Desítky let hlídali pohraničníci opevněné hranice Československa. Před 35 lety museli dráty přestříhat
Na podzim před 35 lety se demokratický Západ a východní blok znovu postupně propojovaly. V Československu začala železná opona padat právě 11. prosince. Federální vláda tehdy přijala usnesení, které nařizovalo v co nejkratší době odstranit bariéry na hranicích s Rakouskem.
„Tamhle se to musí strhnout tady, pak se to odcvaká.“ Mezi železniční tratí a lesem u Břeclavi stojí před ostnatým drátem několik mužů v uniformách. V rukách krumpáče nebo kleště.
Na historických záběrech, které odvysílala kabelová břeclavská televize RTV5 je ničí Pohraniční stráž, tedy složka, která po vzoru Sovětského svazu hranice ostře střežila skoro 40 let. Ukládal jí to zákon z 11. července 1951.
Po celá desetiletí byli její příslušníci často vykreslovaní jako hrdinové. „Pohraniční hlídka dosáhla stanoviště,“ znělo ve zprávách Československého rozhlasu ze začátku roku 1956. „Kolem je ticho. Oči pohraničníků pozorně hledí do tmy. Pohraničníci jsou na stráži. Chrání mírové dny naší země, chrání náš lid a druhou pětiletku.“
Vlakem za hranice
Tisíce lidí se pokoušely železnou oponu překonat, a to nejrůznějšími způsoby. Třeba jako cestující z Vlaku svobody. Tak se na Západě mluvilo o události, kdy vlak, který mířil z Chebu do Aše, nakonec projel hranice a dostal se do západoněmeckého Selbu.
Ze 110 cestujících zůstalo v zahraničí 34. Ostatní se vrátili do Československa, kde je čekaly je tvrdé výslechy. Komunistický režim spojoval akci se slovy jako gangsteři, únos nebo američtí agenti. Stovkám lidí ovšem útěk z Východního bloku nevyšel a při pokusu o překročení hranic zemřely.
25:59
Stovky mrtvých pohraničníků jsou jen mýty. Většinou šlo o sebevraždy nebo nehody
Číst článek
„Federální vláda v rámci dnešního pracovního programu měla na pořadu taky projednání usnesení o zahájení prací k odstranění ženijně-technických zařízení na vymezených úsecích Československé státní hranice s Rakouskou republikou,“ oznamoval Marcel Jansen pověřený vedením tiskového odboru poslední listopadový den roku 1989.
Práce měly začít neprodleně. O 11 dní později se rozhlasovým novinám z Bratislavy hlásil Martin Bartíšek: „Na jedné straně po mé levé ruce jsou ještě zátarasy z ostnatého drátu. O 10 metrů dál už není nic. Ostnatý drát zmizel, takže došlo k tomu, po čem jsme už dlouho volali.“
Jen kolem Bratislavy prý vedly dráty o délce 31 kilometrů. Pohraničníci je měli zlikvidovat do konce roku.
