Srpen 1968 byl šok, zlom a přerušení nadějí. ‚Pohled sovětské strany zůstává bílým místem,‘ říká historik
Před 56 lety přepadla Československo vojska pěti zemí Varšavské smlouvy. Podle historika Prokopa Tomka zůstává velkým otazníkem sovětský pohled na událost. „Leonid Brežněv si toto nepřál. Uvědomoval si, že mezinárodně politicky jde o velice riskantní krok. Sovětská strana se snažila dohnat naše politiky k rozumu, aby se vrátili k předchozímu systému vlády, nakonec ale byla akce zahájena,“ popisuje v pořadu Českého rozhlasu Dvojka.
Zvuk tanků, střelba, vzrušené hlasy. Tak začala okupace Československa v roce 1968, která znamenala konec všem nadějím, jež slibovalo pražské jaro.
Hosté: spisovatel Ondřej Neff, historik Prokop Tomek a herec Petr Lněnička. Moderuje Zita Senková
„Historici se možná mohou přít, jaké byly záměry reforem, ale pro československou veřejnost to tehdy byla šance na svobodné nadechnutí a na možnou realizaci jejich životních tužeb. Když se ale 21. srpna 1968 lidé probudili, pochopili, že naděje skončila,“ říká pro Český rozhlas Dvojka historik z Vojenského historického ústavu Praha Prokop Tomek.
Významnou roli tehdy sehrál Československý rozhlas, který vysílal ještě dlouho poté, co okupanti a jejich přisluhovači povypínali oficiální vysílačky. Někdejším redaktorem byl i spisovatel Ondřej Neff.
„Krátce po půlnoci mě probudila kolegyně. Chvatně jsem se oblékl a utíkal do rozhlasu. Nikdy mi z paměti nevymizí hukot letadel letících bez světel temnou nocí nízko nad střechami. Táhla se jako zlověstné hejno k Ruzyni. Bylo to předznamenání nejenom oněch srpnových dnů, ale i následujících dvaceti let normalizace,“ vzpomíná spisovatel.
Zprostředkovaně se o srpnových událostech dozvěděl od rodičů herec Petr Lněnička, který se narodil do období vrcholící normalizace.
„Nedokázal jsem pochopit, jak je možné, že sovětské tanky, které jsem předtím znal pouze jako osvoboditele z druhé světové války, najednou vtrhly do naší republiky. Později ve škole mě pak nejvíce ovlivnily dobové záznamy, jak obrazové, tak rozhlasové. Dodnes ale zjišťuji, že toho o této době ještě hodně nevím,“ říká.
‚Okupace byla zprvu jen alternativa‘
Obrovským bílým místem srpnových událostí je dodnes podle historika Prokopa Tomka pohled sovětské strany.
„Dokumentů vojenské povahy bylo uvolněno velice málo a nedá se předpokládat, že by tomu v budoucnu bylo jinak. V podstatě všechno, co se o plánech, průběhu a událostech zrekonstruovalo, se sestavovalo z informací, které se podařilo získat naší straně, třeba naší armádě. Vojáci, kteří se nemohli bránit, alespoň na některých útvarech prováděli tajný průzkum pro účely našich politických míst. Průběh se tedy podařilo zmapovat, ale nepřímou cestou,“ říká.
Vpád do Československa byla dlouho připravovaná akce už od května roku 1968, ovšem jakožto alternativa. „Leonid Brežněv nebyl úplný jestřáb, který by si toto přál. Uvědomoval si, že mezinárodně politicky jde o velice riskantní krok. Sovětská strana se snažila dohnat naše politiky k rozumu, aby se vrátili k předchozímu systému vlády, nakonec ale byla akce zahájena,“ popisuje.
Poslední kapkou pro Moskvu byla podle Tomka jednání v Čierné nad Tisou v červenci 1968. „Sice pro sovětskou stranu vyzněla pozitivně, Sověti ale ve skutečnosti měli pocit, že československá strana se tím neřídí, že nezakazuje média, neprovádí personální změny a nedisciplinuje společnost. Měli pocit, že byli podvedeni, že československá strana slibuje, že tady bude pořádek a on tady pořád pořádek není, takže usoudili, že ho musejí nastolit sami.“
‚Pražské jaro mohla být cílená provokace‘
O snaze utáhnout opratě nepochybuje ani vydavatel internetového deníku Neviditelný pes Ondřej Neff, podle něhož lidé situaci velice dobře chápali.
„Nátlak byl zřetelný. Šlo jen o to, kdo to udělá, zda vedení komunistické strany, nebo Rusové. O nic jiného nešlo. Dodnes si ale i myslím, že celé pražské jaro byla cílená provokace ze sovětské strany, aby odkryli síly, kterým nedůvěřovali a které považovali za nepřátelské,“ popisuje Neff. Prvotním signálem k Pražskému jaru byla podle něj Brežněvova výzva z prosince 1967.
„Tehdy došlo k velkému rozkolu v Ústředním výboru komunistické strany. Soudruzi běželi do Moskvy, ať si to Moskva rozhodne, ale Brežněv řekl, že je to jejich věc. A oni zvolili Dubčeka. Čili dodnes si myslím, že Sověti byli od první chvíle rozhodnuti sem vpadnout, protože tu neměli žádné základny. Československo bylo jediné, které neměli přímo v ruce. A víme, že nedůvěra je jejich základní psychologická vlastnost.“
‚Rozhlas dával sílu i naději‘
O tehdejších pracovnících Československého rozhlasu, kteří vysílali mezi tanky a sanitkami, vypráví i nový snímek scenáristy a režiséra Jiřího Mádla Vlny, který vznikl v koprodukci s Českým rozhlasem. Komentátora Jana Petránka, bývalého zpravodaje v Indii, v Pákistánu či v Moskvě, ztvárnil herec Petr Lněnička.
„Příběh Jana Petránka jsem neznal, ale události kolem rozhlasu mě vždycky rozechvívaly. Záběry hořících autobusů a tanků, střely ve mně vzbuzují hrůzu. Ve zvolání ‚Jsme s vámi, buďte s námi‘ je cítit obrovská naděje a síla, že obyčejní lidé tady nejsou sami a že se skrze rozhlas můžou semknout, formovat a čelit nepředstavitelnému zlu,“ vnímá s odstupem herec.
„Na sjednocení národa se vzpomíná se slzou v oku. Odhodlání ale nevydrželo dlouho. Samozřejmě se diskutuje, zda jsme se měli bránit. Z mnoha důvodů jsme se bránit nemohli. Kdybychom se ale bránili jako občané, to znamená, nepodvolovali se nastupující normalizaci, získali bychom mnohem více než otevřeným bojem, byť se mi to samozřejmě s odstupem říká snadno,“ souhlasí s ním i historik Prokop Tomek.
„Rok 1968 je nicméně pro nás všechny obrovská lekce, abychom si vybírali dobře své politiky, kteří nás nezradí. Tehdy se stal pravý opak. Političtí představitelé, kterým veřejnost věřila, podepsali moskevské protokoly a byli odhodláni splnit požadavky okupující mocnosti,“ dodává.
Místo nadaných nastoupili oddaní
Srpen 1968 tak podle Tomka naplno zvýraznil negativní rysy, které pražské jaro potlačilo. „Okupanti a jejich pomahači zkrátka pomohli k tomu, aby vystoupali nahoru lidé přizpůsobiví a kariéristé.“
S tím souhlasí i Ondřej Neff. „Naplnil se tak neoficiální slogan normalizace: ‚My nepotřebujeme lidi nadané, my potřebujeme lidi oddané‘, což byl základ kádrové politiky celé normalizace. Nahoru se dostali nejenom lidé přizpůsobiví, ale jaksi i profesně podřadní...“ uzavírá publicista.
