Víc výjimek a nejasností. Změna práva na informace jde na ruku úřadům, obstrukce státních firem neřeší
- V chystané novele zákona o svobodném přístupu k informacím opět chybí definice takzvané veřejné instituce.
- Podle ministerstva vnitra mají zákon vykládat soudy, nejasností ale zneužívají obecní a státní firmy, aby se vyhnuly veřejnému dohledu.
- Nově by navíc pro úřady mělo být snazší některé informace neposkytnout, prodloužit se mají i lhůty k vyřízení žádostí.
- „Došlo by pravděpodobně k největší ‚poruše‘ zákona od jeho vzniku,“ říká autor původního znění zákona z roku 1999 Oldřich Kužílek.
Když Ústavní soud nálezem z pera předsedy Pavla Rychetského rozhodl, že většinově státní ČEZ nemusí poskytovat informace veřejnosti, zároveň vyzval zákonodárce, aby v zákoně vyjasnili, kdo se s veřejností musí bavit. „Uvedené závěry nebrání tomu, aby byla […] jakékoliv obchodní společnosti (případně i s ohledem na účast státu) stanovena povinnost poskytovat informace o své činnosti, bude-li na tom veřejný zájem. Takováto povinnost však musí být stanovena zákonem,“ napsal tehdy soud.
K tomu ale nedošlo, novela zákona, předložená v létě letošního roku, nechávala vše při starém. „Jsou tam otázky jmenování veřejných institucí, jsou tam spory s asi šesti nebo sedmi institucemi,“ vysvětloval tehdy ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD), proč návrh z projednávání nakonec stáhl.
„Judikatorně se vytvořil pomalu už telefonní seznam, že ten ano, ten ne, ten ano, ten ne. Na základě posledních sporů si ale myslím, že je to vlastně celé nesmírně špatně koncipováno už v samotném zákonu o svobodném přístupu k informacím. Kladu si otázku, zda by tento zákon obstál v testu ústavnosti,“ uvedla v rozhovoru pro Českou justici letos v červenci místopředsedkyně Ústavního soudu Milada Tomková, která se tak připojila ke kritice stávajícího stavu.
Čepro tají analýzu obchodů s Agrofertem. Navzdory soudu tvrdí, že se na něj informační zákon nevztahuje
Číst článek
Práce pro soudy
Nyní se novela do vlády opět vrací a definice veřejné instituce opět chybí. Podle šéfa legislativní sekce na ministerstvu vnitra Petra Mlsny je to proto, že jde o komplikovanou otázku, u které se nepodařilo najít shodu napříč resorty. „Pokud začnu vypočítávat povinné subjekty, tak otevírám prostor pro argumentaci, že ten, kdo tam není uveden, byť spadá pod definici, je z povinnosti poskytovat informace vyňat,“ vysvětloval pro iROZHLAS.cz možná rizika Mlsna. Podle něj tedy bude i do budoucna potřeba, aby povinnost poskytovat informace vždy konkrétně posuzoval soud.
S tím ovšem nesouhlasí autor původního znění zákona z roku 1999 Oldřich Kužílek. „Připravili jsme (spolu s organizací Rekonstrukce státu – pozn. red.) také zcela vyhovující řešení, které kombinuje výčtový princip, jenž zahrnuje zcela jednoznačně ty typy subjektů, u kterých jejich postavení jako povinných subjektů již dovodila judikatura,“ napsal.
Kužílkem zmiňovaná definice se objevila už vloni v usnesení výboru pro veřejnou správu, informace by pak musely poskytovat i firmy, ve kterých má „povinný subjekt sám nebo s dalšími povinnými subjekty většinovou majetkovou účast nebo je ovládá, a to i prostřednictvím jiné právnické osoby.“
90 procent případů občan vs. stát se vyřeší do 961 dní. Změřili jsme, jak pracuje spravedlnost
Číst článek
Podle Mlsny má ale takové řešení zásadní slabinu: stačí, aby firma „změnila vlastníka, prodala část akcií,“ a z povinnosti poskytovat informace by tak vypadla. „Mělo by to být stanoveno napevno,“ dodává s tím, že je nutné dbát i na předvídatelnost práva.
Ani se neobává, že by Ústavní soud, jak naznačila jeho místopředsedkyně Tomková, mohl veřejné instituce ze zákona úplně vyškrtnout. „Zákon může zrušit jen plénum, jeden názor neznamená většinu 9 hlasů na plénu Ústavního soudu,“ dodává.
Veřejná instituce
Zákon o svobodném přístupu k informacím hovoří o veřejných institucích, které musejí poskytovat informace veřejnosti. Definice tohoto pojmu ale chybí, postupem času ji svými rozsudky definovaly soudy, konkrétně to byl Ústavní soud, který v roce 2003 v nálezu k povaze Fondu národního majetku stanovil test, kterým se veřejnost nějaké instituce zjišťuje.
Postupem času se do této kategorie dostaly rozhodnutím Nejvyššího správního soudu mimo jiné Fond národního majetku, Všeobecná zdravotní pojišťovna i Fotbalový klub Hradec Králové, pražský dopravní podnik a státní energetický gigant ČEZ.
Poslední ze jmenovaných rozhodnutí soudů dlouhodobě bojkotoval a nakonec našel zastání u Ústavního soudu, konkrétně jeho předsedy. Pavel Rychetský předloni rozhodl, že ČEZ se s veřejností bavit nemusí, protože má i jiné akcionáře než stát.
Uvedení rozhodnutí rozkolísalo dosavadní rozhodování nižších soudů, takže v povinnosti poskytovat informace se vymanily i České dráhy, tedy státní firma, která například v roce 2017 načerpala ze státního rozpočtu provozní dotaci necelých 14 miliard korun. K nápravě došlo dalším zásahem pléna Ústavního soudu až letos v dubnu.
Například státní obchodník s palivy Čepro ale závěry soudů i nadále nerespektuje a informace poskytuje jen ve chvíli, kdy to sám uzná za vhodné.
Víc času
Ve prospěch žadatelů o informace zasáhli poslanci vedení pirátskou iniciativou letos v březnu, když zavedli takzvaný informační příkaz. Pokud úřad odmítá informaci poskytnout, ač by měl, může mu to nadřízený úřad přikázat. V krajním případě takový příkaz pak může vymoci exekutor.
„Tam, kde někdo nechce ze zlé vůle informaci vydat, byť je k tomu ze zákona povinen, se tímto napravuje,“ vysvětluje náměstek Mlsna. Proto ale podle něj bylo nutné nyní zákon vyvážit ve prospěch státní správy, jedním z takových kroků je prodloužení lhůt.
Nyní má zákon svá ustanovení o termínech, do kdy musí úřad vyřídit odvolání nebo stížnost, nově by ale měly platit společná ustanovení ve správním řádu. Například dnes musí úřad předat odvolání nadřízenému úřadu do 15 dní, ten má pak stejnou dobu na rozhodnutí. Nově by ale mohl rozhodnout až za měsíc, a případně si lhůtu o další měsíc prodloužit, pokud by šlo o zvlášť složitý případ. Z dnešních 15 dní by to v krajním případě pak mohlo být až 75.
Obdobné je to u odvolání. Dnes je to i s dobou na předání spisu maximálně 21 dní. Po novele by ale platilo ustanovení správního řádu, které mluví o 60 dnech, které navíc nemusí být konečné.
Kladivo na kverulanty
Kromě delších lhůt mají úřady nově získat možnost žádost odmítnout, pokud lze ve vztahu k podané žádosti dovodit zneužití práva na informace. Zjednodušeně řečeno, pokud úřad získá dojem, že žadateli nejde primárně o informaci samotou, ale snaží se vytvořit nátlak na konkrétního úředníka nebo úřad úmyslně přetížit, nemusí žádost vyřídit.
„Předložená varianta je v několika bodech nepřiměřeně neurčitá a umožňuje zneužívání na druhou stranu – obstrukci. Je zjevné, že by se takové možnosti povinné subjekty často ihned rozsáhle chopily,“ kritizuje novou výjimku ze zákona Kužílek. „Došlo by pravděpodobně k největší ‚poruše‘ zákona od jeho vzniku,“ dodává.
Úřady nyní také budou moci žádat zálohu na úhradu nákladů, které jim vyřizování žádosti způsobí. Nebude moci přesáhnout částku dva tisíce korun, a pokud žadatel nakonec nedoplatí zbytek, informace nedostane a záloha propadne státu.
Neveřejné budou i informace, které by podle mínění úřadů mohly ohrozit rovnost při soudním, správním nebo obdobném sporu. „Primárně to směřuje na obchodní spory státu,“ vysvětluje náměstek Mlsna s tím, že některé firmy se v minulosti snažily získat informace o procesní strategii, kterou Česko u soudu zvolí. To by se nyní už nemělo opakovat.
Novela v současné podobě měla zamířit do vlády už toto úterý, k tomu ale nakonec nedošlo. „Pan ministr chce být při projednávání tohoto zákona vládou osobně přítomen. Proto bude tento bod, vzhledem k jeho jednání v Lucemburku, z programu vlády stažen,“ vysvětlila pro iROZHLAS.cz Hana Malá z tiskového odboru ministerstva vnitra.
