Pražští cirkusáci věznění v gulagu. Jejich příběh vypráví záhadné album starých fotografií
V pražském Bazaru u medvěda desítky let leželo staré album plné fotografií kovbojů a výstřižky z německých novin inzerující varietní vystoupení Dua Harwards. Album si koupila sběratelka starých fotografií Tereza Kohoutová a začala pátrat po příběhu.
Příběh, který se za těmito „kovboji“ skrývá, vypráví velké drama ze sovětského gulagu v Akťubinsku a vede nás do bitev o Kyjev a Duklu na východní frontě 2. světové války.
Album s nápisem S. W. Harward si koupila sběratelka starých fotografií, jednatřicetiletá Tereza Kohutová. A začala pátrat po příběhu.
Po týdnech zjistila, že pod tajemným označením Duo Harwards se skrývá pražská cirkusácká rodina Hladíkových s židovskými kořeny. Na fotkách je malý chlapec Sigi v kovbojském klobouku. A v té chvíli ještě žil v nemocnici.
Tereza se díky lidem z Paměti národa vypravila za Sigmundem Hladíkem, aby mu album s fotografiemi jeho rodičů vrátila. Tohoto dojatého čtyřiadevadesátiletého válečného veterána umírajícího v Domově péče ve Střešovicích Tereza osobně pozdravit nemohla.
Album mu předala zdravotní sestřička. Tereza se na pokoj kvůli covidu nedostala. Sigmund Hladík bez většího veřejného povšimnutí zemřel 14. února 2021.
Po panu Hladíkovi zůstává nejen album fotografií, ale i jeho několikahodinové vyprávění pro Paměť národa.
Cirkusáci Hladíkovi
Sigmund Hladík se narodil 1. března 1927 v německé Mohuči nad Rýnem, kde jeho rodiče právě vystupovali. Otec Václav Hladík pocházel z Čech, matka Gusta Jakobsonová z židovské rodiny z Lotyšska.
Cestovali s cirkusy a svou kovbojskou show předváděli ve varieté v mnoha německých, rakouských a švýcarských městech.
V roce 1939 ve spěchu židovská rodina utekla z Protektorátu do Lotyšska. Většinu majetku zde musela zanechat, včetně svého vzácného rodinného alba Duo Harwards. Jak se později ocitlo ve vetešnictví, si můžeme jen domýšlet.
Cirkusáci Hladíkovi přijali angažmá u cirkusu Krone, se kterým cestovali po Estonsku.
Tady v červnu 1940 zažili přepad Sovětského svazu. Vraceli se večer po představení do svého malého bytu v Tallinnu: „Maminka smažila vajíčka k večeři a někdo ťuk, ťuk. Kdo je?! A do bytu vstoupil civilista a za ním voják s puškou. Že se máme okamžitě sbalit. Kam jedeme?, ptal se tatínek. Jen mu odsekli, ať se nestará,“ popisuje zatčení Sigmund Hladík. Přišla si pro ně sovětská NKVD. Hladíkovi se provinili jen tím, že byli cizinci.
‚Sigi, skoč dolů!‘
Odvlekli je do sběrného lágru v Tallinnu, odtud je transportovali vlakem do sovětských Oranek, někdejšího pravoslavného kláštera, který bolševici proměnili na internační lágr.
Cestou do SSSR zahynula jeho maminka. Na vlak zaútočil německý letoun, spustil kulometnou palbu a svrhl bombu. Sověti vagony zavřeli a utekli do lesa: „Ležel jsem na palandě s maminkou. Tatínek zakřičel: ‚Sigi! Okamžitě skoč dolů!‘ Spadl jsem do uličky, tatínek si na mne lehl. Ozvala se strašná rána. Z toho vagonu, kde jsme byli, nevyvázl nikdo živý. Nám se ale nestalo nic.“
Mezi oběťmi náletu byla i Sigmundova maminka: „Tatínek mě nepustil se na ni podívat. Mrtvá těla tam ležela v řadě. Byli roztrháni na kusy,“ popisuje Sigmund Hladík pro Paměť národa.
Noční můra
Otce a syna Hladíkovy převezli do tábora v Akťubinsku v Kazachstánu: „Ubohost. Byl to koncentrák, kolem dráhy a věže,“ popsal podmínky v Akťubinsku, kde po příjezdu málem umrzl v 40stupňovém mrazu. „Začali nás počítat, a nemohli se dopočítat, několik hodin počítali a já najednou upadl. Necítil jsem nohy. Tatínek mě popadl a odnesl do baráku. Dozorci na něj křičeli, ale on jim odpověděl, že ten chlapec přijde o nohy! A měl pravdu, málem jsem o ně přišel. Tatínek mi je třel, dokud nepřišly k sobě.“
Podmínky v gulagu popsal Hladík jako noční můru. V jednom baráku živořilo 800 vězňů různých národností. „Venku byl mráz a uvnitř bláto. Vedle mě starý Francouz, tomu bylo sedmdesát, umřel. ´Tatínku, tatínku, ten pán se nehýbá,´“ vybavuje si Sigmund Hladík své zážitky z dětství, bylo mu teprve 13-14 let.
Propuštění z lágru považuje za nejšťastnější zážitek svého života. „Řekli nám: ‚Tovarišči [soudruzi], my vás teď pustíme, pojedete do Buzuluku, tam si vás převezmou vaši. A tady podepište, že jsme se k vám dobře chovali.“
Sigmundovi nebylo ještě ani 15 let, když v Buzuluku narukoval 21. února roku 1942 jako vojín-elév do vznikajícího 1. československého samostatného polního praporu. Prodělal vojenský výcvik, a když v dubnu 1942 vznikla hudební četa, hrál v ní na klarinet.
Spálená uniforma
Sigmund Hladík jako řadový vojín působil v zásobování. Přímých frontových bojů se neúčastnil. Jako mladý hoch viděl tolik zraněných, umírajících a mrtvých, že ho válečné vzpomínky do smrti traumatizovaly.
Říkal, že se po prvním natáčení pro Paměť národa s křikem v noci probudil. Nerad se ve vzpomínkách vracel zejména k přechodu Dukelským průsmykem: „Byl to masakr, vlezli jsme tam bez průzkumu, Němci na nás útočili z kopců.“
Do Prešova, kam se měli dostat podle původních plánů během několika dní, nakonec dorazili až 20. ledna 1945. Sigmund Hladík v Prešově zůstal jako člen hudební čety. Na začátku dubna 1945 hrál v Košicích při návštěvě prezidenta Beneše.
V Praze se shledal s tatínkem, který válku prožil na týlu, jako pomocník na velitelském štábu.
Sigmund uniformu spálil a vojenskou legitimaci odevzdal ve Štefánikových kasárnách na Smíchově: „Nenáviděl jsem armádu, v armádě jste člověk jen napůl. Jsem dobrodruh, jsem svobodný.“
Relativní svobodu mu i v době nesvobody po únoru 1948 zajišťovala práce umělce. Fyzicky trénoval, chtěl pokračovat v rodinné tradici varietních umělců. Stal se z něj špičkový artista, skokan, žonglér, od dětství uměl stepovat, hrát na saxofon a klarinet. Díky angažmá vystupoval i v zahraničí — ve Švédsku, Švýcarsku a v Bulharsku. Několikrát zvažoval emigraci, ale z rodinných důvodů se vždy vrátil do Prahy – kvůli tatínkovi, později kvůli manželce a synovi.
