Vždy jsem byla Beran, říká Milena. Kvůli setkání s Benešovou ji komunisté nechtěli pustit k maturitě
Na svět přišla Milena Wagnerová necelý měsíc po nacistické okupaci v brněnské středostavovské rodině. Od deseti do dvanácti let se musela obejít bez otce, který skončil v pracovním táboře kvůli údajným provokacím na XI. všesokolském sletu před prezidentem Gottwaldem. Přestože chtěla být lékařkou, nakonec byla ráda, že mohla vystudovat alespoň chemickou průmyslovku.
Kvůli krátkému setkání s Hanou Benešovou ovšem celou třídu Wagnerové nejprve nechtěli pustit k maturitě. K medicíně se dostala alespoň zprostředkovaně – podílela se na zásadním výzkumu metod včasné diagnostiky závažného metabolického onemocnění, způsobujícího od narození silnou mentální retardaci.
Dnes je paní Mileně Wagnerové 86 let a o co spokojenější je přes všechny životní peripetie se svým vlastním životem, o to znepokojivěji sleduje vývoj u nás i ve světě.
Milena Wagnerová (roz. Nahodilová) se narodila 10. dubna 1939 v rodinném domě v Kallabově ulici (tehdy V uličkách) v Brně-Žabovřeskách. Už z raného dětství si vybavuje řadu vzpomínek na život v protektorátu, kdy do rodinné pohody zpočátku jen tu a tam vstupovala válečná realita.
„Měla jsem krásné dětství, oba rodiče byli sokolové a i mě a o pět let starší sestru vedli ke sportu, chodili jsme taky hodně do přírody. Že je válka, jsme poznali hlavně podle potravin, těch bylo málo. Ještě, že naši měli zahrádku, bylo tam ovoce a zelenina a navíc tam přes zákaz pěstovali králíky. Takže nějaké to jídlo bylo, ale když si vzpomenu, jak vypadalo mléko, to byla bleděmodrá odstředěná voda, máslo, to nevím, jak vypadalo za celou válku. Když si vzpomenu, jak maminka pekla perníčky z umělýho medu, ale já mám na ně vzpomínku, že to byla nejlepší pochoutka, kterou jsme měli.“
Od roku 1944 už byla válka zřetelnější – zbrojní průmysl na území Brna se ještě před příchodem fronty stal cílem několika spojeneckých náletů, při nichž kvůli navigačním chybám a nepřesnostem zahynulo asi 800 osob. Většinu z nich přečkali Nahodilovi ve sklepě svého rodinného domu, který si upravili i k bydlení, jeden je ale zastihl na brněnském ústředním hřbitově:
3:46
The Stojka Family: Svědectví archivů o životě jedné skutečné olašské rodiny
Číst článek
„Tehdy byly Dušičky (patrně se však jedná o americký nálet z 20. listopadu 1944, při kterém zemřelo 578 lidí, pozn. autora), a to byla taková společenská událost, kdy už ženy mohly vytáhnout kožichy, takže se tam scházeli známí třeba i na pokec. A najednou jsme viděli nad námi letadla, dodnes si pamatuji jejich hluboký zvuk, do toho se rozezněly sirény. Tam jsme se neměli kde schovat a museli jsme to přečkat venku. To vše ve mně vyvolávalo úzkostné pocity, i když jaké děcko jsem si nedokázala představit všechny souvislosti. Ale zůstalo to ve mně, dodneška si nepustím válečný film.“
Osvobození nebyly jen šeříky
Další nálety, tentokrát sovětské, přišly v dubnu 1945. Jedna exploze značně poškodila také Nahodilův dům, takže zbytek války bydleli ve sklepě. Po osvobození města museli nabídnout ubytování důstojníkům sovětské a rumunské armády a taky je živit, což stále bylo velmi složité, někteří „hosté“ si navíc brali vše, co se jim líbilo.
„Jednou se v předsíni objevil takovej menší podsaditej, nevím, jak přežil válku, že byl tak dost tlustej, samopal a hodinky naskládaný až k rameni. A na našeho otce ‚Davaj časy‘. Tatínek měl švýcarský doxovky, ale kdyby mu je nedal, tak nás zřejmě všechny postřílel, střílel i na té chodbě. Taky kolemjdoucí vojáci chodili rabovat, tak otec vzal ze sklepa dva trámy, zatarasil dveře a zamkl branku. A protože ten náš dům byl už rozbitej od toho náletu, tak vypadal opuštěně – když šel někdo z těch vojáků kolem, tak jen kopl do branky a šel zase pryč.“
Poválečný babylon na předměstí Brna doplnilo překvapivě i několik amerických vojáků – podle všeho šlo o doprovod (logistický i zabezpečovací) dodávek UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration – Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) – do Československa přišel v letech 1945 materiál (především potraviny, léky a oblečení, ale také dopravní a zemědělská technika apod.) za 15 miliard Kč.
„Bydleli v nedalekém hotelu Kozák a klobouk dolů, jak se chovali. Byli tady ještě v září (1945), když já jsem nastupovala do školy. Museli jsme si nosit hrnky a oni každý den slili to jejich kondenzovaný mlíko do velikého hrnce a každý dítě muselo vypít hrnek mléka. A asi jedno týdně jsme dostávali takovou krabičku z UNRRA, kde bylo všechno možné.“
Šestiletá Milena rovněž věděla o nechvalně známém divokém odsunu Němců z Brna, týkal se totiž také jejích příbuzných, protože maminčina babička pocházela z Pohořelic ze smíšeného manželství.
3:02
V pohraničí chátrají statisíce hrobů po odsunutých Němcích. Stát chystá dotaci na jejich záchranu
Číst článek
„Do odsunu šli i strýček s tetou – to bylo taky smíšený manželství a do Německa je odsunuli neprávem, ale v té šílené poválečné době to nebylo nic neobvyklého. Měli dvě dcery a ta jedna se rozhodla, že půjde s nimi i s manželem, který byl Čech jako poleno. Nechtěli je nechat jít samotné, tak se všichni dostali až do Mnichova. Ta Helga, sestřenice mé maminky nás potom v 60. letech párkrát navštívila a přivezla nám nějaké oblečení, bylo už nošené, ale my jsme tady byly za hvězdy.“
Otcovo věznění
A o tři roky později dostihl politický vývoj i samotné Nahodilovy. Stalo se tak v souvislosti s legendárním XI. všesokolským sletem v Praze – na téměř půlstoletí posledním. Uskutečnil se totiž ve druhé polovině června 1948, tedy čtyři měsíce po komunistickém převratu a jen několik dní po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše.
Nesouhlas s aktuálním vývojem v republice i v samotném vedení Sokola projevila značná část přítomných členů. Když 85 tisíc účastníků sletu z celé republiky slavnostně pochodovalo Prahou, provolával průvod slávu Benešovi, zatímco před tribunou na Staroměstském náměstí, kde byl i novopečený prezident Klement Gottwald, všichni ostentativně mlčeli a dívali se na druhou stranu. Nový režim zareagoval velmi tvrdě – na dvě stovky sokolů byly zatčeny už během sletu a represe pokračovaly ještě dlouho po něm:
„V roce 1949 otce odtáhli přímo z práce, maminka tři dny nevěděla, co se s ním vůbec stalo. Později vyprávěl, že v malé cele Státní bezpečnosti na Soudní ulici v Brně jich bylo 40 chlapů s jediným kbelíkem místo záchodu. Tvrdili, že během průvodu v Praze vykřikoval nějaké hesla, ale on byl praporečníkem a ti vůbec nesměli mluvit. Tak si vymysleli něco jiného, později maminka vypátrala, že to bylo na udání člověka z naší ulice. Z Brna je bez soudu odvezli do Ostravy-Kunčiček, tam byl tábor nucených prací po vzoru sovětských gulagů, drželi ho tam dva roky. Říkal, že tam bylo hodně farářů, právníků a tak – dělali si z toho legraci, když si podávali cihly na stavbě, tak to bylo samé ano, pane faráři, prosím, pane doktore. Před zatčením pracoval jako přednosta zdravotní pojišťovny, chodil elegantně oblečený, ale když ho pustili, tak šel k lopatě a musel nosit flanelovou kostkovanou košili a placatou čepici. Ale protože byl houževnatý, tak se mu podařilo zase se trochu vypracovat, jako poslední profesi dělal správce střední zdravotnické školy na Jaselské ulici. Ale to, co prožil, mě silně zatvrdilo proti tehdejšímu režimu a vydrželo mi to po celou dobu.“
Během otcova věznění žila rodina velmi nuzně, protože maminka byla do té doby v domácnosti a doma nebyla téměř žádná hotovost, naštěstí pomohli příbuzní. Další ranou byla měnová reforma v roce 1953, do části rodinného domku jim navíc byli přiděleni nájemníci.
4:14
Jedna z nejspornějších akcí Spojenců 2. světové války. Drážďany si připomínají 80 let od bombardování
Číst článek
Když později Milena se svým manželem chtěli tyto místnosti využívat, museli nejprve sami vstoupit do bytového družstva a zaplatit členský podíl. Když pak po delší době dostali dekret na družstevní byt, přenechali jej vnuceným nájemníkům a ti se konečně vystěhovali.
Maturita
Milena chtěla být lékařkou, ale o gymnáziu mohla vzhledem k „rodinné anamnéze“ jen snít – dostala se však alespoň na chemickou průmyslovku, protože o tu byl tehdy minimální zájem. Ovšem i tam hrozilo, že školu z politických důvodů nedokončí, přestože tentokrát v tom nebyla sama.
Během několikadenního školního výletu na konci třetího ročníku totiž třída i se dvěma doprovázejícími pedagogy navštívila mimo jiné Benešovu vilu v Sezimově Ústí, kterou stále jako svůj letní byt užívala Hana Benešová.
„V autobuse nás bylo víc rebelů, tak jsme řekli, že se tam chceme podívat do veřejně přístupné zahrady. Ti učitelé nás nemohli nechat samotné, tak šli s námi. A když jsme došli zahradou k vile, tak paní Hana vyšla na balkón, všechny nás přivítala a provedla nás celou vilou. Byli jsme nadšeni, ale mělo to značné důsledky,“ říká.
47:06
Rozmlátil klubovny svazáků, chtěl ukrást stíhačku, stal se americkým špionem. Život agenta Froydy
Číst článek
„Ve třídě jsme totiž měli dceru předsedy krajského národního výboru – ta zůstala celou dobu v autobuse a po návratu všechno udala. Profesorům hrozil postih a nám řekli, že nás nepustí k maturitě. Ale my jsme sepsali petici, že profesoři za nic nemůžou, že to byl náš nápad a že oni nás přeci nemohli nechat jít samotné. Nakonec to dopadlo dobře, profesoři zůstali na škole a nám pak v polovině 4. ročníku oznámili, že nás k té maturitě pustí pod podmínkou, že všichni přijdeme ve svazáckém,“ pokračuje.
„Ale já, protože jsem ve znamení Berana, tak jsem řekla asi měsíc před maturitou: ‚Holky, uděláme to jinak. Když tam budeme, tak nás přeci nepošlou všechny domů.‘ Všechny jsme přišly v černých šatech, domů nás neposlali a prošly jsme. U maturit tehdy byl i někdo z tehdejších uličních výborů – jak já říkám sraz domovnic. Jedna spolužačka dostala otázku socialistické spisovatelky. A ta přísedící se jí zeptala: ‚Co byste dělala, kdybyste byla Anna proletářka?‘ Jí to hned zapálilo, tak povídá: ‚Vzala bych rudý prapor a vyšla do ulic!’ Tak vypadala maturita v roce 1957,“ vysvětluje.
Medicínská stopa
Hlavní náplní studia byla anorganická chemie se zaměřením na analýzu kovů a absolventi školy pak většinou dostávali umístěnky do velkých metalurgických, strojírenských či chemických podniků.
Milena měla nastoupit ve Spolaně v Neratovicích, rodiče ale měli o osmnáctiletou dívku obavy, a tak otec využil svých známostí ze svého dřívějšího působení ve zdravotní pojišťovně a zařídil jí místo v laboratoři Krajské hygienické stanice v Brně, kde se ověřovala kvalita potravin.
2:07
Kněz Toufar umučený StB zemřel před 75 lety. Teologové, ale i historici bojují o jeho svatořečení
Číst článek
Milenu to ale stále táhlo k medicíně, a když se po šesti letech dozvěděla, že se zakládá nový Výzkumný ústav pediatrický, rozhodla se, že se tam musí za každou cenu dostat. Prošla náročnými přijímacími zkouškami a stala se členem malého týmu, který se zaměřil na výzkum jedné z dědičných poruch – fenylketonurie (metabolické onemocnění, ovlivňující negativní nervovou soustavu a způsobující od narození mentální retardaci, vyskytuje se přibližně u jednoho z 9 000 dětí).
„Můj šéf Mrskoš (Ing. Antonín Mrskoš, CSc., pozn. autora) nás naučil velké samostatnosti. Musela jsem se rychle naučit anglicky, raději tehdy tajně, učila mě jeho manželka. Pak vždycky přišel, řekl ‚Tady máte anglický separát, přeložte to, udělejte podle toho metodu, až to budete mít hotový, udělejte statistiku…‘,“ vypráví Wagnerová.
„Pacienty jsme nejprve vyhledávali po psychiatrických léčebnách a tou metodou jsme zjišťovali z moči nepřítomnost klíčového enzymu, který to postižení způsobuje. Když jsme měli výsledky, tak jsme začali v Brně testovat všechny děti – filtrační papírek 5x5 cm se dal do pleny a pak nám jej posílali. Ale z té moči se to sice dalo poznat, ale když už se to objevilo v ní, tak to znamenalo, že v krvi už je toho moc. Tak jsme to začali dělat z krve přímo v porodnici. A děti, které měly tento problém, tak už od prvních dnů dostávaly speciální dietu, to se dováželo z Ameriky, byly to vlastně natrávený aminokyseliny bez té jediné, které mělo moc. To plošné testování se dělalo od roku 1973 a rychle se rozšířilo, náš tým pak zpracovával vzorky z celé Moravy. Samozřejmě se to dále zlepšovalo, dnes už se testují děti ještě před narozením, dělají se i genetické testy partnerů před samotným početím, ale ten náš původní screening se používá dodnes, výzkumný ústav na něj dostal patent,“ vysvětluje.
Mateřství
Tehdy už byla Milena Wagnerová vdaná a měla dvě děti – dcera se narodila v roce 1965 a syn o pět let později. Takže vedle náročné práce v laboratoři se musela starat o rodinu, což v té době vůbec nebylo jednoduché:
1:35
Od připojení Hlučínska k Československu uplynulo 105 let. Stačilo k němu pravítko a tužka
Číst článek
„Tu šílenou komunistickou dobu si nikdo z dnešních mladých nedokáže představit, třeba jen to, v čem jsme chodili. V zimě všichni galoše ‚šedej mor‘, pro ženy ani ještě zpočátku nebyly kalhoty, jen dlouhé sukně, maximálně šponovky na lyžování, na hlavách jen šátky. Když šel člověk do masny, tak ke kousku vepřovýho musel vzít kilo čistýho loje, v zelenině k jablkům kilo mrkve i s hlínou. To byla tehdejší „filozofie“, aby se všechno prodalo. Nejhorší byly 50. a začátek 60. let – to se stálo ve frontách na maso od šesti ráno, nebylo nic. Když jsem byla zaměstnaná v Dětské nemocnici, tak na Vánoce přišly do tamního bufetu nějaký mandarinky a banány, paní vedoucí v poledne zavřela a každý zaměstnanec dostal půl kila mandarinek a půl kila banánů, aby bylo něco na vánoční stůl. Na všechno se strašně dlouho čekalo – i na podvojnou linku na telefon. Na pračky, na televize, na auta – na všechno byly záznamy a čekalo se třeba rok dva, než jste se vůbec k něčemu dostali.“
Asi největší problémy byly s oblečením pro syna, protože ten byl od narození větší než ostatní děti a oblečení na něj se shánělo velmi obtížně. Milena Wagnerová se tedy chtě nechtě musela naučit šít a buď konfekci přešívat, nebo rovnou šít od začátku. Teprve v polovině 80. let během pobytu v Maďarsku se jí podařilo na tamním, mnohem lépe zásobeném trhu pořídit kompletní výbavu.
„Měl značkový šedobílý botasky, modrý rifle, bílou péřovou bundu, což tady neexistovalo, pár triček s anglickými nápisy. Pak mi jeho třídní říkala, že chodí nevhodně oblíkanej, tak jsem ji na to odpověděla, ať mu tedy něco sežene tady, že jí poděkuju. I policajti ho zastavovali, musel se legitimovat. V listopadu 1989 šel s kamarádem cinkat klíčema, kousek od náměstí Svobody, kde se demonstrovalo, ho potkali dva policajti, on měl rozepnutou bundu a na tričku měl nějak nápis Security nebo tak něco. Ptali se ho, co to znamená, a on řekl, že to je Se Sovětským svazem na věčné časy, tak kluky pustili. To jsou příběhy, kterým ten, kdo to nezažil, snad ani neuvěří!“
Politika ji provází celý život
Dodnes živé jsou i vzpomínky na dosud nezmíněný historický milník – rok 1968. O invazi „spřátelených vojsk“ se paní Milena dozvěděla 21. srpna ve 3 hodiny ráno od matky, která je přišla vzbudit, ještě dnes se při této vzpomínce otřese. Do rána celá rodina seděla u rádia a plakala. Pak musela do jít práce, kde se o tom taky mluvilo:
49:41
Represe do poslední chvíle. Příběhy lidí uvězněných v Československu z politických důvodů v roce 1989
Číst článek
„Ale jen opatrně, člověk nevěděl, kdo ho poslouchá. Odpoledne jsem přišla z práce, a protože dcerka potřebovala nové botičky, tak jsme vyrazili pár set metrů do obchodu. A najednou slyšíme rachot – otočím se a po ulici jelo asi 20 tanků! Viděla jsem vyděšený ksichtík toho tříletého dítěte, tak jsem s ní rychle vběhla do nejbližšího obchodu, byla to Kara s kožešinami. Dívaly jsme se jenom škvírou, mě hned začaly pronásledovat výjevy z války, vrátil se mi rok 1945, bombardování a všechno. Prostě hrůza! Žádné botičky, jakmile přejeli, tak jsme utíkaly domů. Manžel vzal skútr a jel se podívat do Pisárek. A málem tam zůstal, protože tam se střílelo.“
Později se Milena Wagnerová dostala ještě o něco blíže své vysněné medicíně – využila příležitost a nastoupila na uvolněné místo laborantky u jednoho dětského neurologa, se kterým spolupracoval ještě psycholog.
„Tihle dva pánové – ten psycholog, to byl taky vyhozenej kantor z filozofické fakulty kvůli politickým názorům. Oni mě nebrali jako středoškoláka, ale jako rovnocenného partnera, od nich jsem se toho ještě spoustu naučila. Nejen profesi, ale i z muziky, filozofie, rozbory bible, lékařských postupů, prostě v té době já jsem asi byla jediný člověk, který chodil rád do práce.“
Paní Milena je spokojená i ve svých šestaosmdesáti letech, sice je už 35 let vdovou, ale radost jí dělají děti a jejich děti. „Já tu mám třeba na Vánoce 16 lidí, kterým uvařím, do toho pejsek, dvě dvouletý děti, je tady blázinec, ale krásný blázinec. Hlavní je, aby blízcí lidé – příbuzní, kamarádi, spolupracovníci - dokázali o všem mezi sebou mluvit, nenechávali si nic pro sebe, řekli si všechno na rovinu, i když to někdy nese s sebou velké problémy.“
„Já se mám fakt dobře, ale to, co se děje kolem mě a vůbec ve světě, moc hezké není. Politiku sleduji stále, ale třeba na zprávy se už někdy ani nemůžu dívat, co populistických lží z úst některých politiků zaznívá. A nejhorší je to, že mnozí jim to věří, zejména s některýma starejma ženskejma nemůžu už o politice vůbec mluvit. Já jsem si prožila svoje, vlastně už od těch svých deseti let, kdy nám zavřeli otce, člověka to poznamená, ale současně obrní. I když u mě je to dáno hlavně povahou – já sice na znamení moc nevěřím, ale ten Beran mě prostě asi ovlivňuje, dodneška jdu hlavou proti zdi, kdyby mě chtěl kdokoliv něco vnutit.“
