Zpětně se na první pohled nezdá pokus prezidenta získat pro sebe více času zas tak špatný. Británie byla více než týden zmítaná násilnými protesty vedenými krajní pravicí. Ve Francii naopak jako by politické napětí dokázaly neutralizovat olympijské hry.

Přehrát

00:00 / 00:00

Eva Svobodová: Francouzská politika během olympiády neusnula

Byť to nebylo z prvních stránek francouzských médií patrné, politika se ve Francii během olympiády ale ve skutečnosti nezastavila.

Prezident Macron sice už před olympiádou nepřímo odmítl Lucii Castets, kandidátku levicové koalice. Ta se ale rozhodla jen tak se nevzdat a během sportovních her místo toho objížděla Francii, aby se setkávala s občany. Podle Macrona není vedoucí odboru financí na pařížské radnici širšímu publiku známá, a navíc za sebou nemá většinu v Národním shromáždění. Nová lidová fronta totiž sice skončila v předčasných volbách první, získala ale jen necelých 30 procent hlasů.

Macron jako autoritativní prezident?

Je nicméně ironií, že Lucie Castets je svým kariérním profilem značně podobná Elisabeth Borne, kterou si Macron před dvěma lety vybral do čela vlády. Obě ženy nebyly pro Francouze příliš známé, obě jsou spíše úřednicemi ve službách státu než političkami.

I když Lucie Castets v posledních dnech občanům začala slibovat, že bude dělat kompromisy, Macronovi jistě nekonvenuje, že původně slibovala zrušit novou důchodovou reformu a znovu zavést zvýšení daní pro bohaté. Prezidentovi ale zejména nekonvenuje samotný fakt, že je kandidátkou levicové koalice.

Macron se dlouho snažil tvrdit, že parlamentní volby nikdo nevyhrál, přestože i on sám v posledních volbách do dolní komory nadpoloviční většinu nezískal. Francouzská hlava státu se podle všeho stále nevzdala myšlenky na středovou koalici, v jejímž čele by stál k Macronovi loajální předseda vlády.

Podoba úřadu francouzského prezidenta byla od počátku V. republiky determinována výraznou postavou generála De Gaulla, a každý další prezident se snažil svou pravomoc ještě o kousek posunout. Prezident Macron, pokračující v této linií, zdá se, nestrpí, když jsou jeho premiéři příliš autonomní. Poslední, kdo na toto pravidlo doplatil, byl Macronův dosavadní premiér a mezi Francouzi evidentně příliš oblíbený Gabriel Attal.

Pod Macronem se tato pozice stala natolik nevděčnou, že nakonec nemusí být vůbec snadné najít kandidáta i pro projekt široké středové koalice. V něm se bude Macron chtít patrně spojit na pravici s republikány, na levici se socialisty a vyšachovat tak ze hry zbytek levicové koalice – zelené, komunisty a zejména Nepoddajnou Francii. Po těchto volbách už ale Emmanuel Macron nemá mandát na to být vše rozhodující autoritativní prezident.

Tak, jak je vítězství Keira Starmera částečně důsledkem také nízké volební účasti v Británii, konstelace francouzské dolní komory je naopak výsledkem obrovské společenské mobilizace, kdy volební účast dosahovala čísel z 90. let. Macron by měl přijmout, že volby nevyhrál, a podle toho jednat. Neriskuje totiž jen vlastní politický krk, ale hlavně zbytek důvěry francouzských občanů v demokracii.

Autorka je politoložka

Eva Svobodová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít