Dostala jste japonský Řád vycházejícího slunce, zlatou a stříbrnou hvězdu, za posílení japonsko-českých vztahů. Jste mezinárodní poradkyní japonské vlády pro jadernou regulaci. To vzniklo v době fukušimského neštěstí?
To vzniklo asi pět let po Fukušimě, kde jsem byla jmenována do čtyřčlenné skupiny zahraničních expertů. Je tam ještě kolega ze Spojených států, kolegyně z Kanady a kolega z Francie. To složení se mírně obměnilo, ale já tam od roku 2016 setrvávám.

Přehrát

00:00 / 00:00

Spousta Američanů má na svých pozemcích atomové kryty ještě z 60. let. Ale investovat by se mi do toho nechtělo, sklep je úplně stejně dobrá záležitost, říká Dana Drábová

Japonsko-český vztah je vztah dvou zemí, které jsou si sympatické, které se mají dlouhodobě rády, protože když přijedete do Japonska, slyšíte: Čáslavská, Zátopek, Alfons Mucha, Dvořák a Smetana.

Oni si velmi hledí toho, aby tam byla pořád generace, která se učí česky. My máme zase spoustu vynikajících japanologů a musím říct, že také někteří z nich by si zasloužili dostat tento řád. Já jsem za tu dobu, co mi pan velvyslanec v Praze řekl, že císařská výsost se rozhodla mi řád udělit, vytřeštila několikrát a naposled jsem vytřeštila, když mi právě pan velvyslanec Klučar říká: no jo, ale takto vysokou třídu toho řádu v Česku nikdo nedostal, dokonce ani Věra Čáslavská. Říkala jsem si, že je to absurdní.

Jak to vypadá dnes ve Fukušimě?
Měla jsem příležitost se po pěti letech do Fukušimy vrátit. Japonci dělají pro mě až skoro neuvěřitelné pokroky v tom, jak areál bývalé elektrárny dneska už uvádějí do bezpečného, obyvatelného stavu pro lidi, kteří tam pracují.

Rozdíl mezi pěti lety zpátky a současností je nebetyčný. Před pěti lety jsme se museli u vstupu obléct do těch těžkých ochranných obleků s celoobličejovou maskou a kamkoli jsme se hnuli, museli jsme chodit v tom. Dneska už je to nutné jenom na určitých vymezených místech, která jsou poměrně malá. 

Po havárii v jaderné elektrárně Fukušima prošly všechny evropské a asi i část světových elektráren nějakými zátěžovými testy. Co vzešlo z testů, pokud jde o bezpečnost našich elektráren?
Budeme-li mluvit o našich elektrárnách, tam bylo nejpodstatnější přehodnocení odolnosti proti extrémním přírodním jevům. Tsunami nehrozí. Zemětřesení, které by tu elektrárnu nějak poškodilo, také ne. Obě elektrárny jsou na kopci, obě situovány v Českém masivu, což je geologicky velmi klidná formace. Nicméně ukázalo se, že když se elektrárny stavěly, tak matička příroda byla mnohem klidnější, než je tomu dneska.

Takže třeba odolnost proti extrémnímu větru, proti extrémnímu dešti, proti extrémně vysoké sněhové pokrývce byla přehodnocena, nějaká opatření k větší odolnosti se tam dělala. A pak nám do toho před třemi lety vstoupilo tornádo. Ty elektrárny jsou projektovány na tornádo stupně F2, protože v českých zemích tornádo F4, jaké jsme bohužel měli možnost zažít na jižní Moravě, nebylo zaznamenáno tisíc let.

Co se s elektrárnami dá v tomto duchu ještě udělat, když už stojí?
Reaktorovým blokům by se nic nestalo, ani tornádo F4 jim nic neudělá, ale lítaly by střechy z provozních budov. Zcela jistě by byla přerušena dodávka z těch elektráren. Jak říkám, co se týká jaderné části, tak i tu F4 vydrží bez nějaké znatelné újmy.

Záporožská elektrárna 

Zátěžovými testy prošla i Záporožská jaderná elektrárna. Jedním ze scénářů bylo, že tam dojde ke zničení nedaleké hráze. Nikdo asi úplně nedomyslel, co by se mohlo stát, protože byl rok 2011.
Ale přesto ve scénářích byly takové extrémní situace a nepočítalo se s tím, že někdo Kachovskou přehradu odpálí záměrně. (Rusové v červnu 2023 odpálili přehradní hráz Kachovské přehrady, která zajišťovala vodu pro místní hydroelektrnárnu, pozn. red.) Že by někomu vlezla do hlavy taková myšlenka, to se nepředpokládalo snad ani u toho Rusáka.

Ale předpokládalo se zničení nádrže buď záplavovou vlnou z protržených přehrad proti toku Dněpru, anebo zemětřesením. Velice malá pravděpodobnost, ale přesto elektrárna měla a má své analýzy toho, co znamená zničení přehradní hráze.

Znamená to, že pro šest odstavených bloků, což je momentální stav elektrárny, je dostatek vody, když tam přehradní nádrž není. A krom toho se tam vyvrtaly právě po zátěžových testech nějaké studny, které ještě tu situaci trochu zlepšují. Možná ruští okupanti signalizují, že by se pokusili spustit jeden blok. Já jim to nevěřím, protože to je technicky tak náročné, že jsou to spíše silná slova. Pro jeden blok v provozu by tam ještě ta chladící voda asi byla.

Ke svým twitterovým hláškám přidáváte na závěr pravidelnou větu: radiační situace na Ukrajině zůstává normální. Pořád platí tento ranní rituál?
Pořád platí. Já jsem si nemyslela, že to bude trvat tak dlouho. Myslela jsem si, že přece jenom dojde k tomu, že Rusko bude vytlačeno, to jsem byla naivní. A teď si říkám, že to budu dělat tak dlouho, dokud se tak nestane. Nedá se nic dělat. Trošku mi to leze na nervy, protože věta je to sdělení, důvod, proč ty ranní tweety píšu, a pak musím k větě vždycky něco přilepit, aby to mělo ještě nějaký jiný informační obsah.

Je to samozřejmě čím dál těžší, pokud nechci být velký pesimista, a to já založením nejsem. Já jsem něco mezi realistou a optimistou. Ale nicméně jak ráda já bych z toho Twitteru (dnes síť X) vypadla, protože tam se dějí čím dál horší věci. 

Buranských ohavností si moc nevšímám, ale občas se podívám na komentáře pod tweety těch, co sleduju. Kde se to v těch lidech bere? Tolik žluči, tolik nenávisti? Vždyť jim z toho musí být špatně, fyzicky, metabolicky.

Aktuálně se politicky chrastí zbraněmi opravdu už hodně velkého kalibru. Teď se vás neptám z titulu vaší funkce, ale bojíte se jako Dana Drábová, občanka této země, že Rusové použijí jadernou zbraň?
Ne moc, protože já už toho hodně pamatuji a pamatuji dost velkou část studené války. To vzájemně zaručené zničení toho, kdo měl škubání něco s těmi jadernými zbraněmi udělat, odradilo. 

Vezměme si hypotetický příklad: Putin to udělá, zadá ty kódy po telefonu. Samozřejmě, protože on žádné červené tlačítko nemá, aby to mohl udělat sám, tak to opravdu nefunguje. Všichni poslechnou a ta bulava s jadernou hlavicí bude odpálena... A má jistotu, že do hodiny má po Petrohradu, po Moskvě a dalších velkých městech.

Jak by vypadala atomová destrukce v současnosti? A jak probíhají japonské ceremonie při předávání řádů? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.

Lucie Výborná, vpl Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít