Fotožurnalismus umírá, říká Jan Šibík. Fotografii podle něj udržují naživu mobilní telefony
Fotograf Jan Šibík během koronavirové pandemie nazahálel a dokumentoval její průběh v Česku. Reportážní fotografie ale podle něj umírá a těžištěm fotografovy práce jsou především knihy.
„Dříve měly reportáže větší význam a dopad, protože víc lidí četlo časopisy a víc lidí to zajímalo,“ říká host Osobnosti Plus fotograf Jan Šibík.
Fotograf Jan Šibík fotil během koronavirové krize. Co přitom zjistil o současnosti reportážní fotografie?
Podle něj se žurnalistika mění a to radikálně. „Já říkám, že fotožurnalismus umírá, takže síla reportáží slábne. Naprostá většina fotek je dnes selfie a zájem o to, co se opravdu děje ve světě, opadá.“
„Je dojemné, když mi začínající fotografové píšou, že by chtěli jednou dělat to, co dělám já. Je to od nich velmi hezké, ale je to naivní,“ říká.
„Pokud chcete fotit, tak fajn, ale musíte se připravit na velké oběti. Třeba vyděláte peníze, za ně někam odjedete. Nafotíte fotky, kterými se možná pochlubíte na Facebooku nebo Instagramu, časopisů je málo, možná nějaká výstava, ale to je tak všechno,“ nabízí vhled do své branže Šibík.
31:44
Nechci, aby mi ujel vlak. Ale velké zrcadlovky se nedají nahradit, říká o focení mobilem fotograf Šibík
Číst článek
Míst, kde může fotograf udat své reportáže, je prý málo. „Je tu skvělý měsíčník Reportér, kde občas mám reportáž. Je tu Reflex. A Respekt, ale ten má své fotografy. Jsem ale nadšen, kolik lidí si kupuje mé knihy, prodávám je přes svůj e-shop. To mi umožňuje dál cestovat,“ říká.
Právě knihy jsou dnes pro každého fotografa nejvyšší meta, vysvětluje Šibík: „Je to uzavřené a navždy zaznamenané.“
Šibík také fotil po celou dobu nouzového stavu: „Dělo se tu něco, co se muselo zaznamenat. A když jsem fotil lidi, tak byli nervózní, někteří se bránili, ale říkal jsem si, že knihu by bylo dobré udělat.“
„Pak jsem ale znejistěl, protože averze na covid je šílená, lidi už nebaví nosit roušky. Přítelkyně, která mi s tím pomáhá, tak kategoricky byla proti vydání knihy. Tu si prý nikdo nekoupí, protože nebude chtít mít záznam toho, co se událo. Nakonec ale do toho půjdeme,“ plánuje Šibík a přiznává, že některé snímky od své partnerky považuje v knize vůbec za nejlepší.
‚Focení mobilem mi degradující nepřijde‘
Šibík oceňuje, jak mobilní telefony s fotoaparáty současné fotografii pomáhají. „Díky mobilům ta fotografie nějak žije.“
„Telefony to posouvají aspoň dál v tom, že to ty lidi baví. Sice je používají hodně na selfie, ale i tady můžeme poradit, aby si dávali pozor na kompozici a rušivé věci dali ze záběru,“ říká.
Šibík považuje focení mobilem za velmi dobrý trénink na jakékoliv pořizování snímků. „Řekl bych, že mě to posouvá dál. Neuznávám konzervativní fotografy, kteří se drží za hlavu, když vidí, že fotím mobilem a myslí si: Tos teda dopad, Šibíku.“
Na výstavě je ale možné rozpoznat, jestli byl snímek pořízen fotoaparátem, nebo mobilem. „Ten čip je trochu jiný než u fotoaparátu. Ale ono je to jedno, protože nezáleží čím, ale jak. Záleží na tom, jestli vás fotka zaujme. Jestli je focená mobilem, nebo foťákem, je jedno.“
„Když je fotka obsahově silná a zajímavá, tak na mě dýchne úplně stejně silně, jako by byla dělaná tím nejdražším aparátem na světě,“ shrnuje fotograf Jan Šibík.
Celý rozhovor Barbory Tachecí s Janem Šibíkem si poslechněte na audiozáznamu.
