Samuel K. se dostal do pražského dětského domova náhle po smrti babičky. V Dolních Počernicích žije v takzvané rodinné skupině teprve rok. Jeho vyprávění pro časosběrný projekt Radiožurnálu Bydliště: Dětský domov spustilo obrovskou vlnu reakcí včetně nabídek pomoci. Video se Samem vidělo milion lidí. Žák páté třídy si čte stovky vzkazů a z celé situace je dojatý.

Bydliště: Dětský domov Praha 9:00 24. února 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Same, ty ses vrátil po týdnu do dětského domova. Byl jsi na jarních prázdninách, které jsi trávil se svými hostiteli Jiřím a Olgou. Co jste podnikali?
Byli jsme na horách, konkrétně na Šumavě. Bylo to podle mých představ a moc jsem si to užil. Sice jsem ze začátku moc lyžovat neuměl, ale postupem času už jsem to zvládal. A taky jsme šli do takového zábavního centra, dále na squash nebo bowling. Tak jsem se vyřádil.

Ty jsi součástí projektu Radiožurnálu Bydliště: Dětský domov. Ten tvůj příběh vyvolal obrovskou vlnu reakcí. Jen na sítích vidělo minutové video s tvým povídáním přes milion lidí. Co na to říkáš?
Nikdy jsem nic takového nezažil. Absolutně jsem to nečekal. Měl jsem najednou obrovskou radost. Hlavně ty komentáře, to fakt zahřálo u srdce.

Každý komentář je skvělý a všichni mi přejí štěstí do života. Já strašně moc děkuji. Dává mi to sílu. Je to prostě mega husté. Milion lidí je fakt hodně. Nesmírně si toho vážím.

Jak říkáš, drží ti palce obrovské množství lidí. Ty počty reakcí pořád rostou. Teď v neděli odpoledne, kdy spolu mluvíme, máš u videa 13 tisíc lajků, přes tisíc lidí video sdílelo, komentářů tam máš skoro 500. To je obrovské množství.
Ano, je to neskutečné. Nejde mi ani o to, kolik lidí vidělo to video od nás z dětského domova. Jde mi spíš o ty komentáře, jsou fakt hezké. Nebyl tam žádný špatný.

Jaké pro tebe vlastně bylo v reportáži slyšet svůj hlas?
No, ten můj hlas. Nejdřív jsem si říkal, že zním příšerně. Tak jsem se styděl. Hostitelé tvrdili opak. Teď si zase říkám, že to je v pohodě, tak už se tak sebekriticky nevidím. Možná mluvím i docela dobře.

Spousta lidí tvůj projev naprosto obdivuje. To, jak suverénně mluvíš, jak věci popisuješ a pojmenováváš, jaká vybíráš slova. Na 12 let je to nečekané. Uvědomuješ si tuhle přednost?
Já vlastně nevím. Snažím se mluvit spisovně. Ale nemluvím tak úplně vždycky. V jednom komentáři bylo, že můžu školit lidi. To mě pobavilo.

Velké množství lidí psalo také o tvé babičce. Že tě skvěle vychovala, že by byla pyšná, jak vystupuješ a popisuješ svoje pocity. Jaká babička byla?
Babička byla zlatá, i prababička, já jsem vyrůstal s oběma. Vážím si toho, že mě vychovaly. Naučily mě hrozně moc věcí do života. Hodně se mi věnovaly. Když jsem byl třeba ještě ve školce, naučily mě před nástupem do první třídy už dobře počítat. Každý říká, že moje babička byla svatá.

O tvém příběhu běžela v pondělí v ranním vysílání Radiožurnálu reportáž, připravili jsme to zmiňované video na sítě a také podrobný článek na iROZHLAS.cz. Ten byl minulý týden nejčtenější ze všech. Ten jsi pročítal? Jsou to zhruba dvě stránky A4.
Ano, četl jsem to. Nejsem zvyklý si takhle o sobě číst. Jsem za to vděčný. Jsem rád, že se naskytla tahle možnost.

Tobě se vlastně splnilo to, co jsi říkal na konci naší reportáže. Že bys chtěl, aby lidi věděli, jak se mají a co prožívají děti z dětských domovů. Je to tak?
To se mi právě splnilo. Je to skvělé.

Místo dětského domova rodinná skupina. ‚Získání podpory je komplikované,‘ říká ale Asociace krajů

Číst článek

V časosběrném projektu Bydliště: Dětský domov popsala svůj příběh a život také středoškolačka Anička, vysokoškolačky Klára a Viki nebo už dospělá Iva a Michal. Víš o těch příbězích?
Ano, měl jsem na to čas. Líbilo se mi to, ale bylo to i trošku smutný. Ostatním přeji, ať se drží. Přeji jim do života jen dobré. Aby měli štěstí a měli se hezky. I u nich ty ohlasy byly velké. Lidi to téma dětských domovů zajímá.

Same, moc díky za reakci. Ty jdeš teď hrát svůj oblíbený fotbal, je to tak?
Ano, jdeme ven. Teta a ostatní děti na mě čekají, mám za nimi přijít.

Tak už jen poslední otázka. Dál platí, že spolu budeme v rámci seriálu Radiožurnálu Bydliště: Dětský domov natáčet dál, jak se máš?
Jasně, počítám s tím. Všem ještě jednou moc děkuji za podporu.

Možnosti pomoci

Příběh Samuela i dalších pěti respondentů vyvolal nabídky pomoci, které je možné řešit přímo s konkrétními dětskými domovy.

Ředitel Samuelova pražského Dětského domova v Dolních Počernicích Martin Lněnička popisuje ideální postup: „Moc děkujeme za nabídky. Pomáhat domovům je možné finančně, materiálně a někde i dobrovolnictvím (třeba doučování dětí). Zavolejte do jednoho ze 137 domovů a domluvte se na konkrétní pomoci,“ říká Martin Lněnička, který je zároveň místopředsedou Federace dětských domovů (FICE).

Další možností je hostitelská péče, kterou si chválí 12letý Samuel. Jde o pravidelný a dlouhodobý kontakt s dítětem z dětského domova. Věnovat se mu můžou o víkendech nebo třeba prázdninách jednotlivci, páry nebo rodiny.

Veronika Hlaváčová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít