav Kárný napsal, že „jedním z momentů, které vedly k vyprázdnění terezínského ghetta a deportování lidí v produktivním věku, jakož i dosavadních pracovníků samosprávy, byla snaha oslabit rezistenční potenciál Terezína.“
„Svědčí o tom i dopis, který tehdy Heinrich Himmler zaslal vyššímu veliteli SS a policie a současně německému státnímu ministrovi v protektorátu K. H. Frankovi, v němž upozorňoval na možnost povstání v českých zemích v nejbližších týdnech a nutnost preventivních opatření.“
Ve velkých podzimních deportacích roku 1944 zřejmě hrála roli také skutečnost, že antisemitismus měl v nacistické ideologii natolik velký význam, že Adolf Hitler kladl do poslední chvíle zásadní důraz na „konečné řešení židovské otázky“.
V září 1944 oznámila židovská samospráva ghetta (podřízená nacistickým příkazům), že z Terezína bude odvezen větší počet vězňů „k pracovnímu nasazení“. 27. září byl popraven starší ghetta Paul Epstein. 28. září odjel první z velkých transportů, do nichž byli zařazeni téměř všichni členové rady starších a další představitelé židovské samosprávy s rodinami.
Transportů bylo do 28. října 1944 celkem jedenáct, každý z nich odvážel do Osvětimi-Březinky 1500–2500 lidí. Více než tisíc lidí se tehdy do transportů přihlásilo dobrovolně – nevěděli, kam pojedou, ale doufali, že se setkají se svými blízkými.
Zářijové a říjnové deportace přežili pouze ti, kdo byli po příjezdu do vyhlazovacího tábora „vyselektováni“ (tedy nešli ihned do plynových komor, ale byli vybráni jako ještě vhodní k otrocké práci) a odesláni z Osvětimi na jiná místa.
Mnozí z nich však umírali později při evakuačních pochodech (pochodech smrti) a dokonce i na sklonku války v důsledku naprostého vyčerpání. V Příbězích 20. století budou vzpomínat například Helga Weissová-Hošková (nar. 1929), Jan Roček (nar. 1924), Eva Erbenová (nar. 1930) a Hana Hnátová (1924–2022).
Do ghetta Terezín bylo od listopadu 1941 do dubna 1945 deportováno asi 140 tisíc mužů, žen a dětí považovaných podle norimberských rasových zákonů za Židy. Mezi 20. dubnem a 6. květnem 1945 k nim přibylo ještě více než 15 tisíc příslušníků tzv. evakuačních transportů, které z různých koncentračních táborů přivážely židovské i nežidovské vězně.
Celkem terezínským ghettem prošlo asi 155 tisíc mužů, žen a dětí. Z ghetta bylo vypraveno celkem 63 transportů na Východ, jimiž odešlo více než 87 tisíc osob. Z nich se dočkalo osvobození jen necelých 3800 lidí.
