Za protesty proti sovětské okupaci si odseděl deset měsíců. Přišili mu i zpěv Běž domů, Ivane
Letos si připomínáme třicáté výročí konce sovětské okupace Československa a 53 let od jejího počátku. Příběh Miroslava Jeníka tak dobře ukazuje pohromu, která v letech 1968 až 1970 postihla společnost a v podstatě pak trvala až do listopadu 1989.
Miroslav Jeník se narodil 18. května 1946 ve Vrchlabí, později se s rodiči a bratrem Ladislavem přestěhoval do Bozkova na Semilsku. Chodil na gymnázium, ale studium nezakončil maturitou, pak musel na povinnou dvouletou vojnu (1965-1967), kde vstoupil do KSČ. Říká, že mu tehdy důstojníci naslibovali, že bude mít jako vojín-komunista „výhody“ (rozuměj méně otravnou službu), žádných se však nedočkal.
Na začátku června 1968 se oženil, živil se jako dělník, sympatizoval s reformním komunismem. Když za necelé tři měsíce vpadly do ČSSR armády Varšavské smlouvy, bylo mu dvaadvacet, měl život před sebou.
Výbuch v Desné
Ráno 21. srpna 1968 se Miroslav Jeník dozvěděl, že do Československa vpadly armády Varšavské smlouvy, tedy především armáda sovětská. Odjel z Bozkova do práce, ale za chvíli si znovu sedl za volant malého fiatu a spolu s bratrem a kamarádem Rudou vyrazili k Tanvaldu – očekávali, že ve městě se bude protestovat proti okupaci a chtěli se přidat.
Cestou narazili na sovětskou zásobovací kolonu, v níž jela i cisterna s benzinem. V Desné v Jizerských horách zřejmě náklaďáku selhaly brzdy, havaroval, rozlitý benzin začal hořet a nakonec cisterna vybuchla (byly dvě, jedna za autem a druhá na vleku). Miroslav Jeník zacouval autem do bezpečí a to už byla silnice v plamenech.
„Ruda Šourek vykřikl, že nás Rusáci všechny postřílej, a zmizel. S bráchou jsme si všimli, že u chodníku leží žena. Hořely jí vlasy, sukně i punčochy… Uhasili jsme ji, hodili jsme na ni deku. Dlouho trvalo, než se k ní dostala sanitka, protože oheň byl příliš silný, šlehal i z kanálů, kam natekl benzin.“
Zraněná žena se pravděpodobně jmenovala Hana Kosinová, nehoda měla i další tragické následky: uhořely při ní čtyřiasedmdesátiletá Marie Vodáková a její osmiletá vnučka Dagmar Škavová.
Poraněný byl i Miroslav Jeník: „Měl jsem spálené vlasy, řasy, obočí – a taky rozraženou hlavu, myslím, že mě trefil kanystr, který po výbuchu letěl vzduchem. Žár mi poškodil oči, musel jsem pak nosit černé brýle.“
48:20
Rusín Demjan prošel sovětským gulagem, východní frontou a po válce se stal bachařem
Číst článek
Nástěnka u jeskyní a večer Družby
Pro Miroslava Jeníka byl zážitek z Desné určující, posílil jeho odpor k okupačním vojákům. V následujících dnech s kamarády Lubomírem Dolenským a Stanislavem Doubkem různými způsoby vystupoval proti okupaci, mimo jiné psali protestní nápisy na silnici a poštu v Bozkově – marně, vedení státu a KSČ zanedlouho v Moskvě kapitulovalo, sovětská armáda v Československu zůstala, vysoce postavení reformní komunisté začali brzy opouštět pozice. Tři bozkovští přátelé patřili k lidem, kteří se s tím nechtěli smířit.
Už na konci roku 1968 zahodil pan Jeník stranickou legitimaci: „Vyhrožovali mi trestem, že prý je ten průkaz majetkem KSČ a já jsem ho zničil.“
O něco později také umístil spolu s Lubomírem Dolenským a Stanislavem Doubkem před hojně navštěvované bozkovské dolomitové jeskyně, kde tehdy pracovali, protiokupační nástěnku:
„Dali jsme tam výstřižky z časopisu Reportér, články Ludvíka Vaculíka nebo projev novináře Karla Kyncla… Do amplionu jsme pouštěli vysílání Svobodné Evropy… U té nástěnky pořád stáli nějací lidé… Komunistům se to nelíbilo, stěžoval si na nás třeba jeden učitel z Rokytnice nad Jizerou.“
V únoru 1969 uspořádali členové Svazu československo-sovětského přátelství v Semilech večer družby s důstojníky sovětské armády z posádky v Turnově. Přátelé Jeník, Dolenský a Doubek proti bratříčkování s okupanty protestovali. Demonstrace se zúčastnilo asi sto především mladých lidí.
47:47
Nic si neberte, za hodinu jste zpátky, řekli jim estébáci. Do vlastního domu se vrátili po 40 letech
Číst článek
„Byli jsme zvědaví, kdo na večer družby přijede z Bozkova… Z autobusu pak vystoupil velký bozkovský komunista Josef Kurfiřt a jeho syn v dlouhém plášti... Před vchodem do kina jsem chytil Josefa Kurfiřta za rameno, řekl jsem mu, že je zrádce, že na tohle se nezapomíná a jednou nám to bude muset vysvětlit.“
Srpen 1969
Před 21. srpnem 1969 vyzývali tři kamarádi na zmíněné nástěnce k protestům proti okupaci a proti obnově tuhé komunistické diktatury. Manželka Miroslava Jeníka, Milada, psala na stroji letáky. To už byl prvním tajemníkem KSČ Gustáv Husák a z nejvyšších míst se tvrdilo, že okupace byla takzvaná bratrská pomoc:
„Přijeli policajti a chtěli, ať nástěnku sundáme. Odpověděli jsme jim, že na ní není nic špatného a nepravdivého. Dva nebo tři dny před prvním výročím okupace ji v noci odstranili.“
21. srpna odjeli tři bozkovští rebelové do Liberce, kde o rok dřív zahynulo při obsazování města sovětskou armádou devět lidí a 45 dalších bylo zraněno. Když přišli na náměstí, zrovna proti demonstrujícím lidem nastoupili příslušníci Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí.
„Konflikt vyprovokovali policajti, když nařídili, aby byly od pomníku obětem okupace odneseny květiny a zapálené svíčky,“ vzpomíná Miroslav Jeník: „Nejhůř se ale chovali milicionáři, stříleli nám pod nohy světlice. Od nás na ně zase lítaly šutry a dlažební kostky a lidé po nich stříleli z praků.“
Proces a trest
Za pár měsíců sebrala mladíky z Bozkova Státní bezpečnost. „Vyšetřovatelé“ jim přišili, co se přišít dalo, včetně zpěvu posměšných písní „Běž domů, Ivane“ a „Až bude Gustáv Husák viset na větvi, bude v Čechách zase ráj“ (zpívalo se na melodii Johna Browna).
Za čtvrt roku poslal královéhradecký soud všechny tři obviněné za mříže: Miroslava Jeníka na deset měsíců, Stanislava Doubka na devět a Lubomíra Dolenského na sedm měsíců. Dopustili se prý hanobení republiky a jejího představitele, hanobení státu socialistické soustavy a jeho představitele, poškozování zájmů republiky v cizině a podněcování k výše uvedeným trestným činům.
Miroslavu Jeníkovi přidal prokurátor do obžaloby ještě výtržnictví za slovní výpad na komunistu Josefa Kurfiřta před semilským kinem.
„Nastoupili jsme v prosinci 1970 do basy v Hradci Králové. V Bozkově, odkud jsme jeli autobusem, se s námi přišel rozloučit jediný Jirka Hrdlička. Říkal nám: ‚Vím, že jste nic neudělali a jste v tom nevinně.‘ V Hradci byl tuhý režim, po nástupu jsme měli hrozné pocity. Jako všichni, kdo byli v base poprvé,“ říká Miroslav Jeník, přesunutý záhy do dalšího vězení v Bělušicích.
Bylo dokonáno: z účastníka celonárodního protiokupačního odporu a zachránce ženy, zmrzačené kvůli ruské armádě, byl vyroben kriminálník, neboť odmítal přijmout propagandu a všudypřítomné komunistické lži, nepoučil se „z krizového vývoje“. Sovětská vojska byla v Československu až do roku 1991.
Po návratu z vězení sledovala Miroslava Jeníka StB, především ve dnech před srpnovým výročím. Po pádu komunismu se dočkal odškodnění za zranění při výbuchu ruské cisterny.
„Když jsem ale žádal o živnostenský list, abych mohl se synem dělat truhlařinu, nejdřív mi ho nechtěli dát. V rozsudku jsem měl totiž i trestný čin výtržnictví za to, jak jsem chytil bozkovského komunistu Josefa Kurfiřta za rameno před semilským kinem před večerem družby s okupanty. Musel jsem se soudit, aby uznali, že to nebylo výtržnictví, ale politická záležitost.“
Miroslav Jeník nezískal ani status účastníka třetího odboje. „Prý kvůli tomu, že jsem byl až do roku 1972 v KSČ. Ale logicky vzato, je to nesmysl, když jsem od prosince 1970 seděl jako politický vězeň deset měsíců v base. Stranickou knížku jsem zahodil dávno předtím, soudruhům prostě jen dlouho trvalo, než mě z KSČ vymazali.“
