Nenechme si vnutit myšlenku, že s Ruskem by nám bylo lépe. Nebylo, řekl Pavel při pietě k srpnu 1968
Historie má bohužel tendenci se opakovat v různých obměnách a lidstvo má bolestivou schopnost historické zkušenosti ignorovat. Při dnešním pietním aktu k 56. výročí okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy to před budovou Českého rozhlasu v Praze řekl prezident Petr Pavel.
Důvodů pro připomínku událostí ze srpna 1968 je podle prezidenta celá řada. Jedním je uctění památky obětí a vyjádření respektu všem, kteří v té době měli jasně nastavený morální kompas a neuhnuli před zlem, přestože věděli, že jim to přinese mimořádné těžkosti a možná i ohrožení na životě, uvedl Pavel.
Za důležité ale považuje si dané zkušenosti připomínat i proto, že historie má tendenci se opakovat. „Měli bychom být velice pozorní a obezřetní k tomu, jestli se kolem nás a v tom, co se děje u nás a ve světě, nevyskytují paralely s tím, čím už jsme si prošli. A pokud si tím nechceme projít znovu, měli bychom těmto náznakům, signálům a tendencím věnovat mimořádnou pozornost,“ poznamenal prezident.
Dnešní Rusko se podle něj nijak podstatně neodlišuje od tehdejšího Sovětského svazu. „Hlásí se k odkazu Sovětského svazu, jeho představitelé se otevřeně hlásí ke Stalinovi, k principům, na kterých Sovětský svaz fungoval a podle kterých uplatňoval svoji zahraniční politiku,“ míní Pavel. Za nutné považuje to neignorovat, protože bezpečnostní a mezinárodněpolitická situace ukazuje, že paralely s minulostí existují.
„Buďme opatrní a nenechme si vnutit myšlenku, že s Ruskem by nám bylo lépe. Nebylo,“ řekl a vyzval lidi, aby neodmítali demokracii jako princip, ač není dokonalá. „Snažme se ji vylepšit a vždy se na to dívejme z pohledu dostupných alternativ,“ uzavřela hlava státu.
‚Takový krásný večer‘
Přesně před 56 lety zažilo Československo jeden z nejtemnějších dnů své historie. V noci na 21. srpna 1968 ho začala obsazovat vojska států Varšavské smlouvy. Skončilo tak období takzvaného pražského jara – pokusu československých komunistů o nastolení takzvaného socialismu s lidskou tváří. Události si v Praze ve Vinohradské ulici před budovou Českého rozhlasu připomínají nejvyšší ústavní činitelé v čele s prezidentem Petrem Pavlem.
„Spali jsme, prožili jsme takový krásný rodinný večer a sousedka, maminky kamarádka, přiběhla ve čtyři hodiny ráno a mlátila nám na okno… Říkala, ať si pustíme rádio,“ vzpomínal pro Paměť národa na první hodiny okupace tehdy čtrnáctiletý Zdeněk Koukal.
„Dne 20. srpna 1968 kolem 23. hodiny překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky,“ četl hlasatel Československého rozhlasu Vladimír Fischer už pět minut před druhou ránou provolání ústředního výboru KSČ.
Před 54 lety napadl Sovětský svaz Československo. Příběhy, fotky, mapa i rekonstrukce k srpnu 1968
Číst článek
Právě rozhlas se tehdy nejvíce postaral o informování obyvatel. I když se okupanti snažili zpomalit šíření informací, většina národa zjistila, co se děje, už v noci.
Hlasatelky a hlasatelé tehdy informovali miliony lidí o tom, co se nejen v centru Prahy děje. Zároveň neustále vyzývali posluchače, aby zůstali klidní, aby šli do práce tak jako v běžný pracovní den a nekladli žádný odpor. A to i přesto, že místy byl přes jejich hlasy slyšet přelet sovětských letadel nebo dokonce střelba, která silně rušila vysílání.
I tak Vladimír Fišer, Eva Kopecká, Věra Šťovíčková a Jiří Dienstbier vydrželi hlásit dál. V galerii Vinohradská 12 si jejich původní rozhlasové vysílání z roku 1968 můžou při příležitosti výročí 21. srpna zájemci poslechnout z historického přístroje – z Rozhlasu po drátě.
Střet s neozbrojeným davem
„Přirozeně se potom od ranních hodin lidé začnou shromažďovat na přirozených destinacích české populace, jako je Staroměstské náměstí, Václavské náměstí a také před budovou rozhlasu, který se stane dne 21. srpna jedním z ústředních míst událostí, co budou následovat,“ říká historik Jakub Rákosník.
U Československého rozhlasu se sovětští vojáci střetli s neozbrojeným protestujícím davem. Na místo boje se tenkrát vydal podívat se svými kamarády i pan Zdeněk.
„Přijel jsem k rozhlasu a tam byla opravdu válka, tam se střílelo, padali tam mrtví, ranění, stavěly se tam barikády, hořel tam tank, autobus… A nebýt takového pána nebo paní, nevím, která nám otevřela vrata a zatáhla nás dovnitř do baráku, tak nevím, jak bych dopadl. Pak nám nějaká paní říkala: ‚Seberte se, parchanti, a táhněte domů, nebo vás tady zastřelej.‘ My jsme chtěli být u toho a chtěli jsme to vidět,“ vzpomíná.
Hned první den bojů zemřely desítky civilistů, nejvíc právě v hlavním městě. Rozhlas dál říkal lidem, aby zachovali klid a pokračovali ve svém běžném dnu. Během toho se do hlavní budovy na Vinohradské postupně dostávala okupační vojska,
„Okupanti si jsou velmi dobře vědomí síly a moci rozhlasu, takže během dopoledne probíhá boj o vysílače a odstřihávání reformního Československého rozhlasu od přístupu k vysílačům,“ popisuje Rákosník.
Vltava, šiřitel propagandy
Mezitím okupanti spustili svou vlastní rozhlasovou stanici Vltava, která šířila propagandu a hájila okupaci. Vysílání československého rozhlasu se ale celkem rychle podařilo obnovit z náhradních studií.
„Před polednem zase tedy se daří v improvizovaných podmínkách obnovit činnost a přichází ta slavná chvíle Československého rozhlasu v éře okupace,“ dodává Rákosník.
Během dalších dní s vysíláním pomáhala i krajská studia.
Střety s okupanty pokračovaly ještě několik následujících dní. Sověti unesli přední československé politiky až na prezidenta do Moskvy a tam je 27. srpna donutili přijmout své podmínky. Zemi poté začalo dlouhé normalizační období, které ukončila až sametová revoluce. Poslední sovětští vojáci opustili zemi skoro po 23 letech v roce 1991.
