„Úmrtí jsou nejčastěji mezi dětmi, ale často tu jsou i s jinými komorbiditami. Jsou třeba podvyživené, mají malárii nebo jiné onemocnění,“ říká epidemioložka Nikola Sklenovská po návratu z Konga, kam s Lékaři bez hranic odjela bojovat proti nemoci mpox, dříve známé jako opičí neštovice. Onemocnění může být pro pacienty velmi bolestivé, typická vyrážka se objevuje i na chodidlech nebo v očích, popisuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Kinshasa 6:00 11. ledna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Během podzimu jste působila na misi v Konžské demokratické republice, která je médii označována jako epicentrum onemocnění mpox, dříve známého jako opičí neštovice. Právě kvůli boji s touto nemocí jste ve spolupráci s Lékaři bez hranic odjela do Konga i vy. Jak dlouho jste v rámci konžské mise působila? A kde přesně?

Byla jsem tam od září do konce prosince, takže čtyři měsíce. Projekt je v provincii Équateur (Rovníková provincie – pozn. red.), která je zalesněná, je to jedna z odlehlých částí na západě Konga. Tam jsme působili na dvou místech.

Takže v nějaké odlehlejší, venkovské oblasti?
Ano. Provincie je celkově málo vyvinutá, co se týče infrastruktury. Je to hlavně tropický prales.

Jde tedy o nějaké ohnisko v rámci Konga, pokud jde o šíření tohoto onemocnění?
Équateur je oblast, která byla historicky nejvíce zasažená. Od roku 1970, kdy jsme tuto nemoc objevili. Objevuje se tam typický klad mpox, který dnes označujeme jako klad 1a (klad, anglicky clade, je označení pro skupinu organismů, která zahrnuje společného předka a všechny z něho vzešlé potomky – pozn. redakce). Vždycky jsme ale měli klad 1 a klad 2, tedy západoafrickou a středoafrickou variantu viru. V této oblasti se nové případy objevují na každodenní bázi. Je to historicky endemická oblast, jak my říkáme.

Toto nebyla vaše první mise, na kterou jste s Lékaři bez hranic vyrazila. V roce 2021 jste pomáhala například také se šířením covidu v Brazílii. Řekla byste, že jste díky tomu byla lépe připravená, nebo byla konžská mise něco úplně jiného?
Každá mise je jiná a nejde se na ni úplně připravit. Určitě jsem byla připravenější na práci v terénu, protože už jsem věděla, co mám od MSF (anglická zkratka Lékařů bez hranic – pozn. redakce) čekat a jak MSF pracuje. Jiné to bylo v tom, že teď jsem byla v projektu po celou dobu, zatímco v Brazílii jsme podporovali jako epidemiologové více projektů najednou.

Teď jsem byla celou dobu na jednom místě, a jak jsem říkala, bylo to místo odlehlé. Takže první dojem se odvíjel od toho, jaké tam byly základní podmínky. Jak s MSF dokážeme založit veškerou infrastrukturu potřebnou k vysoké kvalitě práce v místě, kde není ani telefonní signál a asfaltová silnice je třeba deset hodin cesty. I tam se dokážeme zorganizovat a během týdne má celý tým kde spát, co jíst, vodu na umytí, vodu na pití, motorky, řidiče nebo internet, i když ne vždy dostačující – vše, co medicínský tým potřebuje pro práci. V tom byl můj úžas. To mě nikdy nepřestane překvapovat.

Co bylo náplní vaší práce v Kongu? Dostala jste se i přímo k pacientům?
Jako epidemiolog pracuju hlavně na sledování epidemiologické situace nemoci nebo více nemocí v oblasti, abychom věděli, kam bychom se mohli přesunout a jestli je naše práce na daném místě stále relevantní. Potom je to zajištění toho, abychom měli všechny nástroje a dokumenty pro sběr dat, abychom byli pořád informovaní. Pak je to vyšetřování ohnisek a celkově té epidemie.

Vyjížděla jsem tedy i do terénu a byla jsem v kontaktu i s pacienty, víc než třeba v Brazílii. Ne jako lékař, ale jsem s nimi v kontaktu kvůli pochopení nemoci. Zjišťuji, jak se pacient mohl nakazit, za jakých okolností, jestli se nemoc prezentuje třeba jinak než u jiných. Studuju jejich data, dělám hovory s pacienty a dohledávám jejich kontakty.

Pochopila jste díky misi, jak se nemoc šíří a projevuje?
Samozřejmě mi dalo hodně, že jsem vyjela na místo, kde se nemoc vyskytuje. Na druhou stranu tento projekt chce přispět k pochopení nemoci globálně a to není tak jednoduché. Je to běh na delší trať. Chceme nemoc pochopit, ale během času, co tam působíme, mají naši pacienti samozřejmě benefit z toho, že tam jsme a léčíme je. Případů tam teď nebylo zase tolik, nemoc je totiž velmi složitá v jiných aspektech, než je třeba covid.

Lidé se nemají jak izolovat

Podle amerického Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí úřady v Kongu od začátku roku zaznamenaly zhruba 47 000 případů s podezřením na onemocnění mpox. Jak složité je s takovou epidemií bojovat? Je boj s touto nemocí v rozvojové zemi, která je zmítaná konflikty, chudobou, špatnými hygienickými podmínkami a nedostatkem jídla, hodně složitá?

Japonsko dodá Kongu tři miliony vakcín proti opičím neštovicím. Očkovat se jimi mají hlavně děti

Číst článek

Určitě, jestli je to případ mpox, nebo ne, je první ze složitých věcí. Je to nemoc, která se projevuje vyrážkou, a jak jste zmínila, panují tam špatné hygienické podmínky. Je tam proto hodně nemocí kůže způsobených špatnými hygienickými podmínkami a je složité klinicky poznat, jestli je to mpox nebo ne. Je důležité, aby lidé věděli o této nemoci, uměli ji klinicky diagnostikovat a potom byli schopni vzít vzorek, poslat ho do laboratoře a dostat zpátky výsledek. To je velké množství kroků a u každého z nich bychom se mohli bavit o mnoha problémech. Takže jestli to jsou opravdové případy mpox, je těžké říct – hlavně v Kongu a Africe obecně.

Boj je tam složitější kvůli nedostatku finančních i materiálních prostředků na úrovni vlády a systému a stejně tak i mezi lidmi. Mnoho pracovníků veřejného systému nedostává pravidelně výplaty, nemají se jak dostat na velké vzdálenosti a nemají pacienty jak léčit, pokud nejsou dostupné léky. Mezi lidmi je pak těžší s touto nemocí bojovat, protože mnoho lidí se nemá jak izolovat, když v malém domečku bydlí třeba deset lidí. Nemají možnost dobře dodržovat hygienu, nesdílet oblečení nebo kuchyňské nádobí a to všechno podporuje další šíření. Hlavně v tom je to složité.

Mpox je ale jiná nemoc než třeba covid. Covid má jako respirační nemoc potenciál rozšířit se po celém světě během několika dnů a s přenosem se vzbouzejí nové mutace, nestíháme proto ani pořádně sledovat, co se děje. Mpox je trochu pomalejší nemoc. Je to zoonotické onemocnění (infekční onemocnění, které se za normálních okolností vyskytuje u zvířat, ale nakazit se jím může i člověk – pozn. red.) a zatím nechápeme, proč v jeden čas roku vidíme nárůst případů bez jasného vysvětlení. Jestli na to má například vliv, co se děje v populaci zvířat, nebo jestli chodí víc lidí do lesů a chytají zvířata. Nevíme, proč v jiné části roku zase vidíme spíše sporadické případy. V tom je těžké mpox pochopit, stanovit správné intervence.

Jak byste popsala situaci v tamních nemocnicích? Je konžské zdravotnictví na epidemii takového rozsahu připravené?
Konžská demokratická republika je obrovská a máme tam dvě varianty kladu 1. Takže záleží na tom, jestli se bavíme o místě, kde jsem byla v rámci projektu, nebo o Jižním a Severním Kivu. To je provincie na východě země, kde jsme na začátku loňského roku pojmenovali klad 1b, který je z epidemiologického pohledu trošku jiný. Když si na internetu vyhledáte mpox, vyskočí na vás přeplněné nemocnice, ale to bylo v Kivu. Tam probíhají konflikty, jsou tam uprchlické tábory a vir se tam šíří hlavně z člověka na člověka. Nemáme tam zoonotický zdroj, tedy zdroj zvířete. Klad 1b se objevil také v Evropě.

Kolem onemocnění mpox koluje řada konspiračních teorií, varuje Pačes. Pandemie podle něj nehrozí

Číst článek

V Équateuru byla situace horší v květnu loňského roku a z toho důvodu jsme tam otevřeli i tento projekt, ale epidemiologická křivka šla dolů a nevíme proč. Tam nemocnice přeplněné nejsou. Tamní populace nemoc zná, je na ni zvyklá a není to tam tak vyhrocené. Možnosti léčby tam jsou podobné jako máme my tady. Je to léčba symptomatická, není žádný lék na mpox.

Kvůli nové variantě onemocnění mpox v Africe, označované jako klad 1b, v srpnu Světová zdravotnická organizace (WHO) vyhlásila nejvyšší stupeň varování, protože se začala šířit i do dalších zemí. Co o této variantě víme?
Klad 1b nevypadá, že by byl nebezpečnější. Těžko říct, i co se týče infekčnosti. Víc bych se obávala toho, jak se epidemiologie změnila, a to na šíření z člověka na člověka. V rámci našeho projektu jsme se ale na tuto variantu nezaměřovali, takže to nemůžu tolik komentovat.

Případy této varianty se objevily také v některých evropských zemích, například ve Švédsku, Německu nebo v Británii a nově také ve Francii. Je to pro obyvatele evropských zemí důvod k obavám?
V našem kontextu je tato nemoc celkem jednoduchá na kontrolu. Nemoc se šíří bližším kontaktem, jsme schopní to lépe diagnostikovat a také vážnost nemoci není tak vysoká. Takže to není důvod k panice. S dnešním stylem života, jak se pohybujeme po planetě, a také s klimatickými změnami uvidíme těchto nemocí víc a víc. Stane se to i s dalšími nemocemi. Mírné obavy jsou namístě, ale nebude to další pandemie.

V bezvědomí kvůli hladu

Pokud se vrátíme k vaší misi v Kongu, tak kde se onemocnění šíří nejvíce? Na východě to jsou tedy hlavně hustě osídlené uprchlické tábory, v Kivu ale panuje jiná situace než tam, kde jste se pohybovala vy…
V Équateuru je situace bezpečná, tam neprobíhá žádný konflikt a není tam ani ten uprchlický kontext. Jak jsem říkala, v Équateuru opravdu nevíme, proč se vir v určitou část roku začne víc šířit, nejedná se ani o sezonní záležitost. V případě kladu 1b v Kivu to byl opravdu výbuch infekcí a Burundi byla po Kongu druhá nejvíce zasažená země. Pokud se podíváme například na klad 2b, který byl v roce 2022 v Evropě, v Americe i dalších částech světa, ten si našel bublinu u MSM, to znamená u mužů, kteří mají sex s muži. Tam se to šířilo extenzivně.

Mpox je možné zastavit, řekl šéf WHO. Na zničení nového ohniska nemoci bude třeba 135 milionů dolarů

Číst článek

Nemoc se projevuje zejména vyrážkou s puchýřky, pacienti také trpí horečkami, případně pociťují celkové vyčerpání. Jsou zejména kožní projevy pro pacienty bolestivé?
Stejně jako u dalších virových onemocnění to začíná horečkou, necítíte se dobře, bolí vás svaly, v hodně případech se člověku zduří uzliny a po přibližně třech dnech začne typická vyrážka, která má svá stadia. Záleží na vážnosti nemoci, ale může to trvat dva až čtyři týdny. Podle toho, jak je onemocnění vážné, to může být i hodně bolestivé.

Pokud je vyrážka sekundárně infikována nějakou bakterií, je to opravdu hodně bolestivé. Viděla jsem i pacienty, kterým se špatně chodilo. Pro mpox je totiž typické, že se vyrážka objevuje na rukách a na chodidlech. Někdy se vyrážka objevuje i v očích. V místě, kde jsme byli na začátku mise, byly tyto komplikace překvapivě časté. Pacientům se také v některých případech špatně jí, protože jde opravdu o velké zduření uzlin, že skoro nemůžou polykat. Někteří pacienti tedy skutečně trpí.

V důsledku nákazy mpox v Konžské demokratické republice loni zemřelo kolem tisícovky lidí, uvádí Středisko pro kontrolu a prevenci nemocí. Pro jaké věkové skupiny je toto onemocnění nejvíce nebezpečné? Jsou to především malé děti?
Je důležité říct, že v Africe je věková pyramida úplně opačná než u nás. Je tam více dětí, trochu nám to tedy komplikuje interpretaci. Ano, nejvíce jsou zasaženy děti a nejvíce vážných případů i úmrtí je mezi dětmi, ale musíme vzít v potaz, že tam je hodně dětí a tolik lidí se nedožívá vysokého věku. V Équateuru je to také typické, že to jsou většinou děti a nejvíce to jsou děti do pěti let. Úmrtí jsou nejčastěji mezi dětmi, ale často tu jsou i s jinými komorbiditami. Jsou třeba podvyživené, mají malárii nebo jiné onemocnění, které komplikuje jejich imunitu, proto jsou ve větším riziku.

Setkala jste v Kongu s případy, kdy se pacienta nepodařilo zachránit?
Ano. Byla jsem zrovna v nemocnici a mluvili jsme s lékaři, když někdo začal v našem izolačním centru vykřikovat, oblékli se tedy do ochranných pomůcek, šli dovnitř a říkali, že tam bohužel někdo zemřel. Ostatní tam povykovali, brečeli, bylo to opravdu smutné. Pak to bylo ještě jednou. V izolační nemocnici máme část pro pacienty s opičími neštovicemi a část pro pacienty se spalničkami, o které se také staráme. Byla jsem tam, když děťátko nakažené spalničkami bylo ve vážném stavu a potřebovalo kyslík. Tehdy jsem odešla a vím, že to pro všechny bylo velmi těžké, protože se ho tři dny snažili zachránit a nepodařilo se to. To bylo taky velice smutné.

Ozbrojenci na motocyklech v Nigérii unesli přes 40 lidí a zapálili desítky domů

Číst článek

Už jen setkávat se s podvyživenými dětmi, které navíc trpí tímto onemocněním, muselo být psychicky náročné. Vnímala jste to tak? Byla pro vás v tomto směru konžská mise náročná na psychiku?
Určitě, ale to byly všechny mise. Možná ještě horší byla má druhá mise v Nigérii, která se zaměřovala přímo na podvýživu. Viděla jsem děti, které donesli v bezvědomí kvůli hladu. Měly už i neurologické symptomy, kdy se jim třásla noha nebo ruka. Druhý den jsem se pak dozvěděla, že se je nepodařilo zachránit. To je asi horší.

V případě mpox není úmrtnost nutně vždy vysoká, i když v Équateuru někdy dosahuje pět až sedm procent. Myslím, že jsme během mé mise měli pět úmrtí mezi cca 250 podezřelými případy. Každé úmrtí je samozřejmě špatné, ale podvýživu bylo v tomto smyslu horší akceptovat.

Jak jste se jako epidemioložka dostala na misi, která se věnovala problému podvýživy?
Můžeme jet na různé typy misí a podpořit tak třeba situaci po nějaké přírodní katastrofě, protože se tam šíří víc nemocí. Zaměřuju se na infekční nemoci a preferuji tyto mise, to je pravda, ale tehdy mi tato mise byla nabídnuta. Jeden z projektů v Nigérii se věnoval i horečce lassa, což je infekční nemoc, další dva byly na podvýživu. Jako epidemiologové ale můžeme dělat různá témata. To, že preferuji infekční nemoci, je druhá věc.

Není to marný boj

Tématu mpox se věnujete celý profesní život. Dokonce jste ve spolupráci s belgickou univerzitou pomáhala vyvíjet testy na tento druh neštovic, které dokážou být průkazné i ve vyšších teplotách při převážení, například právě v afrických zemích. Jak jste se k boji s onemocněním mpox, se kterým máme v Česku jen minimální zkušenosti, dostala?
Jako většinou v životě to byla náhoda. Když jsem hledala téma pro magisterskou práci, měla jsem obrovské štěstí na skvělého mentora, který byl takový vizionář. Řekl mi: „Je tady taková nemoc, která mi leží v žaludku, a myslím, že jednou to ve světě bude velké téma.“ Byly to právě opičí neštovice. Řekl mi, abych si o tom něco přečetla a rozmyslela si, jestli na tom chci pracovat. Tak jsem řekla, že chci. Bylo to náročné, protože to nikoho nezajímalo, nebyly finance na nějaké velké projekty nebo granty. A tak to začalo. Pak jsem na tom pracovala ve Světové zdravotnické organizaci a v roce 2022 došlo k propuknutí nákazy, pak se o to lidé začali více zajímat.

32:03

Místo pořádného světla čelovka, místo mikroskopu lupové brýle, líčí český lékař misi v Senegalu

Číst článek

Jak se onemocnění přenáší? Na co si lidi mají dávat pozor?
Pokud se budeme bavit o Kongu a konkrétně Équateuru, tam je to hlavně zoonotická cesta, tedy kontakt se zvířetem. Nevíme přesně, která zvířata jsou zodpovědná za údržbu tohoto viru v přírodě, ale víme, že hodně z nich se může samo nakazit, mít příznaky a nakazit nás. Když tedy člověk najde v pralese mrtvé nebo nemocné zvíře, neměl by se ho dotýkat a neměl by ho jíst. To je hlavní věc. Když už je člověk nakažený, neměl by být v kontaktu s ostatními lidmi, protože přenos probíhá kontaktem s virem a vyrážka je plná viru. V konžských podmínkách ale lidé sdílejí postele, mají dohromady jednu místnost, děti spí spolu a podobně. Přenos respiratorními kapénkami není tak efektivní, ale i tak se doporučuje odstup dva metry, abychom zamezili přenosu.

Co z vašeho pohledu Kongo potřebuje ze všeho nejvíc, aby se situace v zemi začala zlepšovat? Je to především očkování?
V Kongu je to složité. Asi by nebylo konstruktivní říct, že je potřeba, aby se zlepšila úroveň soběstačnosti systému, což by vedlo ke zlepšení úrovně lidí a následně i k redukci případů mpox a také dalších infekčních nemocí. Očkování je vždycky skvělým nástrojem, když bojujeme s infekčními nemocemi, ale je to jen jeden kousek skládačky. Většinou to není kouzelné řešení. Vakcíny, které jsou pro mpox zatím vyvinuté, také nejsou úplně ideální a není jednoduché je v konžském kontextu aplikovat. Je to důležité, ale není to všelék.

Na nižší, dosažitelnější úrovni by pomohlo rozšířit povědomí o té nemoci mezi lidmi. I když jsou s touto nemocí v kontaktu, většina lidí nemusí vědět, co to je, kdo je rizikový, jak se můžou chránit a podobně. Tohle je ta prevence. Říct, že nemůžou jíst maso z divokých zvířat, je v tomto kontextu těžké. Říct jim, že se musí izolovat, je taky těžké, a stejně tak že se musí mýt. Když nemají vodu, těžko jim to můžeme říct. Musíme tedy začít tím povědomím.

Vnímáte to tak trochu jako marný boj, když víme, že se tam hygienické podmínky jen tak nezlepší, a dostat očkování do odlehlých částí také není snadné?
Dostat tam očkování je složité, ale jsou toho schopní. Třeba spalničky tam jsou jeden z největších zabijáků a dělali jsme na místě průzkum, abychom zjistili, jakou máme proočkovanost. Pro spalničky potřebujete 95 procent proočkovanosti, aby epidemie nepokračovala, a my jsme měli 98. Potřebujete na to finance, rutinní očkovací kampaně dělají jak Lékaři bez hranic, tak tamní vláda. Není to tak, že tam očkování nedostaneme. Dostaneme ho i do nejodlehlejších částí, kde chodíme do půl pasu ve vodě. Lidé nesou očkovací látky na hlavě a dostanou se tam.

Není to tedy marný boj. Nemůžeme očekávat, že ve světě nebudeme mít žádné nemoci. Nechci říct, že opičí neštovice nejsou důležitou nemocí, protože bych na ní jinak nepracovala, ale není to výbuch nemoci jako třeba ebola, při které se už jeden případ bere jako výpuk. Mpox je jiný. V oblasti, kde jsem byla, máme třeba tři případy, pak pár dní nic, pak zase dva případy. Nechci to zlehčovat, ale v Kongu mají i jiné, větší problémy.

Když se děje něco významného, jako třeba loni v květnu, my jako lékaři a epidemiologové máme etickou zodpovědností s tím něco dělat. A máme nástroje, máme očkování, máme léky. Takže pro zlepšení situace a záchranu lidí to zbytečné není.

Eliška Orosová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít