Einsteinovy rovnice i samizdat jedním perem aneb Velký rudý buvol pro zasloužilé soudruhy
Jen stěží si lze představit odlišnější plody lidského ducha, než je Einsteinova teorie relativity a lyrická poezie či politická satira. Většinou se liší nejen jejich příjemci, ale především mentalita autorů, vyžadující zcela odlišný způsob nazírání na svět kolem nás. A přeci existují výjimeční lidé, kteří dokážou obsáhnout obojí. Patří k nim i osmdesátiletý emeritní profesor Masarykovy univerzity Jan Novotný.
Novotného jméno nese nejen celosvětově uznávané řešení Einsteinových rovnic, ale rovněž četné eseje a satirické příběhy. I když ty druhé až do roku 1989 pouze pod pseudonymem, neboť mnohé sice leckdy s nadsázkou, ale přesto nepříjemně pravdivě zachycovaly dobu „budování světlých zítřků“, které se ovšem ne a ne dostavit.
Na svět přišel 6. května 1944 v Uherském Hradišti, ale první rok svého života prožil s maminkou v Poličné u Valašského Meziříčí, zatímco otec zůstal v Prostějově. Blížil se totiž konec války a města v protektorátu se stávala stále častěji cílem bombardérů:
„V Uherském Hradišti jsem se narodil, ale žádný jiný vztah k němu nemám, byla tam prý nějaká kvalitní porodnice. V Poličné jsme měli tetu, tak jsme se tam s maminkou schovávali. Otec byl profesorem na gymnáziu v Prostějově. Koncem války už sice – pokud vím - posílali studenty kopat zákopy nebo něco podobného, ale stejně musel v tom Prostějově zůstat a jezdil za maminkou jen na neděli. A i to už tehdy bylo, lidově řečeno, o držku, protože se bombardovalo, takže někdy ani nedojel a musel přespat někde po cestě.“
Rodiče jako nejlepší univerzita
Po válce se rodina přestěhovala do Olomouce, kde malý Jenda získal základní i střední vzdělání. Mnohem více než škola jej ale formovali právě rodiče – oba klasičtí filologové: „Učili latinu a řečtinu jako ve filmech podle Jaroslava Žáka (prvorepublikové komedie Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, pozn. autora), ale poskytli mi obrovskou znalost kultury a historie,“ říká.
„Přitom mě ani nijak zvlášť nevedli k tomu, abych četl – prostě, když četli oni, tak jsem četl taky. Oni o tom vyprávěli, někdy jsme si před spaním četli z nějaké knihy, která se jim líbila, třeba takovou tu povinnou četbu jsem měl přečtenou dávno předtím, než byla uložena, proto jsem si k ní vytvořil dobrý vztah, přestože většina na ni nadává. Vždycky jsem říkal, že jsem takový duchovní všežravec – přečetl jsem všechno, co bylo napsáno. Až později jsem si začal trochu vybírat – přeci jen je ztráta času číst moc věcí,“ dodává.
Kromě historického a kulturního rozhledu čerpal chlapec i z politických postojů svých rodičů, i když ty byly do určité míry rozdílné, stejně jako jejich pohled na svět – otec byl trochu idealista, matka nikoliv. Dokládá to i způsob, jakým později svému synovi líčili první chvíle osvobození v Poličné – tehdy malý Jan shodou okolností slavil své první narozeniny:
„Choulili se ve sklepě a kolem se střílelo, potom se dokonce vysypal komín, byl jsem celý od sazí, takže mě museli umývat. A pak přišel sovětský voják – tatínek o tom vždy vyprávěl s takovou úctou – ‚objevila se usměvavá tvář sovětského vojáka‘. A maminka tak trochu ironicky dodala ‚s pozdravem Davaj časy‘. Nemyslela to nijak zle, oba byli rádi, že přišli, ale ona byla taková realistka.“
Od idealismu k deziluzi
Otec byl od mládí silně levicově zaměřený a osobně znal některé vůdčí osobnosti a ikony – například Julia Fučíka nebo Záviše Kalandru. „Nejen to, že Kalandra byl popraven, ale celé procesy 50. let a později jejich kritika po XX. sjezdu (KSSS, kde N. Chruščov poprvé, byť neveřejně, odhalil stalinský kult osobnosti, pozn. autora) s ním hluboce otřásly,“ vypráví.
„Ale velmi kritický názor na politiku 50. let měl už předtím. Často o tom doma mluvil, ovšem zastával názor, že právě proto lidé, kterým se to nelíbí, by měli do strany vstupovat a snažit se to změnit – přesvědčil o tom i mě, takže jsem taky nějakou dobu byl ve straně,“ popisuje Novotný dále.
„Sám se s dalšími snažil o reformy, ale nakonec ho ze strany vyhodili – byl vyškrtnut pod záminkou pasivity, ale protože už byl v důchodu, nijak mu to neuškodilo. A oni byli rádi, protože měli předepsáno seshora, že někoho vyhodit musí. Ten prověrkář říkal tatínkovi: ‚Vy už asi ani nechcete ve straně zůstat a nám se to docela hodí.‘ A tatínek na to: ‚Mně taky.‘ Maminka se na vše dívala mnohem kritičtěji – vždycky o komunistech mluvila tak ironicky: ‚Tak vidíš, tatínku, co zas ti tví soudruzi provádějí!‘ Takže po stránce realistického přístupu k životu pro mě znamenala víc maminka, ale pro celkovou orientaci filozofickou zase tatínek. Oni se ale vcelku dobře doplňovali.“
Po maturitě na olomoucké dvanáctiletce pokračoval Jan Novotný ve vysokoškolském studiu v Brně. Nevydal se ovšem ve stopách svých rodičů – naopak na Přírodovědecké fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (po roce 1989 opět Masarykova univerzita) si vybral velmi specifický a náročný obor – fyziku pevné fáze.
V něm dosáhl v dalších desetiletích met nejvyšších – patří k vědcům, kteří nejenže dokonale pochopili v plné šíři Einsteinovu obecnou teorii relativity, ale stal se dokonce spoluautorem řešení Einsteinových rovnic, které se dnes nazývá Carter-Novotny-Horsky solution a je nezbytnou součástí kosmologie a teorie strun. Na brněnské univerzitě přednášel několika generacím studentů, je autorem řady odborných prací a učebnic, ale také popularizátorem vědy.
Ani tím však jeho tvůrčí potenciál nebyl vyčerpán, v jeho další rovině naopak plně uplatnil rodičovské geny. Jedním ze startovních impulsů byl přitom rok 1968 a srpnová invaze – to už měl Jan Novotný za sebou studium, povinnou základní vojenskou službu a na své alma mater první tři týdny v roli zaměstnance:
„Pro mě to bylo jako náraz do zdi – sice jsem dost sledoval, co se děje, ale po jednání všech těch potentátů v Bratislavě, kde se pak všichni navzájem objímali, jsem si říkal, že Rusové nakonec pochopili, že nemá smysl tady nějak násilně zasahovat. A najednou byly všude tanky, i v brněnských ulicích. Uměl jsem celkem dobře rusky, tak jsem hned spěchal k jednomu vojákovi a říkám mu: ‚Proč jste sem jezdili? Vidíte, že vás tady lidé nechtějí!‘ A on na to: ‚Vláda nám nařídila. A když ty mě nenapadneš, já do tebe nestřelím!‘,“ vypráví Novotný.
„Dodneška to vidím před sebou jako živý obraz, ale strach jsem tehdy neměl – tím, že tam bylo mnoho lidí, tak to tak nějak působilo, že jejich city se skládaly a ti lidé se tenkrát nebáli. Chodili jsme na to náměstí každý den – pak se rozneslo, že už se naši vrátili z Moskvy, tak všichni s napětím čekali. Ovšem to, co z Moskvy přinesli, bylo takové kapitulantské, lidé z náměstí odcházeli s pláčem. Tohle byl zkrátka nezapomenutelný zážitek, který se přemazal až tím, když jsme na náměstí přišli znovu, ale až po jedenadvaceti letech, kdy režim definitivně padl,“ říká.
Režim podrývá celá rodina
Na rozdíl od většiny národa se však celá rodina Novotných odmítla jen tak pasivně podřídit a uzavřít se do „vnitřní ilegality“. Zejména maminka se nijak netajila svým postojem – v olomouckém bytě poslouchala Svobodnou Evropu při otevřeném okně, a protože už dobře neslyšela, bylo rádio naplno, přestože ji Jan upozorňoval, že lidem na ulici to pouštět nemusí. Poslech byl ale jen začátek – všichni tři se spontánně stali výrobci a distributory samizdatu.
„Tatínek opatřil magnetofon, všechno jsme nahráli a přepsali, dokonce i Souostroví Gulag, které tehdy vysílali na Svobodné Evropě jako četbu na pokračování. Přepisování bylo dost pracné - pouštět po kouscích a zapisovat. Ale měli jsme lidi, o kterých jsme věděli, že si to rádi přečtou. Ze začátku jsme to distribuovali sami, tatínek už byl nemocný a měl hodně doktorů, o kterých věděl, že jsou liberálně založení, tak jim to nosil,“ popisuje.
Puklina v betonu symbolem přežití aneb V první třídě modlitba, ve druhé Internacionála
Číst článek
„Později tuto úlohu převzal jeden náš mladý známý, Václav Burian (novinář, básník a překladatel, mj. přeložil z polštiny lyrické verše Karola Wojtyły – papeže Jana Pavla II., pozn. autora). který chodil k mamince na soukromé hodiny latiny. Nosil takovou bundu s velikou kapsou a z té vždycky vytáhl knížky, které mu někdo dal, nebo je dokonce sám vázal a rozšiřoval. A při odchodu zase odnesl naše věci. Někdy jsem se mu smál, že je jak klokan, jen v kapse nenosí mláďata, ale knihy,“ dodává Novotný.
Ale ani to jim nestačilo. Protože neexistovala možnost, jak legálně polemizovat s oficiálními vyjádřeními představitelů tehdejší moci, zvolil Jan se svojí maminkou velmi neotřelý způsob reakce – autorům zvláště nesmyslných projevů udělovali svojí vlastní cenu Velkého rudého buvola, doprovázenou vždy Janovou originální satirickou básní – celkem jich napsal na osm desítek:
„Prostě jsme si řekli, že přeci není možné, aby takové blbosti vycházely a nikdo na to nereagoval. Takže jsme s maminkou autorovi napsali, že mu udělujeme cenu Velkého rudého buvola a že součástí ceny je i báseň, která oslavuje jeho dílo. Poslali jsme to jemu, ale také těm, kteří byli buvolí vládou nějak postižení – jak jsem se dodatečně přesvědčil, měli z toho radost. Dělali jsme to samozřejmě anonymně – maminka to v Olomouci napsala a já jsem to pak v Brně hodil do schránky. Vzpomínám si na začátek jedné té básničky – tahle reagovala na jistého stranického ideologa a jeho snahu zreformovat v 70. letech školství ve správném, tedy socialistickém duchu.“
Žije v našem městě velký soudruh cvok
jaký vzniká jednou za uherský rok.
Idea mu v hlavě víří:
dvě a dvě že nejsou čtyři.
Dvě a dvě jsou tři:
tak se to patří!
Nebyl jsem disident
Svojí tehdejší literární tvorbou (uváděnou pod pseudonymy Pavel Hořanský nebo Tony Javon) se Jan Novotný zapojil i do brněnského kulturního disentu, ačkoliv sám sebe za disidenta nepovažuje.
Zpočátku byl v kontaktu pouze se svým dlouholetým kamarádem, o rok starším spolužákem z přírodovědecké fakulty Michalem Dymáčkem, který v době doznívání Pražského jara vedl Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy, později se stal signatářem Charty 77 a členem Českého helsinského výboru:
Deset dní připravilo otce o život aneb Komunisty jsem měl rád jako blechy v kožichu
Číst článek
„Patřil tedy mezi zavržené, ale já jsem ho chodil někdy navštěvovat a své výtvory jsem mu dával. Zpočátku ani ne přímo, jen jsem mu to házel do schránky a nijak jsem se k tomu nehlásil. Ale on to četl, někdy s velikou radostí a čekal, že to taky budu chválit. To mi samozřejmě přišlo hloupé, chválit sám sebe, tak jsem raději mlčel. Protože byl bystrý, tak mu to časem došlo a řekl mi, že je škoda, abych si to nechával jen pro sebe, že mě zkontaktuje s Milanem Uhdem a ten zařídí, že to vyjde v Petlici. Později jsem se poznal ještě s Jaroslavem Šabatou – to byla taková skutečně vůdčí osobnost brněnského disentu. Ale jinak jsem tehdy s nikým moc v kontaktu nebyl a ani jsem o brněnském disentu moc nevěděl,“ říká.
„Do bližšího kontaktu jsem se dostal vlastně až krátce před listopadem 1989. Tehdy v reakci na zveřejněný text petice Několik vět vyšel v Rudém právu štvavý článek Kdo seje vítr (znění petice a jména prvních signatářů byly odvysílány 29. 6.1989 na Hlasu Ameriky a BBC, nepodepsaný redakční článek vyšel na druhé straně RP následující den, pozn. autora) a já jsem do Rudého práva napsal polemiku k tomuto jejich článku. To se nějak doneslo k Šabatovi a Jelínkovi (Milan Jelínek – jazykovědec, první polistopadový rektor MU Brno, pozn. autora),“ popisuje dále Novotný.
„Jelínek mě pozval k sobě a varoval mě, že bych mohl taky skončit v policejní cele a nikdo by ani nevěděl, co se se mnou stalo. A že se mám s někým domluvit, aby lidé chodili kontrolovat, jestli jsem v noci skutečně doma. Tehdy mi to přišlo spíš zábavné, měl jsem pocit, že už je to vše natolik rozložené, že se nic nemůže stát,“ dodává.
O demonstraci 17. listopadu 1989 a jejím brutálním rozehnání se Jan Novotný dozvěděl už ten den večer ze Svobodné Evropy, a proto ho aktivita studentů brněnské přírodovědecké fakulty hned v pondělí 20. listopadu nijak nepřekvapila.
„Neobyčejně příjemně mě překvapili. Sice to byla jen asi tak třetina, ti ostatní využili toho, že mají volno, a rozjeli se domů, ale třetina se skutečně s nadšením zapojila. Byly to takové pěkné dny – každý den jsme se scházeli před děkanátem, říkalo se tam, co je potřeba udělat, kam je třeba jít a další podobné plány. V ulicích přibývaly nejrůznější letáky s hesly a výzvami – podobně jako v roce 1968. V listopadu se navíc objevila ještě další zábavná věc. Tehdy bylo v domech spousta prázdných lepenkových krabic, tak je lidé vzali a před různými stranickými výbory z nich udělali takové pyramidy, na ně napsali různé nápisy a nalepili karikatury. Dnes už na to ani nikdo nevzpomíná, ale to byl takový výrazný rys roku 1989. Takže jsem prožil skutečně pěkný revoluční týden, na to vzpomínám velice rád,“ říká.
Je to lepší než tehdy, ale ...
V profesním životě profesora Jana Novotného se rokem 1989 nic tak zásadního nezměnilo. Podle vlastního mínění sice na škole nemohl dříve získat nějaké zvláštní tituly a hodnosti, ale o ty stejně nestál a naopak tak byl zproštěn různých nepříjemných povinností s nimi spojených, navíc jako řadový pedagog mohl mluvit se studenty i tehdy poměrně otevřeně.
S pádem totality ovšem mohl konečně vystoupit z anonymity jako autor satirických příběhů, esejů a filozofických úvah – po roce 1989 vyšla knižně nejen podstatná částí jeho samizdatové tvorby, ale i nová díla.
Na svém kontě má například knihy Básníci a kosmonauté, Mizol a ti druzí, Proč Platón nepral zeleninu? nebo Ve službách lidu. A tvůrčí invence jej neopouští ani jako osmdesátníka – například pravidelně přispívá novými fejetony do kulturně společenského dvouměsíčníku Listy.
Pokud jde o celkový vývoj společnosti, stejně jako Václav Havel věřil v nastolení demokracie s určitým duchovním přesahem.
„Postupně jsem byl sice v mnohém zklamán, ale zase z hlubší znalosti historie jsem si uvědomil, že to byl takový idealismus, který se neuskutečnil. Přeci jen je demokracie lepší než to, co bylo předtím. Demokracie je taková, jací jsou lidí, a ti se jen tak rychle nezmění. Rozhodně nepatřím k lidem, kteří by nad poměry tak naříkali, doufám, že se to časem ještě zlepší,“ vypráví.
Emeritní profesor MU Jan Novotný stále pozorně a s určitými obavami sleduje nejen aktuální dění ve světě, zejména rusko-ukrajinský a izraelsko-palestinský konflikt, ale rovněž celkový vývoj lidstva, kde jej znepokojuje růst sociální nerovnosti i globální ekologické otázky.
Jako hlavní problém tuzemské i celosvětové společnosti přitom vidí neschopnost, či spíše neochotu představitelů různorodých názorových skupin a proudů dokázat se domluvit alespoň na tom nejpodstatnějším – připomíná, že je třeba nejen o svobodně mluvit, ale hlavně si navzájem naslouchat. A to je jeho hlavní poselství i nastupující generaci:
„Přemýšlet nad tím, v čem je podstata demokracie, co si demokracie musí udržet, aby zůstala demokracií. Já třeba vysoce oceňuji svobodu slova – i když si nemyslím, že může být úplně absolutní. Ale dnes se stále častěji objevuje tendence prosadit svůj jediný správný názor a lidi, kteří mají názor jiný, nějak umlčet – ne zavírat, ale líčit je v takovém špatném světle, nálepkovat. To Masaryk správně řekl, že demokracie je diskuse a toho bychom se měli držet.“
