Vytvořil unikátní snímky soch na střechách. ‚Je to takový milostný dopis Praze,‘ říká umělec

Vysoko nad ulicemi shlíží na historické centrum Prahy spousta nádherných soch. Jsou to postavy, kterých si kolemjdoucí často ani nevšimnou. Amos Chapple, novozélandský fotograf sídlící v Praze, zveřejnil v posledních týdnech některé z nich na internetu a dočkal se stovek sdílení i pozornosti zahraničních médií.

Praha magická 22. května 2020

Nafotil jste úžasné série fotek pražských soch vysoko nad ulicemi města. Co bylo inspirací?
Je to takový milostný dopis Praze. Žiju tu čtyři roky, manželka tři, a oba to město zkrátka milujeme. Je ale složité fotografovat ho neokoukaně. Já navíc pracuji jako fotograf-cestovatel, takže strávím polovinu času mimo republiku, a když už tu jsem, nemám tolik energie chodit po městě a fotit. Situace se změnila, zavřely se hranice a jsem tu zaseklý, takže mám čas město prozkoumávat a fotit z nových perspektiv. Popohání mě láska k Praze a fotky jsou můj způsob, jak ji oceňuji.

Na vašich fotografiích je k vidění spoustu dominant, od černých Miminek Davida Černého až po okřídlenou postavu Bohuslava Schnircha z Národního muzea. Který snímek má na internetu nejvýraznější reakce?
Jednu z nejzajímavějších reakcí jsem zaznamenal u fotky okřídlené sochy na Čechově mostě. Na facebooku ji někdo komentoval s tím, že v pozadí stojící Hotel Intercontinental je na místě, kde bydlel Kafka, když napsal Proměnu a některé další povídky. Sledoval odtud totiž stavbu mostu. To byla asi nejzajímavější zpětná vazba, kterou jsem ke své fotce dostal. Přesně v to jsem doufal, že se tímto způsobem dozvím drobné zajímavosti o Praze.

Dozvěděl jste se něco i o sochách, které po Praze fotíte?
Přesně tak. Všechny sochy jsem objevil sám, ale u některých se mi nedařilo najít dostatečné informace, tak jsem se svěřil online. Ozval se mi jeden pán a ty informace, třeba o sochách na Národním muzeu a Václavském náměstí, mi dodal i se zdroji. Mohl jsem si pak doplnit znalosti.

Jsou některé z pražských soch výrazně působivější při pohledu zblízka? A máte svoji oblíbenou?
Řekl bych, že socha hasiče na budově bývalé městské pojišťovny na Staroměstském náměstí. I ze země jsou vidět plameny a kouř za ním, ale až zblízka si člověk všimne úrovně detailů. Jsou tam sochy, které ční 20 metrů nad ulicí, ale když si je prohlédnete z několika centimetrů, zjistíte, že každý detail je fascinující. To, jak pečlivě jsou vytvořeny plameny, kouř, výraz hasiče nebo jeho odznaky, je zkrátka krásné.

Četl jsem životopis Steva Jobse a vzpomněl si na část o jeho dětství, kdy ho otec učil natírat plot i na místech, kterých by si kolemjdoucí nikdy nevšimli. Přijde mi, že stejná péče a láska byla vynaložena při práci na pražských sousoších. Je vážně úžasné vidět je zblízka.

Četl jsem, že máte slabost pro Palác Koruna, který je ve spodní části Václavského náměstí.
Ano. A myslím si, že jeden z důvodů, proč to mám v České republice tak rád, je její inspirativní národní příběh. Pocházím z Nového Zélandu, tam nic takového nemáme. Náš národní příběh je o obchodu. Britové a Evropané přišli na Nový Zéland, koupili půdu od Maorů, rozdělili ji a prodali. Když to srovnám s českými legionáři, bojem proti nacistům i Sovětům – to považuji za velmi inspirativní.

Na Paláci Koruna stojí socha ženy lemovaná dvěma válečníky, stejně jako český příběh a kultura, která je křehká a krásná a od samého začátku chráněná svými válečníky. Miluji, co toto sousoší představuje.

A co nám povíte o soše Atlase, který na střeše Klementina vzpírá nebeskou kouli?
Přiznám se, že jsem si ho v minulosti nikdy nevšiml. Já ho poprvé zaznamenal, když jsem stál na druhé straně řeky. Je složité si ho všimnout, protože je vidět jen z některých míst, což je podle mě škoda. Je to úžasná postava. Když se k němu přiblížíte, otevře se pod ním celé město. Stojí tam od 17. století, takže každý aspekt moderní české historie sledoval v ulicích pod sebou. To je prostě vzrušující!

Už jsme se o nich trošku zmínili, u mnoha těchto děl je kladen velký důraz na detail. Přitom ho prakticky nikdo nevidí. Jaká podle vás byla motivace jejich autorů, případně zadavatelů?
Podle mě to souvisí s láskou k městu, k zemi, ke kultuře… Chtěli jí něco vrátit. Je vidět, že pro mnoho umělců to nebyla ledajaká práce, ale souvisela právě s láskou. A já to mám stejně. Nefotím je proto, abych vydělal peníze. Chci tím zastupovat Prahu, její krásu a historii.

Když jsem včera procházel Pařížskou ulicí, všiml jsem si poprvé – nebo alespoň poprvé za dlouhou dobu – sochy svatého Jiří s drakem, který je na jedné z vašich fotek. Píšou vám lidé často, že díky vašim fotkám začali více pozorovat okolí?
(smích) Ano, pár poznámek v tomto smyslu jsem už četl. U mě to bylo podobné. Jsem tu doma, ale až když jsem začal koukat kolem sebe, všímal jsem si stále více a více nejen postav na střechách, ale i dalších uměleckých děl na budovách. Praha je v tomto ohledu tak bohatým městem, že bych jejím zkoumáním mohl strávit zbytek svého života.

Plánujete toho nafotit víc? Myslím, že teď jste zhruba na čísle 20…
Ano, moc rád. Je to téma, které by se potenciálně dalo rozšířit třeba na celé Česko, nebo dokonce Evropu. Například v Itálii jsou podobné sochy klidně 100 nebo 120 metrů nad zemí a nikdo si neprohlédne jejich detaily.

Zajímají vás nějaké konkrétní kapitoly z české historie?
Příběh českých parašutistů mě donutil se do této země doopravdy zamilovat. Dočetl jsem se o něm v knize HHhH od Laurenta Bineta, když jsem žil ještě na Novém Zélandu. Nějaká Česká republika nebo Československo mě tehdy opravdu moc nezajímalo. Ten příběh měl na mě ale opravdový vliv.

Když jsem se pak v roce 2016 přestěhoval do Prahy, zjistil jsem, že kostel, ve kterém proběhla poslední přestřelka mezi parašutisty a nacisty, stojí hned za rohem od mého bytu. Když jsem viděl stopy od těžkých kulometů na kryptě kostela, byl to jeden z okamžiků, kdy jsem si řekl ‚páni, tohle místo je velmi, velmi výjimečné‘. A obzvlášť pro Novozélanďana, který pochází z mladé země bez inspirativních dějin.

Předpokládám, že jste se toho o Praze dozvěděl hodně i ze svého aktuálního projektu.
To rozhodně. Bylo to ve všech směrech velmi poučné.

Ian Willoughby a Jiří Bejček