‚Jdu s hlavou vztyčenou, musí se umět i prohrát.‘ Od justiční vraždy Milady Horákové uplynulo 74 let
Od justiční vraždy Milady Horákové a tří dalších lidí uplynulo 74 let. Česko si připomíná Den památky obětí komunistického režimu. Politička, právnička a zastánkyně lidských práv byla jedinou ženou popravenou po politickém procesu vykonstruovaném komunisty. Její život skončil v pražské pankrácké věznici krátce po půl šesté ráno 27. června 1950. „V boji se padá – a co je jiného život než boj?“ napsala Horáková ve vzkazu ráno před popravou.
„Slavný státní soude, je mi těžko, přetěžko nalézt důvody na svoji obhajobu. Své činy jsem dělala vědomě a chci nést také plnou a veškerou odpovědnost za ně. Odevzdaně přijmu trest, který pro mě bude nalezen,“ řekla Milada Horáková před soudci. Ani při posledním vystoupení před popravou nebyla zlomená.
Ve vykonstruovaném procesu bylo obžalovaných celkem 13 lidí. Spolu s Horákovou komunisté v pankrácké věznici popravili i Jana Buchala, Oldřicha Pecla a Záviše Kalandru.
Archiváři objevili dosud neznámé nahrávky z procesu s K. H. Frankem. Je na nich i Milada Horáková
Číst článek
Komunistická prokuratura všechny obžalované vinila z velezrady a vyzvědačství. Vystupovali totiž proti nedemokratickým změnám po únorovém převratu. Horáková byla podle vzpomínek její mladší sestry Věry Tůmové nadstranická.
„Nejvíc jí na všem vadilo, že viděla nespravedlivost, útlak. Ten ať byl z jakékoli strany, ať byl v kterémkoli státě, ať byl v kterékoli duši člověka, tak jí vadil. Proto vždycky šla proti těmto věcem,“ popsala Tůmová.
Jedním z velkých témat Horákové byla práva žen. Velký vliv na ni v této oblasti měla Františka Plamínková, se kterou se seznámila ještě za dob studií.
Veřejně složila mandát
Horáková působila i se svým mužem v odboji, ale nacisté je zatkli v roce 1940. Prokurátor tehdy Horákové navrhoval trest smrti, vlastní obhajobou se jí ale rozsudek podařilo zmírnit na osm let vězení.
Po válce se dostala do Národního shromáždění, vystupovala proti snaze komunistů získat neomezenou moc. Po puči v roce 1948 se ale mandátu vzdala.
Případy nespravedlivě stíhaných za komunismu sledovali i v zahraničí, vzpomíná disident Litomiský
Číst článek
„Takovým jejím posledním veřejným vystoupením bylo, když 10. března 1948 složila svůj poslanecký mandát. Jako jedna z mála tehdejších poslanců tak učinila veřejně. Zároveň v Československu zůstala. Většina těch, kteří složili mandát, brzy na to odešla do exilu,“ řekl pro Radiožurnál historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Jan Synek.
Komunisti Horákovou zatkli v září 1949. Na rozsudek čekala v cele devět měsíců. S rodinou se rozloučila v několika dopisech. Její blízcí je ale dostali až po sametové revoluci v roce 1989. Poslední vzkaz napsala brzy ráno před popravou.
„Ptáci už se probouzejí. Začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou, musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je–li pravdivý a čestný. V boji se padá – a co je jiného život než boj?“ stálo ve vzkazu.
Milada Horáková se nikdy nevydávala za nevinnou nebo bezmocnou. Svůj boj proti bezpráví a za demokracii obhajovala do posledního dne.
