Izraelská ústavní krize nezmizela, zase se vrací
Chvíli to vypadalo, že jediným pozitivním efektem loňského útoku Hamásu je konec vnitropolitického rozvratu v Izraeli. Zdá se, že to byl omyl. V lednu to budou dva roky od chvíle, kdy izraelská vláda představila plán na justiční reformu. Už v té chvíli bylo zřejmé, že oslabení Nejvyššího soudu narazí na odpor. To se stalo, a Izrael v následujících měsících žil obrovskými demonstracemi proti reformě, ale i proti samotné vládě.
Až do 7. října, kdy se změnily priority celé izraelské společnosti. Nyní se ukazuje, že důvody, které přivedly statisíce lidí do ulic, nezmizely.
Nejvíce se to projevilo po této neděli, kdy Nejvyšší soud publikoval své poslední rozhodnutí, podle kterého má ministr spravedlnosti Jariv Levin zahájit proces volby předsedy Nejvyššího soudu.
Soudu navzdory
Levin by tedy měl do dvou týdnů zveřejnit seznam kandidátů, a ihned poté svolat výbor, který jednoho z nich vybere. Tato pozice je už rok neobsazená. Stejně tak jsou neobsazená křesla dvou soudců, kteří odešli do důchodu, v říjnu bude následovat další.
Potíž je, že ministr Levin za Likud je autorem a hlavním prosazovatelem kontroverzní justiční reformy. Tedy pokusu oslabit postavení Nejvyššího soudu, omezit jeho samosprávu, posílit vliv parlamentu a vlády na jeho složení.
Levin tvrdí, že místa neobsazuje z ohledu na mimořádné okolnosti, které vypukly před necelým rokem. A také, že je třeba příštího předsedu soudu vybírat na základě širšího konsenzu.
A také že ti, kdo tlačí na obsazení uprázdněných míst, porušují vnitrospolečenskou důvěru, a zneužívají válečné situace, v níž se Izrael ocitl. A také říká, že soud jedná protiprávně, když rozhoduje sám o sobě.
Levinovi kritici vidí věc opačně. Ministr prý neobsazuje uprázdněná křesla proto, aby do nich mohl prosadit lidi, kteří by mu více ideologicky vyhovovali.
A také, že porušuje dávno zavedený a dlouhodobě respektovaný systém seniority, tedy že na místo předsedy Nejvyššího soudu tradičně přichází nejdéle sloužící soudce. Tím by ale byl Jicchak Amit, soudce z liberálního proudu, s nímž Levin nesouhlasí.
Strašidlo soudní reformy
Celou věc si nelze odmyslet od širšího kontextu. Už v průběhu srpna začali členové současné vládní koalice mluvit o tom, že je třeba vrátit se k plánu na justiční reformu.
Také vykonávali nátlak na nejvyšší státní žalobkyni Gali Baharav-Miarovou, která vládě oponuje, stejně jako na vojenskou žalobkyni Jifat Tomer-Jerušalmiovou, která nechala zatknout vojáky obviněné ze sexuálního zneužívání zajatého člena Hamásu.
Hamás má nové pokyny jak postupovat, když se k nim blíží vojáci. Hrozí návratem rukojmích v rakvích
Číst článek
Je zřejmé, že ideologický konflikt mezi částí pravice a středolevicí trvá. Vláda si stěžuje na „omezování demokracie“ a ignorování názorů svých voličů ze strany příliš nezávislého soudu, „soudcokracii“, nebo dokonce i na „diktaturu justice“.
Šéf opozice Jair Lapid naopak prohlásil, že parlamentní výbor pověřený obsazováním soudu se sejde, i pokud ho ministr Levin nesvolá, čímž by vznikla nová ústavní krize.
Za pozornost ale stojí, že pravice zcela jednotná není. Avigdor Liberman a Gideon Saar, předsedové dvou pravicových stran, které zůstaly v opozici, vyzvali Levina, aby soud poslechl, případně aby odložil debaty o soudní reformě na pozdější dobu.
Přesto se ukazuje, že jedenáct měsíců války a krize kolem rukojmí hluboké politické a ideologické rozpory nerozpustilo, jen potlačilo, a nyní se vracejí zpátky.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Povodně? Neochota stavět může i zabíjet
Julie Hrstková
Věra Jourová ukazuje, jak jednat na Slovensku, kde se vytrácí demokracie
Petr Šabata
Extrémní pravice a strach voličů nutí Scholze, aby přitvrdil v migrační politice
Martin Fendrych
Robert Fico dobře ví, že bez bruselských peněz se Slovensko neobejde
Kamila Pešeková