Už tři roky bojuje Ukrajina proti ruské armádě. Ta stále postupuje, i když Kyjev drží pozice v Kurské oblasti. Otázkou nyní zůstává, jak rychle s vyjednávacími kartami zamíchá Donald Trump. „Mnohé zde válka stála život, což nesmíme zapomínat, a už vůbec ne o ní jednat jako o nějakém obchodu,“ říká pro iROZHLAS.cz Vladyslav Urubkov z ukrajinské nadace Come Back Alive, kde zajišťuje komunikaci s armádou, v níž sám po začátku invaze sloužil.

Rozhovor Kyjev 5:00 24. února 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Loni jste pro web The Ukrainian Weekly při druhém výročí invaze uvedl, že 24. únor vám připomíná bolest, strach a chaos prvního dne plnohodnotné invaze. Zároveň jste podle vás v únoru 2024 stále měli možnost válku vyhrát, „sice menší než v roce 2022, ale přece“. Po uplynutí dalšího roku dané šance vidíte jak?
Situace je mnohem těžší než v předchozích letech. Tím chci říci, že Rusko je stále schopné postupu a nekonečných útoků. Loni v únoru jsme přišli o Avdijivku, proběhla také nutná změna vrchního velitele naší armády. Vše je složitější i kvůli geopolitické realitě, a to nejen pro Ukrajinu, ale i Evropu jako takovou, připomeňme si všechny nedávné hovory se staronovým americkým prezidentem Donaldem Trumpem.

22:28

Ukrajina v roce tři. Sirény, smrt a tance kolem příměří

Číst článek

Není teď lehké vsadit veškeré myšlenky do racionální roviny, neboť my jako Ukrajinci vše vnímáme hlavně z emocionálního hlediska. Nechceme být opuštění, protože vedle sebe máme silného nepřítele. Zároveň ale stále držíme linie, což mě přivádí k několika úspěchům, jež bych ještě rád vyzdvihl. Hlavně tedy to, že jsme Rusku zabránili ve strategických průlomech a útocích.

Bohužel jsme ale ztratili spoustu lidí a mnohem větší část území než v roce 2023, masivní ztráty nicméně utrpělo i Rusko. Naše armáda každopádně dělala vše pro to, aby linie udržela, neboť jsme zároveň měli řadu problémů s motivací, a to zejména u lidí, kteří již na v zákopech tráví dlouhou dobu. Psychologický dopad na ně je opravdu obrovský.

V ukrajinské armádě jste sloužil i vy sám, v letech 2022 až 2023. Jakými pozicemi jste prošel?
Měl jsem vojenské vzdělání a danou příležitost jsme dostali během bakalářského studia. V roce 2019, kdy jsem vysokou školu ukončil, jsem získal hodnost podporučíka a v roce 2022 pak nastoupil do armády jako důstojník. Přidal jsem se k 63. samostatné brigádě pozemních sil, která v té době již sice existovala, ale zatím v podstatě jen na papíře, přidávali se k ní hlavně mobilizovaní.

Mohla bych se zeptat, proč jste z armády nakonec odešel?
Kvůli rodinným záležitostem, v té době to bylo povolené.

Kdybychom se ještě vrátili k úplnému počátku invaze, pamatujete si podrobněji, co se vám tehdy odehrávalo v hlavě?
Jedna skupina lidí nevěřila, že by k něčemu mohlo dojít. Ta druhá, méně početná, zastávala opak. K ní jsem patřil i já, o vypuknutí invaze jsem neměl pochyb. Celkově mě to tedy nezaskočilo. Překvapivé ale bylo, že Rusové vpadli najednou ze všech možných směrů, tedy Běloruska, Černihivu, Sumy, Charkova, východního Krymu.

Byl jsem si ale jistý, že Kyjev nepadne. Rovněž jsem si dělal velké naděje ohledně mého rodného Doněcku, který je okupován od roku 2014, nyní se ale domnívám, že z vojenského hlediska je to téměř nemožné.

Zákopy jako za 1. světové války

Přesuňme se k organizaci Come Back Alive (Vraťte se živí), kde máte na starosti komunikaci s ukrajinskou armádou. V praxi jste v kontaktu s několika vojenskými jednotkami, za nimiž pravidelně jezdíte na frontu. Co za vybavení nyní vojáci nejvíce potřebují?
Zdůraznil bych, že pracuji jen s malou součástí našich obranných sil, konkrétně se čtyřmi armádními sbory, s brigádami, prapory a samostatnými jednotkami. Jedná se o pozemní síly, největší skupinu ukrajinské armády.

Pokud jde o nejnutnější potřeby, jsou to hlavně průzkumné položky, tedy drony, které nám – ale i Rusům – umožňují prozkoumávat oblast frontové linie 24 hodin denně. Bavíme-li se pak o zákopech, potřebujeme je neustále, aby vojáci viděli, co se kolem děje a mohli se bránit útokům. Kvůli různým atakům nebo i povětrnostním podmínkám o drony ale denně přicházíme a brigády jimi potřebují disponovat nepřetržitě.

Z pozice vojenského manažera komunikuji s vysokými důstojníky. Jako voják máte určité potřeby, jež se samozřejmě mají respektovat, zároveň ale v brigádní linii nemáte celkový přehled, a proto musím mluvit s těmi výše postavenými, abych pochopil, co jejich jednotce jako takové chybí.

Ne moc často, přibližně jednou za rok, pak nakupujeme i zbraně. Jde o kulomety a dokonce i malé minomety, dále granáty Mk 19, tedy ne ty ruční. Následně vybíráme jednotky, jež je potřebují. Třetím požadavkem jsou pak auta, konkrétně pickupy. Pořizujeme ale jen ty zcela nové, protože hodně vojáků si je někde v Evropě najde samo, zaplatí za ně menší částky a přiveze si je sem, jenže pak nastanou problémy s opravami.

To, co se nám každopádně podaří získat, samozřejmě nestačí pro celé ozbrojené síly, to je nemožné a ani to není naší cílem. Pomáháme hlavně naší zemi a našemu ministerstvu obrany s vyplněním mezer, když to tak řeknu.

Už na začátku jste trochu nakousl psychickou stránku. Nálada mezi civilními Ukrajinci se často spojuje s jakousi apatií, ne všichni už reagují například na zvuk sirén a hned utíkají do krytů, je pro ně stále těžší to psychicky zvládat. Jak je to ale s duševním stavem vojáků bojujících na frontách, kde jsou již mnozí z nich tři roky a denně vidí umírat kolegy? V čem nejvíce na ně z daného hlediska válka dopadá?
Asi nepřekvapí, když řeknu, že jsou nesmírně unavení, někdy v depresích. Všichni se chtějí vrátit domů. Někteří ale mají podobný problém jako já, tedy že pochází z okupovaných území a vlastně se nemají kam vrátit. I lidé z regionů, které se nenachází tak daleko od frontové linie jako Charkov, Poltavská, Dněperská, Chersonská či Záporožská oblast, chápou, že nad jejich domovy visí hrozba okupace. Čtyři anektovaná území Rusko stále pokládá za své a bude k nim takto přistupovat i při jednáních.

Únavu v zákopech jsem viděl, už když jsem v armádě sloužil. Těžké je to hlavně v zimě, kdy po dlouhou část dne převládá tma. Čtu teď jednu knihu o první světové válce a popravdě mě děsí, jak se podmínky v zákopech vůbec nezměnily. Ačkoli se tedy mluví o únavě a touze po návratu domů, lidé vědí, že ukončení bojů nezáleží tolik na vojácích samotných. Ofenziva v Kurské oblasti byla naší volbou a můžeme se rozhodnout odtamtud stáhnout, stejně to tak ale mohou udělat i Rusové a válku ihned skončit.

Nemálo analytiků upozorňuje, že obrovskou potíží ukrajinské armády je nedostatek lidí. Jde ale o chybějící lidi zjednodušeně řečeno „co do počtu“, nebo jsou problémem hlavně chybějící specialisté, například k obsluze stíhaček, dronů, jejichž vysokým nasazením se navíc válka vyznačuje, či další?
V první řadě jde hlavně o pěchotu. Vrátím se k době, kdy jsem byl důstojníkem – zodpovídal jsem tehdy za pozice v zákopech. Musel jsem vše plánovat a věděl jsem, že pokud mám k dispozici například dvanáct lidí a rozmístím je po čtyřech, mohu je každé dva dny vyměnit, aby si odpočinuli.

5:34

Ukrajina nemá iniciativu na frontě. Má dva problémy, chybí jí lidi a zbraně, říká analytik Mikulecký

Číst článek

Jenže když dojde k úmrtím, vážným zraněním nebo někdo padne do zajetí, lidé vám ubývají a na potřebný odpočinek už tak těm zbývajícím nezbývá prostor, což vede k únavě a zhoršené náladě, protože se všichni chtějí vrátit k normálnímu rozvrhu. Obecně takto někteří kvůli nedostatku lidí fungují i měsíce.

V porovnání s rokem 2022 se nyní mobilizace více rozběhla, existuje také více možností se rozhodnout, kde kdo chce sloužit. O tom jsem si třeba rozhodovat nemohl.

Ne každý se také chce přidat k pěchotě, například lidi s technickým vzděláním mohou sloužit u dronů. Ta ale pořád čítá největší ztráty a potřebuje tak doplňovat stavy, jako tomu je v každé válce.

Šéf ukrajinského generálního štábu Oleksandr Syrskyj nedávno oznámil, že armáda kvůli zvýšení efektivity přechází na takzvanou sborovou strukturu. Co si pod tím představit?
Armádní sbory máme již teď. Je zde velitelství daného sboru, vysocí důstojníci, generálové, plukovníci, dále brigády, máte například pět brigád pro armádní sbor, dále průzkumné, logistické prapory. A ti by měli jakoby tvořit jeden korpus, který bude v ideálním případě zodpovědný za část frontové linie.

Příslušné velitelství je pak za svou část zodpovědné a rozhoduje, kterou brigádu kam umístí, která bude například záložní a tak dále. Nyní jsou velitelství odpovědná za příslušné zóny, linie, ale většinou nepracují se svými brigádami. Například sbory, brigády, se kterými spolupracuji, jsou takto v různých místech třeba v Kurské, Charkovské nebo Doněcké oblasti.

Dříve jsme měli jen čtyři armádní sbory a řada brigád nespadala pod ně, nýbrž pod určitá operační velitelství přímo neplánující boje. Nyní tedy armádu měníme na dotyčnou válečnou strukturu, kdy budou všichni zodpovědní za menší oblasti a bojovat s vlastními brigádami, což by mělo zlepšit kontrolu brigád i výsledky.

Pokud dříve armáda třeba nemohla udržet svou linii, nejrychlejším způsobem, jak jí pomoci, bylo najít jiný prapor nebo menší jednotky. Zde pak přicházel problém se spojením, protože takový prapor přicházel do nové linie, kde členové brigády už čelili vysoké únavě i velkým ztrátám, a měl se k bojům připojit ihned, bez jakékoli možnosti adaptace. V tom právě spočíval jeden z největších problémů, což by se teď, jak jsem nastínil, mělo změnit a minimalizovat tak útoky Rusů, neboť ti od podzimu 2023 postupují téměř denně.

,Donbas Rusové zničili’

Jak naznačujete, ukrajinské velení hodnotí válečnou situaci jako obtížnou, invazní síly postupují velmi rychle. Začátkem února měly například dobýt důležité město Toreck v Doněcké oblasti, strategicky umístěný Pokrovsk zatím do jejich rukou nepadl. Kdybychom současnou situaci více rozvedli, v jakém stavu se nyní, tři roky od počátku agrese, fronta na východě Ukrajiny nachází?
Přišli jsme o iniciativu z konce roku 2022 a začátku 2023, zaprvé kvůli velmi rychlé mobilizaci v Rusku a faktu, že mají mnohem více zdrojů. Pro autoritářský stát je mobilizace koneckonců mnohem jednodušší než pro ten demokratický. Tamní ekonomika jim to umožňuje i navzdory sankcím.

Nyní vedeme, jak to nazývá náš vrchní velitel, strategickou defenzivní operaci. Hlavním cílem je Rusům způsobit co možná největší ztráty a zabránit jim ve strategických průlomech na frontové linii. Už jsem začal s některými našimi úspěchy, k čemuž bych ještě rád dodal další z nich, to znamená denně prováděné údery na ruské ropné rafinerie. Ty jsou oproti dřívějšku, kdy jsme k nim v takové frekvenci neměli prostředky, pozitivní změnou.

Dalším velkým úspěchem, a ze strategického hlediska od protiofenzivy v Chersonské oblasti asi i tím největším, je operace v Kurské oblasti, jíž jsme dokázali, že Rusko není nedotknutelné. I když na krátkou dobu, pravděpodobně to ukrajinskou morálku dost posílilo. Nyní v ochraně naší země získáváme čas sami pro sebe. Také jsme samozřejmě vděční všem, kdo nám pomáhají, podporu ale potřebujeme výraznější, abychom Rusko porazili.

Zůstaneme-li ještě pomyslně na frontě, o Pokrovsku se v bitevní rétorice někdy mluví jako o možném dalším Bachmutu. Souhlasíte s tím?
Bitvy o Bachmut jsem se nezúčastnil, tudíž to moc srovnávat nemohu. U Pokrovsku jsem byl naposledy loni v listopadu, od té doby je opravdu nebezpečné tam jezdit. Největším strategickým bodem pro Pokrovsk je oblast mimo hranice města, respektive dálnice směrem na Dnipro, kde není moc vesnic a jen jedno větší město, Pavlohrad.

Pokud by Rusové došli až na hranice Doněcké a Dněpropetrovské oblasti, je jasné, že by tam, podobně jako v Charkovské oblasti, kde se stále snaží postupovat, chtěli vytvořit něco jako nárazníkové pásmo, šedou zónu. Rozhodně to tedy není o tom, že by vycházeli ze své ústavy a Donbas chtěli osvobodit, jak tvrdí. Naopak, zcela jej zničili.

Některá města, která jsem jakou důstojník nebo vojenský manažer viděl, už v podstatě neexistují, kupříkladu Bachmut či Kurachove a stejný scénář pravděpodobně čeká i Pokrovsk, protože takovým způsobem Rusové prostě válkou vedou.

Nezvítězí-li Ukrajina...

Pojďme ještě k budoucí Ukrajině. Vládne zde jakýsi morální souboj mezi tím stát si jasně za vítězstvím, nevzdat se žádných území a vymanit Krym z ruského vlivu, na druhé straně ale část společnosti kvůli dlouhému trvání konfliktu stojí za tím ukončit válku i za cenu určitých diplomatických, územních ústupků. Jak se na to podle vás dívají příslušníci armády, ať už velení nebo vojáci na frontách?
Asi bych nechtěl jen vyslovit nějakou společnou myšlenku, neboť i v mé malé skupině byli opravdu rozdílní lidé, rozdílné charaktery. Někdo byl například ochotný chránit svůj domov, třeba Mykolajiv nebo Cherson, ale odmítal bojovat v Doněcké oblasti. Uvnitř společnosti bohužel pořád vládne plno stereotypů.

Jednou z našich hlavních myšlenek nyní je, že nechceme, aby válka byla bezcenná. Respektive, přišli jsme o spoustu lidí, kteří byli za svou vlast a rodiny připraveni položit život, na což nemáme právo zapomínat a už vůbec ne o konfliktu jednat jako o nějakém obchodu. To je pro každého takové stěžejní. I já jsem v této válce ztratil přátele a nechci, aby jejich smrt přišla vniveč. Zbytečná rozhodně nebyla, na což bychom měli pamatovat a budovat na tom naši zemi.

Nedávno na Ukrajinu dorazily třeba stíhačky Mirage, stále zde ale máme otazníky ohledně americké pomoci a vůbec ohledně Trumpova přístupu a rozhodnutí. Západní pomoc bývá každopádně často kritizována, že přichází příliš pozdě, nebo ne ve slíbených rozměrech. Nakolik je nespokojenost poznat mezi vojáky na frontě, v zákopech?
Zradu cítit nemůžeme, protože bez Západu bychom se v boji proti Rusku neobešli. Každopádně v naší společnosti, mezi vojáky i analytiky, existuje přesvědčení, s nímž mimochodem souhlasím, že kdybychom takové prostředky měli dříve a Západ, především Spojené státy, by nám věřily, mohli jsme válku ukončit již v roce 2022 po protiofenzivě v Charkově, v Chersonu.

Nicméně chápeme, proč tomu tak nebylo, tedy především kvůli jaderným hrozbám ze strany Moskvy. Použila své cenné karty. V té době jsme mimochodem od Západu neměli ani tanky či letadla, disponovali jsme ale dělostřelectvem nebo raketomety HIMARS, a i s tím jsme měli šanci, při nízké morálce ruské armády po zmíněných dvou protiofenzivách, ji porazit. Asi bychom se nedostali až na Krym, ale vedlo by to alespoň k jednání, kam bychom přišli ve velmi silné pozici.

26:11

Když opustíme Ukrajinu, otevíráme dveře válce. Je třeba méně mluvit a více dělat, vyzývá senátor Fischer

Číst článek

Současně bychom si měli být vědomi reality. Za celý balík západní pomoci jsme samozřejmě vděční, velmi i za českou iniciativu ohledně dělostřeleckých granátů. Zároveň, pokud se nepletu, to byl Petr Pavel, kdo jakožto první politik veřejně prohlásil, že nyní nemůžeme dobýt celé své území zpět. V podstatě vyslovil to, co je pro nás velmi bolestivé, avšak reálné a co nyní slyšíme i od Spojených států.

Zrazeni tedy nejsme, ale později bychom být mohli. Doufám, že strategické zájmy Ameriky a především pochopení Evropy budou na takové úrovni, že bez Ukrajiny nemůže být kontinent bezpečný, protože pokud padneme my, válka přejde i k vašim hranicím. Také si vůbec nechci představovat ten nejnebezpečnější scénář, tedy že by Rusko někdy k vedení války proti Evropě mohlo využít naše zdroje a lidi, mající z aktuální války zkušenosti.

Právě proto, ať už pod pomyslným deštníkem NATO či bez něj, potřebujeme jednotu, aby každá evropská země pochopila, že jde o náš společný cíl. Zmiňoval jsem knihu z první světové války. Zamyslíme-li se i nad tou druhou, samozřejmě chápu, proč se Evropa do válčení pouštět nechce. Jenže sousedy si bohužel nevybíráme.

Jana Stuláková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít