Zařídil, že se v jedné cele na tři dny potkali Kutlvašr a nacista Toussaint. Příběh Antonína Součka
Na začátku 50. let se v plzeňské věznici na Borech odehrálo pozoruhodné dějinné setkání. Na jedné cele spolu čas trávili nacistický generál Rudolf Toussaint, velitel wehrmachtu v Praze, který 8. května 1945 kapituloval, a český důstojník Karel Kutlvašr, jeden z velitelů Pražského povstání, který kapitulaci Němců přijímal.
Oba byli odsouzeni na doživotí a měli před sebou ještě více než deset let vězení. Jejich setkání zorganizoval dvacetiletý mladíček, vězeň Antonín Souček.
Mladík se v Paříži o sebe nedokázal postarat, putoval do komunistického vězení, kde uklízel na cele legendárním generálům
Karel Kutlvašr, odsouzený komunistickými soudy za údajnou velezradu na doživotí, vyšel z vězení jako stařec s podlomeným zdravím v roce 1960. Důchod ve výši 230 korun měsíčně ho nemohl uživit, a tak docházel do vrátnice jako hlídač v Jízdárně Pražského hradu a noční vrátný v Nuselském pivovaru. Zemřel náhle při zdravotní prohlídce na podzim 1961 v nemocnici v Motole.
Rudolf Toussaint dostal v říjnu 1948 doživotní trest za podíl na lidickém masakru a zničení Prahy. Trest byl později snížen na 25 let vězení. Během tohoto vězení nacistický vojenský velitel namaloval mnoho obrazů, které dodnes zdobí kanceláře zaměstnanců borské věznice. V roce 1961 bývalého německého důstojníka propustili a umožnili mu vystěhování do Německa. Dožil se poklidného stáří v Mnichově, zemřel v létě roku 1968.
Asi třídenní setkání Kutlvašra a Toussainta na borské cele údajně zařídil jednadvacetiletý Antonín Souček, v té době politický vězeň s osmiletým trestem vězení za ilegální přechod západních hranic.
„Zrovna jsem dělal chodbaře, když přišel Kutlvašr. A já mu povídám: ‚Vy jste přebíral Prahu od Toussainta, ne?!‘ A ten Toussaint, co předával Prahu, byl zase u nás na cimře! A tak si říkám: Himl, to by byla dvojice! Ať si to vyříkají v base!“
„Nemyslel jsem to nijak záludně, ale v dobrém, že by si to vyříkali teď. Toussaint, to byl malíř, každý měl od něj olejové malby, bachaři mu nosili barvy a plátno a on jim za to maloval,“ vyprávěl pro Paměť národa v roce 2007 osmdesátiletý Antonín Souček.
Co přesně si tito důstojníci toho času na doživotí odsouzení vězni řekli, nevíme.
Po třech dnech byl však Kutlvašr – podle slov Antonína Součka – přemístěn na hromadnou celu na jiné borské oddělení k dalším československých důstojníkům, mezi kterými se nacházel i na doživotí odsouzený generál Karel Janoušek, za války letecký maršál, velitel československých letců RAF v Anglii.
Antonín znal přísný řád
Antonín Souček se narodil roku 1927 v Husinci u Prachatic. Měl pět bratrů a jednu sestru, se kterými však dlouho nežil. Otec i maminka nečekaně brzo zemřeli.
V jedenácti letech Antonína úřady umístily na výchovu a vzdělání do kláštera školských sester ve Vodňanech, kde zažil přísný řád. Sice se mu příčil, měl rád přírodu, volnost, fotbal, ale v životě se mu tato schopnost přizpůsobit se náročným řeholním podmínkám náramně hodila.
Do svých téměř 30 let s krátkými přestávkami neustále zažíval buzeraci, nucené brzké vstávání při budíčku, úklid, kontroly, bodování, stravu podle zásluh a podobně. A to nejen v klášteře, ale i na internátu, na vojně a sedm let od roku 1948 do propuštění v roce 1954 ve vězení na Borech a uranových lágrech na Jáchymovsku.
Když se však měl postavit na vlastní nohy ve svobodné zemi na Západě v Německu či ve Francii, zklamal se. Beznaděj a neschopnost se o sebe postarat ho přivedly do bezdomovecké bídy na lavičku v parku před pařížským nádražím.
Bombardování Zlína
Nejraději z dospívání vzpomínal na baťovskou školu ve Zlíně, kterou studoval do roku 1944.
„Jednotlivé družiny, každá cimra měla svého velitele, bylo to tam jako na vojně. Záleželo na člověku, co chce a jak chce – mohl tam dosáhnout třeba doktorátu nebo profesury, cokoliv, ale musel chtít. Já jsem chodil do průmyslovky a navečer jsem chodil do večerní exportní školy, ovšem tu jsem nedokončil, poněvadž po bombardování jsem odjel do Husince,“ vypráví Souček.
Baťovskou školu předčasně opustil v listopadu 1944 po spojeneckém bombardování, které poškodilo tovární areál i obytné domy. Při náletu zemřelo 24 osob a 90 jich bylo zraněno.
S dopisy od generála
Antonín Souček se na konci roku 1944 vrátil zpět do svého rodiště do Husince. Jako sedmnáctiletý mladík s vlasteneckým cítěním se zapojil do husinecké partyzánské organizace Šumava II. Sloužil generálu Josefu Suchardovi jako spojka. Přinášel a odnášel písemné vzkazy. Obsah dopisů však neznal.
Josef Sucharda patří k velitelům s pozoruhodným osudem za 2. světové války. Do roku 1942 ho nacisté věznili. Jako svého zasloužilého tlumočníka ho nakonec ve zuboženém stavu z koncentračního tábora propustili.
Zmizel jim do úkrytu na Šumavě a jako člen Obrany národa se podílel na organizování partyzánského odboje. Na konci dubna 1945 velel více než tisícovce odbojářů.
Se svým synem na začátku povstání 6. května 1945 odjel statečně vyjednávat s německou posádkou v Prachaticích, aby se vzdala a zamezilo se zbytečným ztrátám na lidských životech. Němci generála a jeho syna zajali a okamžitě odsoudili k trestu smrti zastřelením.
Ráno zahájili blížící se Američané bombardování. Němečtí vojáci, kteří měli vykonat popravu, byli zadrženi rozumným důstojníkem wehrmachtu, který generála Suchardu a jeho syna propustil.
Antonín Souček službu panu generálovi popisuje jako čest: „Dělal jsem generálovi Suchardovi partyzánskou spojku do Vodňan a do Strakonic. Sucharda bydlel u Panušků ve vile. Já jsem byl hrdý, no jo, jako sokol! Byl jsem hrdý, že mi dali takový úkol. Konec války mě zastihl v Husinci – hlídali jsme příjezdové silnice a pamatuju si, že jsem zajal největší německý konvoj, který se přesouval přes Husinec na Vimperk,“ vypráví Souček pro Paměť národa.
Simuloval nemoc
Antonín Souček se po válce přihlásil ke studiu vojenské letecké školy v Chrudimi, zařadili ho mezi telegrafisty a letecké navigátory. Jeho touha stát se pilotem ho však neopouštěla. Jeho sourozenci, kromě staršího bratra Karla, vstoupili do Komunistické strany Československa.
Antonín Souček únorový komunistický převrat v roce 1948 zažil jako voják vyloučen ze školy a přeložen byl k náhradnímu pluku do kasáren v Českých Budějovicích. S pomocí svého bratra a se třemi přáteli utekli skrz šumavské lesy přes ještě nepříliš střežené státní hranice do Německa. Antonín pokračoval až do Francie.
Toužil se stát pilotem. Nechal se však najmout na práce v zemědělství na francouzský venkov.
„Odvezli mě na statek. Široko daleko jenom lány a lány. Spal jsem v cimře, smrdělo to tam po prasatech. To byly jedny z nejkrutějších chvil mého života. Ráno jsem vozil od krav hnůj. Po prvním dni jsem měl zkrvavený ruce, krvavé mozoly. Kdybych se nestyděl, tak bych si i zabrečel,“ popisoval utrpení na statku nedaleko Paříže.
Neuměl jazyk, neměl žádný majetek. Po několika dnech náročné práce, kterou neznal a neuměl, navíc prý na statku dřel povětšinou sám, se rozhodl pro nečestný fígl. Předstíral nemoc. Baňkou si po těle udělal červené fleky a statkáři gestikulací vysvětil, že by to mohlo být nakažlivé. Zabralo to, vylekaný statkář ho odvezl na vlak do Paříže.
Chtěl být pilotem, skončil jako bezdomovec
V uprchlickém táboře Moo mu nabídli dělnickou práci v železárnách. Tam také dlouho nevydržel, poranil si ruku. Když ho po týdnu propustili z nemocnice, už se do fabriky nevrátil.
Potuloval se po Paříži, spával na lavičce, žebral o jídlo. Nechal se pohostit jakýmsi mužem – homosexuálem, když však po něm onen člověk požadoval sexuální styk, Antonín ho skopnul z postele. Hostitel začal hystericky křičet o pomoc a policii.
„Utekl jsem. A udělal jsem dobře. Kdyby mě tam francouzská policie zadržela, ještě teď sedím ve vězení. Francie se k uprchlíkům chovala strašně,“ vysvětluje Souček, který se pak ze zoufalství rozhodl požádat československý konzulát o návrat do komunistického Československa.
Údajně ho na ulici oslovili tři muži. „Už mě asi déle pozorovali. A to byli nějací... nevím, lhal bych. Jestli to byli nějaký spekulanti? Kteří dělali pro nás? Pro republiku? Nebo to byli jen nastrčení? Doporučili mi, abych se vrátil, a že se mi ozvou. A že budu pracovat pro ně. Pro Francouze, pro Američany, pro americkou stranu. Mluvili česky,“ říká na nahrávce Antonín Souček.
S návratovými dokumenty se bez obtíží dostal zpět do komunistického Československa a dojel k bratrovi do jihočeské obce Zátoň. Tady ho druhý den na konci července 1948 zatkla vojenská eskorta. Odvezla ho nejdříve do věznice v Českých Budějovicích, pak do pražské Lorety do věznice Vyššího vojenského soudu, do takzvaného domečku.
Viset, nebo zastřelit
Vyšetřoval ho vojenský prokurátor Karel Vaš. „A ten mi řekl: Hele, pověsil jsem dva a ty budeš třetí, budeš viset, nebo tě zastřelíme,“ popisuje na nahrávce okamžiky s prokurátorem Antonín Souček, kterého ovšem Vaš nechal poměrně záhy, asi po měsíci, přemístit ze samovazby na hromadnou celu vojenské vazby na Loretě.
„Nemučili mě. Nějakou facku, to jsem dostal, kopance a pendrekem. Chodil jsem uklízet na chodbu. Velitelem chodby byl dozorce, říkali jsme mu Zlato, poněvadž často opakoval: Všechno se tu musí třpytit jako zlato!“
Od soudu v lednu 1949 odvedli Antonína Součka s osmiletým trestem rovnou na Bory. Po sedmi letech v roce 1954 ho nečekaně propustili. Dostal milost od prezidenta Zápotockého, o kterou požádali jeho sourozenci, členové KSČ.
Po propuštění dlouhá léta pracoval jako údržbář, skladník a elektrikář v kravínech u Zemědělských stavebních závodů.
Vzpomínky někdejšího borského vězně Antonína Součka zdokumentovala v roce 2007 pro Paměť národa historička Marta Edit Holečková. Projekt shromažďující vzpomínky pamětníků realizuje nezisková organizace Post Bellum. Přijměte jejich pozvání do Klubu přátel Paměti národa. To jsou lidé, kteří zasílají redakci pravidelným bankovním převodem měsíčně drobnou částku, díky tomu redaktoři natočili již více než 10 tisíc výpovědí válečných veteránů, odbojářů, bývalých politických vězňů a mnohých dalších. Jak se stát členem Klubu přátel PN naleznete zde. Děkujeme.
