O něco víc překvapivým tahem kampaně Kamaly byl zisk veřejné podpory od bývalého soudce J. Michaela Luttiga, jedné z nekonzervativnějších a nejvíce vážených osobností amerického veřejného života.

Přehrát

00:00 / 00:00

Tomáš Klvaňa: Kýč a politika

Luttig byl za prezidentského období George W. Bushe na všech seznamech kandidátů do Nejvyššího soudu, ale nakonec se na něj nedostalo. V krátkém videu svoji podporu Harrisové zasadil do kontextu boje dobra se zlem.

Nelíbí se to bývalému europoslanci za ODS Janu Zahradilovi, který na sociální síti na Luttigovo video zareagoval výrokem: „Zlo versus dobro. Jakmile politika degraduje na tento monstrózní kýč, ztrácí jakýkoliv obsah.“

Reaganův komunikační počin

Diskuze o kýči v politice intelektuálové rádi vedou a rádi si na pomoc berou známé pojednání o kýči z pera Milana Kundery o tom, že kýč je estetickým ideálem všech politických stran a hnutí. V době, kdy Kundera tyto věty napsal, byly aspoň originální, když už ne příliš osvětlující.

To se nedá říct o nikom, kdo Kunderu od té doby citoval a jeho jalovou myšlenku rozváděl. Nikdy jsem nepovažoval diskuse o kýči v politice za přínosné.

Měřeno uměleckými kritérii je tak 80 procent veškeré politické komunikace kýčem. No a co? Proč by to mělo být nějak důležité? Umění má jiný úkol a jinou funkci než politika. Vztahují se na ně především estetická měřítka. Kýč je kategorie estetická, a právě v estetice dává největší smysl.

Politika je jiná kategorie, estetika je v ní totálně podřízena etice a pragmatice. Fakt, že se někomu něco líbí z nějakých důvodů a jinému se to nelíbí, nedovede politika posuzovat, a i kdyby chtěla, nebylo by to nijak užitečné.

Můžete být esteticky geniální jako uniformy jednotek SS, ale pořád máte – uniformy jednotek SS. Můžete být esteticky pokleslý, a stále bojovat za dobrou věc.

Chytré řeči o tom, jak je něco v politice kýčem, jistě některým intelektuálům udělají dobře stejně jako sklenka chablis, nebo vychlazené plzeňské. Oba nápoje jsou lepší než mudrování na téma kýče v politice. Ponechme kýč v estetické dimenzi a politickou komunikaci poměřujme jinými měřítky.

Pamatuji se ještě na dobu, kdy se Zahradil prezentoval jako pravicový politik reaganovského střihu (dneska je spíš „římský model Giorgie Meloniové“). Nejslavnějším a nejlepším Reaganovým komunikačním počinem bylo morálně jasné označení Sovětského svazu za ohnisko zla v moderním světě. Podle toho, co dnes píše Zahradil, byla Reaganova věta však tehdy bezcenným kýčem a jeho politika tedy „ztratila jakýkoliv obsah“.

Nevím, jestli si to Zahradil skutečně myslí, a není to důležité, jen dovádím jeho konstrukci do logického důsledku, abych ukázal, jak je absurdní.

Autor působí na New York University Prague

Tomáš Klvaňa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít