Deset dní připravilo otce o život aneb Komunisty jsem měl rád jako blechy v kožichu
Na vlastní kůži zažil téměř vše, co charakterizuje dějiny minulého století – poklidný život střední třídy za první republiky, stín smrti nad hlavami Židů během okupace, krátký nádech svobody po osvobození, nástup další totality, rozdrcenou naději Pražského jara i konečný obrat v roce 1989. Dnes třiadevadesátiletý Leo Rotter bere svůj život spíše z té lepší stránky, i když se obává, že kyvadlo dějin se nyní opět přechyluje na tu horší stranu.
Narodil se 7. května 1931 v Brně do úspěšné středostavovské rodiny, jejíž jazykové, etnické i náboženské kořeny byly jakýmsi zmenšeným obrazem společenského kadlubu celé první republiky – otec Kurt Rotter byl český Žid a zastával místo ředitele tehdy velmi prosperující brněnské textilní továrny Gebrüder Stiassni, matka Štěpánka pocházela z česko-německé křesťanské rodiny Webberů a pracovala jako sekretářka u jiné židovské firmy.
„Doma se mluvilo hlavně česky, ale někdy i německy, takže od dvou let jsem měl vlastně dvě mateřštiny, to se mi později v životě dost hodilo. Nejprve používali rodiče němčinu, když si chtěli říct něco, čemu jsem já neměl rozumět, ale od tří let přišli příbuzní, kteří mluvili německy, takže jsem se i sám hodně naučil,“ popisuje Rotter.
„Maminka, protože dělala u té německé židovské firmy, tak se kolikrát spletla. Třeba když jsem dělal nějakou lumpačinu, tak mi začala nadávat česky, ale skončila německy. Ptal jsem se: ‚Mami, proč mi nadáváš německy?‘ ‚Protože to německy lepší umím!‘ Měl jsem pestré dětství,“ dodává.
A nejen pokud šlo o řeč! S otcem chodil malý Leo vždy v sobotu do synagogy a s maminkou pro změnu v neděli na křesťanskou bohoslužbu. V prvorepublikovém Brno to nebylo nic neobvyklého – vše se tam až do poloviny 30. let poklidně mísilo a koexistovalo.
Dole Němci, nahoře partyzáni. Zapadlý hotel plný cenných obrazů zničili až komunisté
Číst článek
„Představte si, že Brno mělo před válkou 300 tisíc obyvatel, z toho asi třetinu Čechů, třetinu Němců a třetinu Židů – a z nich zase dvě třetiny Židů německých a třetinu českých. Češi měli své korzo na České, Němci zase na Rennergasse (dnešní Běhounská, pozn. autora), Češi i Němci měli svoje divadla, vysoké školy, gymnázia, kavárny, kostely, stadiony... Chodil jsem s tatínkem jednou na německý fotbal, pak zase na český na Zbrojovku. To všechno bylo v Brně normální. Až pak to začali Němci rozeštvávat,“ vzpomíná.
Židovský ředitel
Leo byl jedináček a první léta života v harmonické a dobře situované rodině byla velmi krásná – společně jezdili na letní dovolenou do Jugoslávie, v zimě do Tatranské Lomnice, jednou i do rakouských Alp.
A ani po obsazení republiky v březnu 1939 se zpočátku život rodiny příliš nezměnil – Němci sice časem továrnu jako židovský majetek zabavili, ale bez řídících schopností a zkušeností Kurta Rottera se ještě nedokázali obejít, a tak jej v továrně ještě dva roky ponechali.
Hála rovná se Hahn aneb Kdykoliv vidím pomeranč, vzpomenu si na dědečka v Terezíně
Číst článek
„Dokonce ještě někdy koncem roku 1939 byl v té firmě Stiassni v Manchesteru v Anglii. Ale musel podepsat, že když se nevrátí, tak že zavřou moji maminku, babičku Reginu a mě – všechny nás budou někde internovat,“ říká Leo.
Rotterovi ovšem dobře věděli, jaké nebezpečí jim kvůli otcově původu hrozí, a proto se v roce 1939 chtěli vystěhovat do Velké Británie. V létě už odeslali nábytek a koberce vlakem do Hamburku a sami měli odjet 11. září.
Ovšem 1. září vypukla válka a těch pouhých deset dní nakonec stálo Kurta Rottera život. Nejprve byl po dvou letech okupace vyhozen z práce a rodina musela opustit podnikový byt. Kurt Rotter se navíc patrně už dříve rozhodl, že se s manželkou formálně rozvede a odstěhuje, aby ji a syna ochránil, většinu času ale byl stále s nimi.
Kuchařský kabátek z popraviště aneb Poslední svého rodu
Číst článek
„Od roku 1942 už otec moc nevycházel, protože měl na kabátě našitou tu hvězdu, vždycky si ji schovával takovou kabelou, co se nosila v ruce. Židé už nesměli jezdit v elektrice, chodit do kina, do divadla, jenom do vyhrazených restaurací, ten jejich život byl tehdy velmi omezený. A v dubnu 1942 dostal předvolání do transportu – byl to transport AI a on dostal číslo AI 896. S maminkou jsme ho doprovázeli do té školy na Merhautově ulici v Brně, kde bylo shromáždiště, tam jsme se s ním rozloučili, už jsem ho pak nikdy neviděl,“ popisuje Leo Rotter.
Podfuky s balíčky
Kurt Rotter prožil dva a půl roku v Terezíně, kde se prozíravě přihlásil k hasičům, přestože o této práci nic nevěděl, dokázal se ale vše rychle naučit. Byla tam i jeho matka Regina a Leo s matkou tam oběma posílali něco na přilepšenou.
„Do Terezína se směl posílat jednou ročně dvacetikilový balík na takzvanou terezínskou známku. Byla taková modrá, na ní nápis Terezienstadt – mám ji stále před očima. Dneska má obrovskou cenu, zejména neorazítkovaná, těch bylo minimum, protože každý toho dvacetikilovýho balíku využil,“ vysvětluje.
Každá totalita jí vzala jednoho z rodičů aneb Nikdy nebýt otrokem. Životní příběh Zdeny Mašínové
Číst článek
„Měli jsme ale i jinou cestu – jedna z mých tet z maminčiny strany si vzala brněnského Němce a měla říšský pas, ve kterém jsem byl zapsán jako její syn. S tím pasem mohla i se mnou přes hranice Protektorátu, které tehdy byly kousek od Brna. Tam už začínaly Sudety, které byly součástí Velkoněmecká říše. A z Velkoněmecké říše se mohly do Terezína posílat pravidelně dvoukilové balíčky.“
„Takže jsme vždycky udělali dva balíčky – jeden na otce, jeden na babičku, jeli jsme do první obce na území Říše, do Pouzdřan, a tam jsme to na poště podávali. Jedou jsme dokonce byli tak drzí, že jsme těch balíčků vzali sedm nebo osm a odjeli jsme až do Vídně, kde jsme měli další tetu. V té Vídni jsme pobyli pár dní a z různých pošt jsme ty balíčky poslali,“ doplňuje.
Varhany jí rodiče koupili jen pár dní před měnovou reformou. Příběh Aleny Veselé, rektorky a virtuozky
Číst článek
Leo Rotter je dodnes přesvědčen, že právě tyto balíčky zachránily jeho babičce život – zřejmě s nimi uplácela židovskou samosprávu, takže nebyla zařazena do žádného transportu a v Terezíně se dožila konce války. „Z Terezína transporty nedávali dohromady Němci, ale bylo to židovský velení, ti židovští úřednicí, kteří Terezín řídili, tak ti lidi do toho transportu vybírali. Od jednoho, který přežil, jsem se dozvěděl, že v tom byla i všelijaká protekce. A protože vím, že ta babička jim ten svůj balík vždycky dala, tak z toho usuzuji, že proto ji do žádnýho transportu nenapsali,“ přibližuje.
Kurt Rotter ovšem takové štěstí neměl. V říjnu 1944 byl posledním transportem převezen do Osvětimi. Tam prošel na rampě neblaze proslulou Mengeleho selekcí jako práce schopný a byl odeslán do Dachau. Odtud se mu 7. ledna 1945 podařilo poslat rodině poslední zprávu na krabičce od cigaret, teprve po osvobození se pak rodina dozvěděla od Mezinárodního Červeného kříže, že zahynul.
‚Kulky hvízdaly, každý se schovával, jak mohl.‘ Při okupaci byl v centru Prahy, doma mu to nikdo nevěřil
Číst článek
Za jeho smrtí přitom podle syna Lea možná stála dvě špatná otcova rozhodnutí – prvním bylo, že se rozvedl, protože Židé ze smíšených manželství nakonec šli do transportů až mezi posledními a cílem jejich cesty většinou nebyly vyhlazovací tábory. Druhou chybu pak učinil právě v Dachau, kde se dobrovolně přihlásil na práci do Čech, zřejmě proto, aby byl blíž domova.
„Kdyby zůstal v Dachau, tak by zřejmě přežil, tábor byl osvobozený někdy na přelomu února a března 1945 (ve skutečnosti až 29. dubna 1945, pozn. autora). Otec ale šel do Litoměřic na důl Richard – to byla podzemní továrna, kde se vyráběly V1 a v závěru i V2. Továrna ležela hluboko v podzemí a dole v těch dílnách bylo 40 stupňů tepla. A venku, když se vyjelo nahoru, bylo třeba 10-12 stupňů pod nulou. Tyhle tepelný šoky vydržel otec jen několik týdnů – zemřel 31. ledna 1945.“
Úkryt na Vysočině
Za nějakou dobu po odvlečení Kurta Rottera do Terezína si Němci došlápli i na Štěpánku Rotterovou – jako řada dalších Čechů byla nuceně nasazena do zbrojní výroby, kde musela i přespávat, domů se dostávala na dva tři dny jedenkrát za dva týdny.
„Ale já byl jako dítě ve třinácti letech dost samostatný, jen ta teta Božena, co byla provdána za Němce a po osvobození musela absolvovat ten pochod smrti do Pohořelic, se o mě trochu starala. Bydlel jsem v našem novém bytě v Králově Poli, chodil jsem do školy. Do měšťanky, jako poloviční Žid jsem na gymnázium nesměl, to až po válce. Ta měšťanka, kam jsem chodil, nebyla v Králově Poli, ale na Antonínské v centru Brna,“ přibližuje.
Střílel po mně hodnej esesák aneb Když něco řekneš, dostaneš pendrekem
Číst článek
„A právě, když jsem se jednou odtud vracel domů, tak byl velký nálet na Brno (20. listopadu 1944, vyžádal si téměř 600 obětí, pozn. autora). Američani tehdy chtěli bombardovat Zbrojovku, ale bohužel se trefili do nádraží a celé řady dalších objektů v Brně, jen do té Zbrojovky ne. Vzpomínám si na houkání sirén, zmatek, úprk lidí do krytů.“
„Ta elektrika, co jsme v ní byli, nás všechny zavezla až na konečnou do Řečkovic. Ale i tam bylo to bombardování slyšet, to byly těžký bomby, kravál jak hrom. Pak jsem se byl podívat do města – jedna věž nádražní budovy lehla popelem, proto je tam dodneška jenom jedna, tu druhou už po válce znovu nepostavili,“ dodává.
Několik dalších měsíců pak Leo Rotter žil u známých ve Strážku na Vysočina – matka ho chtěla uchránit ani ne tak před bombardováním, ale Brnem se tehdy šířily zvěsti, že židovští míšenci budou taky muset jít do koncentračních táborů.
Desetiletí vysněná emigrace skončila po pár týdnech. Jediná svoboda byl pro ‚Pátrače‘ tramping
Číst článek
„Ve Strážku jsem byl schovanej v rodině tří starých panen, jedna byla švadlena, která dřív jezdila k nám a dalším příbuzným pravidelně šít. Její sestra byla učitelka, tak ta mě učila, protože do školy jsem tam nechodil, aby o mě nikdo nevěděl, dokonce mně daly nějaké jiné jméno, ale to už jsem zapomněl. Měl jsem tam takovej malej pokojíček, kde jsem byl schovaný, večer se mnou chodily na špacír. Měl jsem se tam dobře.“
Do Brna se Leo vrátil koncem března 1945, kdy už byla doma i maminka, protože továrna, kde byla nuceně nasazená, byla vybombardována. Společně se dočkali osvobození Brna a okolí Rudou armádou společně s Rumunskou královskou armádou (v severní části Brna se však fronta zastavila a i mnohé okolní obce byly osvobozeny až 9. května), nová situace ale přinesla nové problémy.
Tragický předobraz scénáře. Rodinu Křižanových minulý režim perzekvoval již od vítězného února
Číst článek
„Ty vzpomínky taky nejsou příliš veselé a možná to nebude leckomu vhod. Ale prostě to tak bylo. Měli jsme tam ty osvoboditele nakvartýrovaný v bytě rok až do jara 1946, vystřídalo se tu několik skupin, byli to různí lidé. V armádě Malinovského byli i propuštění vězni, lidé ze Sibiře… spousta z nich neuměla číst a psát. Neznali elektřinu, tak si svítili svíčkama, které vždycky nechali úplně dohořet a zničili nám na míru dělaný nábytek,“ vzpomíná Leo.
„Neuměli spláchnout záchod, tak jej úplně ucpali, ale používali ho dál, vzali si na to takovou vysokou židli z kuchyně, po jejich odchodu jsme jednomu metaři dali lahev slivovice a on to nějak dal do pořádku. Brali si cennosti – prsteny, hodinky, to bylo samozřejmý, ale nebylo to ještě nejhorší – taky znásilňovali naše děvčata a ženy, kterou natrapírovali, tu si vzali… I moji matku, ještě štěstí, že jsem pak neměl nějakýho nevlastního bratříčka nebo sestřičku.“
Málem vojákem z povolání
Ale život se postupně vracel do normálních kolejí. Leo Rotter konečně směl začít studovat gymnázium – mohl jít hned do kvinty, ale protože chtěl studovat medicínu a k tomu musel znát dobře latinu, nastoupil do tercie. Jeho záměr ovšem zhatil další politický vývoj v zemi. Přestože v roce 1951 odmaturoval se samými jedničkami, ke studiu na lékařskou fakultu nedostal od kádrové komise doporučení.
„Prý že jsem kapitalistické dítě. Ale otec nebyl žádný kapitalista, byl úředník.“ S ohledem na prospěch mu povolili alespoň vysokou školu technického směru, kde si jej pak prý v továrně dělnická třída pohlídá, nakonec si vybral chemii. Léto strávil na povinné brigádě v Jeseníkách a 15. září se vrátil do Brna k zápisu.
Proti jedné totalitě bojoval, před druhou varoval aneb Jak soudruh Šling i kvůli Šoffrovi o hlavu přišel
Číst článek
A opět další šok: „Přišel jsem na chemickou fakultu, která byla na ulici Veveří, a tam pochodovali dva vojáci – jeden od brány doleva, druhý doprava. A v bráně poručík. Říkám ‚Prosím vás, já jdu tady na chemickou fakultu.‘ ‚Jo tak, pojďte dál, už na vás čekají, první poschodí, první dveře.‘ Vstoupil jsem do místnosti a hned mě vítali dva generálové, tři plukovníci, jeden poručík – všichni mi gratulovali, že se mi dostalo té cti stát se vojákem Československé armády a studentem Vojenské akademie. Vůbec jsem to nechápal.“
Teprve dodatečně se dozvěděl, že rozhodnutím strany a vlády bylo Vysoké učení technické v Brně – technická univerzita s více než stoletou tradicí - prakticky ze dne na den zrušeno, respektive transformováno ve Vojenskou technickou akademii.
Co zbylo ve mlýně aneb Sirotek z heydrichiády. Rodiče popravili za velezradu, zbytek války strávil v útulku
Číst článek
„Tak jsem říkal, mariajosef, jak se z toho dostat ven! Komunisty jsem měl rád jak blechy v kožichu. V prvním kole jsem to hrál na maminku – že je vdova, otec zemřel v koncentráku, musím se o ní starat. Prý ‚To nevadí, bydlet budete doma, akorát budete chodit v uniformě, o maminku se můžete starat…‘ Tak už jsem nevěděl, jak dál, tak říkám: ‚Soudruzi, vždyť já budu ostuda ČSLA. Podívejte se na mě – měřím 167 centimetrů, boty mám číslo pět, nebudete pro mě mít žádné boty, žádnou blůzu. Když ta jednotka bude pochodovat, tak já za nimi budu utíkat‘!“ hájil se tehdy Leo.
„Jeden z těch generálu se dal do smíchu a řekl, že mě tedy nechají být a že strana rozhodla, kdo nebude schopen dělat vojenská studia, tak může na civilní chemii do Bratislavy, do Prahy nebo do Pardubic. Rozhodl jsem se pro pražskou Vysokou školu chemicko-technologickou, z Brna nás tam bylo čtyřicet, tak jsme si museli najít ubytování v podnájmu, protože koleje už byly dávno obsazený. A ani tam mě neminula vojna v podobě vojenské katedry (vojenská příprava VŠ studentů-mužů při studiu, tehdy celé čtyři roky, pozn. autora).“
Nepostradatelný pro mocipány
Jedinou výhodou jeho kádrového škraloupu bylo, že jej nikdo nepřesvědčoval ke vstupu do KSČ. Patrně by se se zlou potázal – Leo Rotter komunisty nesnášel už před únorem 1948 a po jejich převzetí moci ještě méně. Už v posledních ročnících gymnázia zažil čistky v tamním pedagogickém sboru a zanedlouho začaly krvavé politické procesy.
„Pamatuju si to dobře, říkal jsem si, jak to dělají - to jistě kopírují ty sovětské procesy, ještě zase budou pronásledovat Židy jako v Rusku. Když pak mluvila Horáková u soudu, ti lidi, kteří nebyli komunisti, to těžko nesli. Samozřejmě, v soudní síni bylo dobře vybrané publikum, milicionáři apod., soudruzi psali do novin, jak s tím souhlasí... Ale v té době to mohlo být tak 20-25 procent lidí, ani to ne! Většina smýšlela protikomunisticky. V té řeči člověk stěží mohl vědět, jak to je, ale viděli jsme, že to je rozhodně vylhaný, i když se přiznávali. Že to je sovětským způsobem z těch lidí vytlučený, hladem je trápí, nenechají je vyspat, už tehdy jsme si byli jistí. Bylo mi tehdy 21 let, to už jsem byl myslící člověk, měl jsem ledacos načtený…“
‚Jdu s hlavou vztyčenou, musí se umět i prohrát.‘ Od justiční vraždy Milady Horákové uplynulo 74 let
Číst článek
Přesto se na něj tehdejší vedoucí funkcionáři často obraceli, a to pro jeho vynikající znalost němčiny. S tím měl ostatně zkušenosti už z obecné školy, kde za Protektorátu po povinném zavedení výuky jazyka nových pánů nebylo dostatek kvalifikovaných učitelů a ti, na které tato povinnost připadla (většinou to byli češtináři, protože výuka tohoto předmětu byla naopak omezována), byli často v učebnici jen o stránku před žáky ve třídě – Leo jim tedy pomáhal například se správnou výslovnosti. A v dospělosti své jazykové znalosti uplatňoval na mnohem vyšší úrovni.
„Bezprostředně po válce se německy mluvit nedalo – kdo promluvil německy, byl nepřítel národa. Ale pak vznikla Německá demokratická republika a začaly se navazovat družby. Konkrétně Brno mělo družbu s Lipskem a Erfurtem. Soudruzi se chtěli družit, ale Němci neuměli česky a Češi německy. To byl pro mě zlatej důl! Já jel k lipskému starostovi s brněnským starostou, s podnikovým ředitelem brněnským do Lipska, do Erfurtu, oni pak zase přijeli sem – takže já jsem furt mluvil německy.“
26:01
Vyrostli v komunistických rodinách a sami sloužili režimu. Jsou dosud nebezpeční pro demokracii?
Číst článek
Jako tlumočník se účastnil celé řady veřejných i soukromých setkání, ale měl podezření, že mezi přítomnými jsou leckdy i Němci odsunutí z Československa, kteří alespoň trochu česky rozumějí. Při jednom setkání, kdy provázel svého podnikového ředitele (od roku 1956 pracoval ve slévárně brněnských Šmeralových závodů, vypracoval se až na hlavního metalurga) se rozhodl svoji domněnku si prakticky ověřit.
„Povídám: Soudruhu řediteli, já s vámi potřebuji udělat takovou zkoušku, mám podezření, že tady dva tři lidi umí česky. Já vám budu vykládat židovský vtipy česky a budeme pozorovat, kdo se směje. Samozřejmě se nám to podařilo, protože židovský vtipy jsou tak dobrý, neznám lepší než ty židovský, že se nikdo neudrží. Smáli se tam tři lidi – jak se můžou smát, když nerozumí česky, ne?“
Dva historické milníky
Vynikající znalost němčiny a profesní kvality mu přitom mohly výrazně pomoci po 21. srpnu 1968, kdy po vstupu „bratrských vojsk“ řada lidí emigrovala. On sám něco podobného předpokládal, nebylo prý možné, aby nás Moskva nechala jen tak jít. Ale této možnosti nevyužil, přestože shodou okolností byl právě tehdy i s manželkou Jiřinou a desetiletou dcerou Evou v západním Německu.
„Vraceli jsme se 22. srpna a na hranicích mezi Německem a Rakouskem v Salzburgu mi němečtí celníci říkali ‚U vás jsou Rusi, vy jedete domů?‘ Jenže matka byla sama doma, tak co chcete dělat? Když jsme přijeli do Brna, matka spráskla ruce: ‚Vy jedete domů? Vždyť jsou tady Rusi!‘ ‚No, mami, co mám dělat, no, tak jsou tady Rusi!‘ odvětil jsem.“
3:27
Unikátní poštovní známka rumělkový Merkur je v Česku. Sběratel koupil jeden z pěti kusů na světě
Číst článek
O emigraci neuvažovali ani později, přestože jeho práce z oboru slévárenských formovacích hmot měly ohlas i v zahraničí: „Hlavně kvůli ženě, která by se nikdy nenaučila německy. Dcerka se už učila, ale manželka nic. Ta na tom byla jako moje babička z matčiny strany - ta se za celý život naučila sotva dvacet německých slov, nikdy se nemohla domluvit, přitom děda – Němec - se naučil česky, ale ona německy ne.“
Dva roky před dosažením důchodového věku (do důchodu ovšem odešel až v 76 letech) přišel listopad 1989. Tehdejší události vnímal velmi radostně, účastnil se demonstrací na brněnském náměstí Svobody, ale zpočátku stále nevěřil, že tentokrát už to opravdu vyjde.
25:52
‚Je mi to opravdu líto‘ od příslušníků StB takřka neuslyšíte. Hájí se, že byli profesionálové
Číst článek
„Říkal jsem si - Rusi jsou tady, velká armáda 40 tisíc nebo kolik, ale pak už jsem viděl, že se to opravdu rozjíždí. Všechno to proběhlo v poklidu, možná v až moc velkém. Protože nepotrestali všechny ty komunistický darebáky, všechny ty zloděje židovskýho majetku. Protože to, co nerozkradli Němci, rozkradli komunisti. Třeba všechny ty vily tady v Brně, obrazy, různý památky židovský…“
A v současné době má stále větší obavy, že lidstvo se z hrůz druhé světové války dostatečně nepoučilo – aktuální situace mu připomíná závěr 30. let, kdy svět zjevné varovné signály nebral vážně. Přesto věří, že dnešní mladá generace má před sebou perspektivu dobrého života.
„Ovšem je třeba umět cizí řeči, bez nich už to během deseti let nebude možné. Taky práci s počítačem a dalšími moderními technologiemi. A současně zůstat charakterově poctivý a žít životem, za který se nemusí stydět před svými dětmi,“ radí Leo Rotter.
Paměťovou stopu o životě Leo Rottera si můžete pustit také jako video v archivu České televize ZDE.
