Před revolucí jsem jezdil golfem Václava Havla. Sledovali mě, mysleli, že je to on, vzpomíná Svěrák
„Myslel jsem, že v nesvobodě budu žít pořád. Já jsem nebyl ten, co doufal ve svobodu. Když to potom přišlo, bylo to krásné - 53 let žít v domnění, že nikdy nebudu moci veřejně říkat, co si myslím, a najednou to jde. To byl nádherný, nádherný pocit. A nerad bych o něj přišel,“ řekl Zdeněk Svěrák v rozhovoru pro Radiožurnál na Národní třídě. Sám byl 17. listopadu v pochodu na Albertově.
Začal bych s dovolením citátem. „Koncem října roku 89 jsem šel k Jungmannovu náměstí. Od Můstku byly slyšet hlasité údery mnoha kladiv. Když jsem se dostal blíž, pochopil jsem, že stloukají tribunu. Nebylo mi jasné, jestli na oslavu dne znárodnění, nebo velké říjnové socialistické revoluce. Oba významné dny byly blízko. V noci jsem o tom napsal báseň ve volném verši. Nejsem básník. Pozoruhodné na těch řádcích je to, že obrazně předpovídají, co na Václavském náměstí se za pár dní odehrálo. Možná jsem jasnovidec,“ napsal Zdeňek Svěrák před 35 lety.
To je pravda.
Jste jasnovidec?
No, tady v tom případě ano. Jinak se tím neživím.
Golf Václava Havla
Někdy skoro, když se člověk podívá na hry Divadla Jary Cimrmana. Ale co jste dělal vy 17. listopadu ’89?
17. listopadu jsem náhodou byl na tom průvodu na Albertově. Ale pak, když jsem se přesouval sem, tak jsem musel jít na besedu s diváky do divadla Gong, kde se mnou měl mluvit Jiří Černý. Čili my jsme tam mluvili. A zatím se to tady dělo a my o tom nevěděli.
Jak vypadaly listopadové dny v Divadle Járy Cimrmana?
To divadlo se proměnilo vlastně ve schůzovní místnost. A byli jsme na svůj vkus dost patetičtí, protože na každý večer Čepelka složil novou báseň. Příležitostnou, dojemnou. A pokaždé jsme skončili hymnou. Čili moc legrace tam nebylo.
Jinak já jsem potom dostal za úkol Litoměřice, protože tam se ještě nikdy na náměstí nesešli. Vždycky to něco překazilo, anebo neměli odvahu. Ono totiž, neříkám vám žádnou novinku, jít na náměstí v menším městě je větší odvaha než v Praze. To chce opravdu kuráž.
Tady se leccos ztratí.
Ano, tady se leccos ztratí. Jste anonymní, kdežto vyjít takovém Žatci nebo Litoměřicích, tam už je to nebezpečnější. No a já jsem měl za úkol tam jet. A komické na tom bylo, že já jsem asi měsíc předtím koupil auto od Václava Havla.
Jiné příběhy, stejné hodnoty a touhy. Sledujte film Svoboda nás spojuje ke 35. výročí sametové revoluce
Číst článek
Byl to golf, on si koupil nového golfa, a já jsem si od něj koupil toho starého. A oni za mnou nejdřív jezdili, protože si mysleli, že to je on. A pak zjistili, že to řídí někdo jiný, tak mě opustili. Ale já jsem si říkal: „Teď, když pojedeš do těch Litoměřic, oni to všichni ještě nevědí, tak se na tebe nalepí.“
Tak jsem jel ještě v noci za tmy. A dojel jsem tam a říkali, že si můžu ještě zdřímnout v klášteře. A tak jsem spal v klášterní cele a říkal jsem: „Ale já mám takový nebezpečný auto, kam ho dáme?“.
A oni říkali, že tamhle bude sjezd okresního výboru strany, dejte si to tam, protože pod svícnem bude největší tma. Tak jsem tam zaparkoval a všechno dobře dopadlo.
To byl asi jediný vůz té značky na tom parkovišti, ne?
Asi jo. No pak jsem měl za úkol informovat v jedné továrně, co se tady na Národní třídě stalo. A já jsem si připravil velice krásný projev, který měl všechny dělníky získat na naši stranu.
Ale když jsem začal v té továrně k těm dělníkům mluvit, tak někdo vypnul mikrofon. I tam byli nějací škůdci. A takže já jsem nemohl říkat ten napsaný projev a musel jsem mluvit v holých větách, aby to v té hale bylo slyšet. Tak jsem říkal takové holé věty.
Na Národní třídě byli studenti. Slyšíte mě? Ano. A pak tam přišla policie a zmlátila je. Slyšíte mě? A podepíšete ten protest? No a oni řekli, že podepíšou. No a pak se na náměstí v Litoměřicích poprvé sešli. A všichni na to vzpomínají, že to bylo hezké. Ale i tam měli nějaké škůdce. Několikrát se stalo, že někdo rozkopl kabel, tam se brala elektřina z nějakých obchodů.
Ale bylo to krásné. Litoměřice mají u mě takovou hezkou vzpomínku.
Přechod do svobody
Děkujeme, děkujeme za ni. Zdeňkovi Svěrákovi bylo v roce 1989, jestli to dobře počítám, 53 let?
Padesát tři, ano.
6:07
Vůle si naslouchat s časem klesá. Měli bychom si připomenout polistopadové nadšení, míní Pavel
Číst článek
Žádný zelenáč. Jaké to byly první dny a první měsíce z nesvobody ve svobodě? Co se „nezelenáč“ musel učit?
Já jsem si popravdě myslel, že v té nesvobodě budu pořád. Já jsem nebyl ten, co doufal ve svobodu. A tak když to přišlo, tak to bylo... No, nejdřív to přišlo v ’68, to jsem si myslel, že už to jde, ale ono se překazilo nějak. Ale když to přišlo potom, tak to bylo krásné. 53 let žít v domnění, že nikdy nebudu moci veřejně říkat, co si myslím, a najednou to jde. To byl nádherný, nádherný pocit. A nerad bych o něj přišel.
Přinejmenším dokud budete tady u nás, o to nepřijdete. Před chvílí jsme hráli vaši a Jaroslava Uhlíře písničku Chválím tě, země má. Za co byste ji pochválil v roce 2024?
Zeměkoule za nic nemůže. My jsme na ní taková vyrážka obtížná. Myslím lidstvo. Ona by byla ráda zelenější, než je, a voňavější než je a my jí překážíme. A ještě to s námi vydržela, ale bojím se, že jí jednou dojde trpělivost.
Vy už dlouho šlapete po světě, 88 let pouhých. Máte pocit, že se historie opakuje?
Někdy jo, protože, teď se zase vracím do vážna, já pamatuju i Hitlera. On byl tomu Putinovi tak podobný v těch krocích, co dělal, že to vypadá, že se to zopakuje. Ale měli bychom tomu zabránit.
No jo, ale jak se to dělá?
Dělá se to tím, že se nepřestane odporovat.
Mimochodem, tuším, že před pěti lety jste v souvislosti s listopadem ’89 říkal, že pro vás tenkrát skončila doba, kdy jste se musel občas ponižovat před lidmi, kteří byli hloupí, ale mocní. Jak vypadalo to ponižování?
To vypadalo tak, že třeba ředitel Pražského kulturního střediska řekl, že to naše divadlo je roztomilé, ale že máme sedm her a mohli bychom z toho udělat jenom jednu. No tak co na to můžete říct? Nemůžete mu říct, pane, vy jste hloupý, nebo vy nerozumíte oboru, kterému vládnete. Musíte říct: „My se o to pokusíme, ale obávám se, že to nepůjde“.
Nebo on řekl doslova, „ty vaše postavy jsou hezký, mají pěkný kostýmy, ale co kdybyste jim napsali jiný povídačky?“. A to myslel dialogy. A že kostýmy by zůstaly a bylo by to nadále roztomilé. No tak z takových situací se těžko komikovi žije.
Česko oslavilo 35 let svobody. Na Národní se sešly desítky tisíc lidí, protestovalo se ale také proti vládě
Číst článek
Cimrman v nové době
Proč mám pocit, že sleduji film Nejistá sezona dvě? Asi proto, že ho sleduju. Zítra hrajete v Jablonci nad Nisou s Divadlem Járy Cimrmana představení Blaník, které je vlastně takovým představením rozkročeným mezi minulým a nynějším režimem. Teď pominu Blanické rytíře, o nich už jsme tady dnes mluvili, ale v jiném slova smyslu, než jsou ti cimrmanovští. Napřed vznikla hra - ta vznikla ještě za minulého režimu - a seminář jste dopracovávali už ve svobodě. Je to na tom nějak znát, nebo je to jedno?
Já vím, že jsme tu hru s Láďou Smoljakem napsali a v červnu ’89 a přečetli jsme ji klukům v divadle v Karlových Varech v hotelu. A oni říkají: „To chcete hrát? Jste se zbláznili, to nám nepovolej.“
No a my jsme říkali, že zkusit to přeci můžeme. No a než jsme to zkusili, tak už byl listopad a samet a seminář jsme napsali za svobodna. Ale já si myslím, že se ty hry, co jsme napsali za totáče a za svobodna, moc neliší. My na těch starých neměníme ani slabiku a funguje to pořád.
Tak někdy tam měníte, že to není národní podnik, ale už akciová společnost, že jo? Třeba Amati Kraslice.
To je pravda, ano.
Když se dnes hraje Divadlo Járy Cimrmana a hrajete Vraždu v salonním kupé, tam hraje Miloň Čepelka asi rovní roli, že?
Miloň a jeho syn.
Jak jste přišli na „erőmű“?
Tomu nebudete věřit. My jsme před premiérou řekli kolegovi Vozábovi, který uměl asi šest jazyků – „Jardo, my potřebujeme jakýkoliv maďarský slovo.“ A on řekl: „Umím italský, španělský, anglický, ale z maďarštiny umím akorát elektrárna, a to se řekne erőmű.“
Takhle to vzniklo?
Ano, takhle.
Po šestnácté hodině tady s námi měl být i David Lukeš. A Zdeněk Svěrák ještě nepřipomněl, že před 30 lety založil Centrum Paraple.
Ano.
To byl dobrý nápad, ano.
Jak se má centrum teď?
Centrum se má dobře. Zase budeme součástí StarDance, což vynese vždycky hodně peněz. A to si vždycky našeho národa vážím, protože si říkám, že letos to nevyjde, že určitě to bude horší než minule. A ono to je vždycky lepší.
A čím to je?
No, že jsme dobrý. Hodných a laskavých lidí je víc, než si myslíme. Já to vždycky při té sbírce na Paraple takhle cítím a odprošuju národ, když říkám, že se za něj stydím.
