Václav Havel se nejvíc proslavil svými hrami, ale začínal prózou, a dokonce i poezií. Poprvé své texty publikoval v devatenácti letech v časopise Květen, potom psal pro kulturní časopisy – Literární noviny, Tvář, Divadelní noviny.

V 60. letech napsal i studii o Josefu Čapkovi a také experimentální básnickou sbírku, která se jmenuje Antikódy.

Havel vytvořil kaligramy, kdy text vytvářel zároveň i grafické obrazce. Antikódy vyšly znovu po listopadu 1989.

A když jsme u netradičních knih Václava Havla, musíme zmínit i jeho pohádku Pižďuchové. Napsal ji původně do sbírky pro jedno německé vydavatelství, u nás vyšla s krásnými ilustracemi Jiřího Sopka.

Divadelní hry

Známých her Václava Havla je samozřejmě dost, ale ta úplně první jeho hra moc známá není. Napsal ji v roce 1959 a jmenuje se Rodinný večer. V divadle se objevila až po mnoha desetiletích.

Havel chtěl studovat Divadelní fakultu AMU, ale nevzali ho, dělal kulisáka v Divadle Na Zábradlí, kde se postupně vypracoval na dramaturga a na některých představeních spolupracoval i autorsky.

ČTĚTE TAKÉ: Ve Václavu Havlovi ztrácí významnou postavu také kulturní scéna

Nakonec dálkově vystudoval i dramaturgii na DAMU, to už ale měl za sebou první úspěšnou hru – Zahradní slavnost. Hrála se dokonce už v roce 1964, i v Západním Berlíně.

Po roce 1969 u nás samozřejmě hry Václava Havla nebyly uváděny, v 70. letech přitom vznikla třeba Žebrácká opera nebo Audience. Je známá i díky audionahrávce, ve které účinkoval sám Václav Havel spolu s Pavlem Landovským – a některé věty, třeba o přikulování nebo paradoxech, svého času doslova zlidověly.

Odcházení

Potom přišla v tvorbě Václava Havla prezidentská pauza a po ní následovalo Odcházení.

Hra o kancléři, který přišel o svou funkci a musí se vystěhovat z vládní vily, vyšla knižně před čtyřmi lety, následně měla premiéru v Divadle Archa.

Václavu Havlovi se podařilo splnit si sen, když ji osobně jako režisér převedl i na filmové plátno. Recenze sice nebyly úplně skvělé, ale film rozhodně stojí za vidění; sám autor o něm po premiéře mluvil jako o "filmu takzvaně klubovém, pro určitý okruh diváků, který buď zcela zapadne, anebo bude skrytě ovlivňovat kinematografii na delší dobu, aniž si toho někdo všimne".

Tomáš Pancíř Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít