V Paříži ovládla kvalifikaci i semifinále, ale po chybách ve finále olympijského závodu obsadila vodní slalomářka Gabriela Satková konečné sedmé místo. V pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou česká reprezentantka přiblížila, jaká byla atmosféra v českém týmu, co zažila při slavnostním zahájení nebo co říkala na nástupovou kolekci. Už hodila za hlavu nepovedený finálový závod? Jak celkově hodnotí vrcholnou akci?

Praha 14:19 14. srpna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Gabčo, od Paříže jsi možná čekala víc, možná i první medaili pro Česko, ale bohužel to nevyšlo. Jak se s odstupem od Paříže cítíš?
Odstup asi nebyl ještě dostatečně velký, protože pořád cítím strašný smutek. Není to tak, že bych jela do Paříže s tím, že si odvezu medaili, ale člověk ví, že by na to měl. Když se podíváme na jízdy, které jsem předváděla, tak jsem na to měla a mrzí mě, že jsem nebyla schopna to předvést ve finále. Budu se s tím prát asi déle, protože pořád nevím, co se tam stalo a strašně mě to mrzí. Člověk si to pořád přehrává tak doufám, že to přebolí.

Jela jsi neskutečně kvalifikační jízdy, semifinále jsi vyhrála. Myslíš, že to byla chyba, že jsi se třeba moc vydala?
Těžko říct. Říkám si, že by pro mě možná bylo jednodušší, kdybych nestartovala ve finále z první pozice, ale na druhou stranu, startovat ve finále už je stres sám o sobě. Spoustu závodů jsem jela z poslední pozice a povedly se mi. Strašně špatně se to odhaduje, nevěděla jsem, jaký mám čas. Jednou se mi stalo, že jsem to v cíli trochu vypustila, abych nejela z první pozice a pak jsem se do finále ani nedostala. Od té doby jsem si řekla, že už to nebudu vypouštět. Navíc těžko odhadnout výkony ostatních. Je to těžké vymyslet, aby člověk nejel z poslední pozice.

Myslíš, že jak to odjela Australanka Jessica Foxová, tak že v semifinále síly šetřila?
Myslím, že jo. Není to poprvé, co takto jela. Věděla jsem, že má na lepší čas, protože ji znám a vím, jak jezdí a jakou mívá rezervu. Ona je trochu zkušenější závodnice a ví, jak by jí to mohlo vyjít. Já nevěděla, jak vysoko budou výkony na postup do finále. Jessica, když to jela už poněkolikáté, tak se jí to asi odhaduje lépe.

Vnímáš ty časy, které zajely před tebou?
Ne, já jen věděla, že Jessica Foxová zajela super čas, ale to bych se spíš divila, kdyby ne. Říkal jsem si, že ji budou lidi tleskat, že se to povedlo. Mě se lidi ptali, jak jsem se cítila, když Jessica zajela super čas. Nebylo to pro mě ale žádné překvapení.

Co se ti tedy honí hlavou, když jsi v těch blocích?
Snažím se na nic nemyslet, zkrátit si čas, občas si sčítám a odečítám náhodná čísla, abych neposlouchala, co se děje okolo. V tu chvíli se nevyplatí nad ničím přemýšlet. Třicet sekund před závodem už čekám, nemyslím na nic, koukám, jak se odpočítávají čísla na fotobuňce. Třeba si jen připomenu, že jsou horší věci na světě, že lidi trpí nemocemi a já jen jedu závod, což je vlastně radost. Ne stres. Pak už jen čistá hlava.

Co se v hlavě stane, když uděláš první chybu?
Hodně mě to mrzelo, protože jsem naskakovala jednu kombinaci a ten náskok se mi povedl. Nečekala jsem, že se mi to stane. Člověk občas počítá, co by se stalo, ale tohle mě vůbec nenapadlo, dala jsem tam předklon dřív, než jsem měla. Rozhodilo mě to na zbytek jízdy, protože jsem čekala, že náskok bude těžký, ale ten se mi povedl.

Uvědomovala sis, že po první chybě byla šance to dotáhnout?
To jsem nevěděla a snažila se to dojet i tak. Je to olympijské finále, nic nekončí, dokud nejsem v cíli. Nejelo se mi ale dobře a přišla druhá chyba a ta už byla způsobená, že jsem byla rozhozená. Teď mě zpětně mrzí, že jsme udělala i tu druhou, když vidím, že třetí pozice nebyla úplně vysoko. Pamatuji si, že v Tokiu byly první tři pozice skvělé časy a teď to bylo trochu níž.

Co se v tu chvíli stalo, je ve hvězdách, říká kanoistka Satková po nevydařeném olympijském finále

Číst článek

Přijdou emoce a frustrace už během jízdy, nebo až na konci, když tě pak vidíme plakat?
Trochu smutku přišlo po druhé chybě. Po první jsem si řekla, že to tam zkusím ještě poslat a snažila jsem se to nevzdat. Největší emoce přišly, až když jsem projela fotobuňkou. Takový pocit: takhle to skončilo? Pak to na mě dolehlo a hodně jsem s tím bojovala. Bylo pro mě těžké přestat plakat. Myslím, že ty emoce k tomu patří a bylo by zvláštní, kdyby mě to nebolelo.

Gabčo, jak na celou olympijskou zkušenost vzpomínáš?
Beru to jako jeden obrovský zážitek. Přála jsem si, aby mi finálová jízda nezkazila vše, co jsem tam zažila. Jsem strašně vděčná, za tuhle příležitost a tolik, kolik jsem toho zažila, to se nedá popsat. Říkali jsme si u odjezdu, že nám přišlo, že zahájení bylo tak před dvěma měsíci. Pořád se tam něco dělo, zahájení bylo super, vesnice byla super, lidi byli skvělí a to už mi nikdo nevezme. Sice nemám výsledek, ale mám zážitky, které se mnou zůstanou napořád. Mám nové známosti, zkušenosti a kdybych se někdy nominovala na další olympiádu, tak z nich budu těžit.

Celkově se asi od vodáků očekávalo víc, ale na kanále to pro Česko bohužel necinklo. Má to nějaký společný faktor?
Přemýšlela jsem nad tím a nevím. Každý z nás měl trochu jinou pozici, nemyslím, že jsme byli všichni největší favorité. Lukáš měl minule medaili, ode mě nikdo nevěděl, co čekat. Jířa obhajoval zlato. Nevím, jestli tam byl společný faktor, spíš to byla smůla. Asi jsme si to udělali těžší, že máme super výsledky za poslední roky a lidé logicky očekávají další výsledky. Spíš se potvrdilo, jak strašně úspěšné to před tím bylo a že to tak není pořád. Člověk není neomylný a chyby přijdou, i když jsme sportovci na vysoké úrovni. Oba s Jířou jsme měli na skoro stejné pasáži takové chyby, které nikdo nečekal. I mistr tesař...

Nejblíže byl medaili nakonec překvapivě Lukáš Rohan na kajak krosu. Bylo to překvapení?
Myslím, že to bylo překvapení nejen pro nás, ale i pro Lukáše samotného. Není to jeho hlavní disciplína, má větší vztah ke slalomu, jako my všichni. Měl hodně štěstí, ale něco na tom i odtrénoval a že byl ve finále je obrovský úspěch. Jeho soupeři měli asi natrénováno víc, protože on se spíš soustředil na singl kanoi. I tak si myslím, že je to obrovský úspěch.

Jak se dá kombinovat kajak a kanoe? Všichni víme, že Jířa je kajakář, vy jste kanoisti. Jak se to dá kombinovat?
Dá se to, ale je to náročnější, zvlášť na závodech, kde se závodí každý den a není čas na odpočinek. Lépe se asi kombinuje kajak s kanoí, protože je to pořád slalomová loď, jede se stejným stylem. Hůř se kombinuje kanoe a kajak kros, protože Lukáš Rohan je singl kanoista a teď musí závodit na kajak krosu, kde má jiné pádlo i jinou loď a jede něco jiného. Trénink na kajak krosu se hůř přenáší do slalomu, takže to Lukáš asi nebude běžně praktikovat.

Je tedy možné se na olympiádu kvalifikovat ve více disciplínách?
Určitě, myslím, že není nereálné se kvalifikovat ve všech třech.

Je to něco, co tě motivuje, nebo Jířu?
Řekla bych, že Jířu asi motivuje se tam probojovat hlavně na kajaku a singl kanoi. Bude to asi jeho cíl pro příští olympiádu. Myslím ale, že by na to měl. Já zatím kajak vnímám jako doplňkovou disciplínu, ale mohla by to být zajímavá výzva.

Ty zkušenosti se dají přenést z kanálu, nebo se voda točí úplně jinak?
Myslím, že ano. Spousta holek v Paříži těžila ze zkušenosti z kajaku. Jessica Fox závodila na kajaku taky. Dá se přenést ta stopa, i to zažité finále se vším všudy.

Jaká byla atmosféra v Českém olympijském týmu?
Atmosféra byla strašně fajn. Nevěděla jsem, co čekat, některé sportovce jsem znala méně a překvapilo mě, jak byli fajn. Jak se s nimi dalo snadno povídat a to jsme se nikdy neviděli. Byli otevření a strašně fandili a podporovali. My jsme se byli podívat na volejbale a na judu a oni se zase byli podívat na nás. Když pak Lukáši Krpálkovi vysvětlujete, jak se to jede, tak si říkáte, jak se tohle vlastně stalo?

Sportovci se podporují navzájem a i v momentě, kdy se nedaří, tak vám řeknou něco hezkého. Po mém nepovedeném finále jsem si vážila toho, že tam ti sportovci pro mě byli. I všichni okolo, co vše zařizovali, tak panovala skvělá atmosféra. I přes to, že tam trochu táhla vlna smůly, tak ten duch tam pořád byl a snažili se přes to přenést a podpořit ty, které to ještě čekalo.

Před odjezdem se taky řešila hodně olympijská kolekce českého týmu. Ty jsi byla jedna z těch, která se účastnila zahajovacího ceremoniálu. Jaká to byla zkušenost?
Krásná. Strašně jsem se těšila, až si obleču ten outfit, strašně se mi to líbilo. Byla jsem z těch, co to obhajovala a těšila se, až v tom budu moc vyrazit a to se mi splnilo. Jet na lodi Paříží, být tam s českým týmem, mávat všem je nenahraditelná zkušenost a člověku přijde, jako kdyby žil v pohádce. Rezonuje to ve mě do teď. Chytli jsme sice trochu horší počasí, takže jsme lehce zmokli, ale pořád to mělo skvělou atmosféru.

Musela vám být celkem zima, ne?
Trochu jsem se toho bála, ale snažili jsme se schovat, když nebylo komu mávat. Když jsme vystoupili z lodi, tak jsem si oblékla pláštěnku, což by se asi Honzovi Černému nelíbilo, ale zdraví je přednější. Bylo mi celou dobu teplo, měla jsem jen mokré vlasy. Vlasy mám na vodě mokré pořád, akorát mi trochu vadilo, že jsem si předtím zašla ke kadeřníkovi, aby mi je navlnil. Vydrželo to asi dvě minuty.

Jaký to byl pocit, když jste se oblékli do nástupové kolekce a viděli vás ostatní sportovci?
Se všemi jsme se neviděli, ale s některými státy ano. Všem se to líbilo. Tady v Česku to nemělo úplně pozitivní reakce ale bylo to úplně jiné ve světě. Všichni po nás koukali, sklidilo to úspěch nejen od sportovců, ale i od expertů. Myslím, že to mělo úspěch.

Jaká byla tvoje osobní zkušenost na vybavenost olympijské vesnice a olympiády jako takové?
Vybavenost byla skvělá. Měla jsem pokoj s Antonií Galuškovou, což bylo fajn. Pokoje nebyly moc velké, ale já tam moc času netrávila, snažila jsem se zkoumat vesnici. Postele byly z kartonu, držely normálně. Měly jsme naší matraci a polštáře. Měly jsme se tam krásně. Dokonce v našem domě byla střecha, kam se dalo jít, byly tam obrazovky a dalo se sledovat jiné sporty.

Hezký výhled, viděli jsme Eiffelovku, ne sice celou, ale Český dům byl parádní. V kuchyňce byl vždy chleba od Karla, toho jsem snědla opravdu dost. I vesnice byla celkově skvělá. Jídelna byla velká, jídlo bylo tak něco mezi, ale dokud nemusím vařit, tak to člověku ušetří čas. Jídlo bylo v pohodě, ale neřekla bych, že to byla nejlepší věc na olympiádě.

Kanoistka Satková skončila v olympijském finále sedmá, zlato obhájila Australanka Foxová

Číst článek

Bavili jste se se sportovci z jiných států, kteří neměli své matrace, jako vy?
To ne, ale spali na nich trenéři na té matraci a nebylo to úplně příjemné. Mě se spalo výborně, matraci jsem dostala před tím, takže mě se spalo úplně krásně.

Velkou hrozbou před Paříži byla bezpečnost. Cítila jsi, že na to byl kladen velký důraz?
Ano. Než jsme vystupovali z autobusu, tak tam byly velké kontroly. Nejvíc jsem se bála na zahájení, protože si člověk uvědomí, že na nějaké střeše nebo v bytě může být každý. Viděla jsem na střechách lidi se zbraněmi, tak jsem doufala, že to jsou ti správní. Byli to samozřejmě policisté a kontrolovali i střechy. Zahájení dopadlo dobře a vše se pohlídalo.

Popiš mi nejzajímavější zážitek mimo tvůj sport?
Byla jsem se podívat na beachvolejbalistky a strašně se mi to líbilo. Hrály proti Francouzkám a měly to složité. Za zápas fanoušci zpívali asi čtyřikrát hymnu, když byl nerozhodný balon, tak na naše holky bučeli. Holky to ale skoro nabilo a hrály ještě lépe. Byla jsem na ně hrozně hrdá, že to zvládly. Seznámily jsme se, tak mi to o to víc dělalo radost. A taky vidět Lukáše Krpálka bylo super.

Gábi, co tě teď čeká?
Chvilinka zaslouženého volna, na to jsem se těšila. Byla jsem pořád v zápřahu a už jsem toho měla dost, i když mě sport baví. Mám čas na kamarády, snad na rodinu. To jsou příjemné povinnosti. Pak nás čeká mistrovství republiky na Lipně, to mám hrozně ráda, je to na přírodní řece a má to super atmosféru. Pak ještě dva Světové poháry. Budou to fajn závody, které si užiju.

Pořád patříš k nejmladším závodnicím a můžeš před sebou mít dvě, nebo tři olympiády. Jak velká motivace je dostat se tam příště?
Říkala jsem si, že nevím, jestli budu bojovat o Los Angeles, ale tím, že jsem v Paříži ve finále nepředvedla to, co jsem chtěla, tak by bylo fajn tam jet. Uvidíme, co bude. Když mě to bude bavit, což je klíčové, ráda bych se o to poprala. Budu už pak zkušenější závodnice a že bych měla třeba na to si spravit chuť.

Jsou to zkušenosti, které věříš, že tě tam mohou posunout?
Stoprocentně. Sice je každá olympiáda jiná, ale co se týče atmosféry, tak v Paříži fandilo strašně lidí. Poprat se s tím není lehké a za čtyři roky si to budu pamatovat. V Tokiu byl covid, takže když jsem se bavila s ostatními, atmosféra tam nebyla nic moc a nemohli tolik těžit ze zkušeností.

Jak je to momentálně s tvým studiem?
Těsně před olympiádou jsem složila jednu zkoušku, takže mám prázdniny. V září začíná další semestr, to bude snad můj poslední rok bakalářského studia. Snad se s tím poperu.

A do Los Angeles bys mohla už s čistou hlavou bez studijních povinností...
Přesně tak. Ale studium mi pomáhá v tom soustředit se i na něco jiného. Vědět, že máte ty zadní vrátka.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít