Vůle si naslouchat s časem klesá. Měli bychom si připomenout polistopadové nadšení, míní Pavel
Události 17. listopadu 1989 jsou podle českého prezidenta Petra Pavla hlavně symbolem naší možnosti budovat zemi podle vlastních představ. V rozhovoru pro Radiožurnál přímo z Národní třídy také vyjádřil obavy, že česká společnost ztrácí schopnost vzájemně si naslouchat, což je klíčové pro další rozvoj a porozumění.
Jaký máte z Národní třídy dojem po 35 letech?
Já bych řekl, že odráží stav společnosti. Vidíme jak pozitivní náladu, tak tu negativní. A je to naprosto přirozené.
V rozhovoru pro Radiožurnál Pavel vyjádřil obavy, že česká společnost ztrácí schopnost vzájemně si naslouchat
Vy neustále cestujete po republice. Jakou zemi jste viděl? Jaké lidi potkáváte?
Řekl bych, že to je ta světlejší strana měsíce. My jsme zvyklí vídat tu stinnou stránku, která se většinou prezentuje na sociálních sítích a částečně v médiích. Pak ale vidíme ten skutečný svět, který vypadá úplně jinak.
Pokud bychom vstřebávali situaci ve světě a ve společnosti prostřednictvím jen sociálních médií, tak můžeme dospět k závěru, že všechno jde od deseti k pěti a že bude možná něco pravdy na tom, že jsme nejhorší snad úplně ve všem.
Avšak když pojedete do regionů a bavíte se s lidmi, tak zjistíte, že situace vůbec není tak špatná a že je mnoho lidí spokojeno s tím, jaký život žijí. Vnímají problémy, které však vždy byly a vždy budou. Záleží spíše na tom, jestli je jenom pasivně přijímáme a nadáváme na ně, anebo zda s nimi něco děláme.
Česko oslavilo 35 let svobody. Na Národní se sešly desítky tisíc lidí, protestovalo se ale také proti vládě
Číst článek
Já většinou v regionech potkávám lidi, kteří jsou ochotni s problémy něco dělat. A když se jich ptám na to, co je trápí, tak říkají: „Problémy máme, ale my si je řešíme. Jsme zvyklí si je řešit sami.“
Na co si lidé prezidentovi stěžují, když vyjede do kraje nebo do okresu?
Problémy jsou všude a všude jsou podobné. Je to například dostupnost lékařské péče, škol, školek a dalších sociálních služeb, případně dopravní dostupnost některých regionů. Trápí je třeba i mechanismus rozdělování daní, tedy rozpočtové určení daní, a přílišná byrokracie.
Jsou to naprosto přirozené věci, se kterými se ale dá něco dělat, pokud máme vůli si navzájem naslouchat. V poslední době mám pocit, že vůle si naslouchat a hledat porozumění s časem klesá.
Možná bychom měli připomenout zrovna 17. listopad kvůli nadšení a ideálům, které jsme tady měli. Alespoň k části toho nadšení a ideálů bychom se měli vrátit, protože, jak už jsem říkal dříve, konfrontace, vzájemná vyhraněnost a neochota si naslouchat nikdy k ničemu dobrému nevedla.
Já vás vnímám jako prezidenta, který se snaží spojovat společnost, ale vím, že máme i jednotlivce a politické strany a hnutí, kterým naopak vyhovuje, když společnost rozdělí. A teď se neptám, co to dělá s Petrem Pavlem jako s prezidentem, ale co to dělá s Petrem Pavlem jako občanem?
Mě to mrzí, protože jsem byl samozřejmě i v minulosti člověkem, který se vždy snažil hledat řešení a brát problémy spíše jako výzvu. Teď, když vidím, že mnoho problémů tady řešení má, ale chybí k tomu ochota, tak mě to mrzí, protože je to promarněná příležitost.
‚Jen málo témat rozděluje českou společnost napůl.‘ Vyznamenání dostali Červenka i Rottrová
Číst článek
Promarněné příležitosti by nám měly být líto mnohem více než to, co udělat nejde. Myslím si, že to je základní filozofie, kterou jsem se vždy v životě řídil. Netrap se tím, co nelze změnit, trap se tím, co změnit lze, a snaž se hledat cesty k tomu, aby se to změnilo.
Myslím si, že je důležité, abychom si zase začali trochu naslouchat a neodmítat a priori všechno, co říká protistrana, ať už je to vláda nebo opozice. Musíme hledat něco racionálního, na čem bychom se mohli shodnout a začít na tom stavět. To se teď bohužel trochu vytrácí, protože ani jedna z protistran nechce přijmout byť jen zrnko pravdy na té druhé.
Někteří z nás si pamatují prvomájové průvody, vyprázdněné oslavy se spoustou zbytečných projevů, které navíc nikdo neposlouchal. Jak to udělat, aby se z tohoto svátku po 37 nebo 40 letech nestalo to samé?
Myslím si, že tou nejlepší cestou je přiměřenost. Když se cokoliv přehání, vede to k opačnému efektu. Budeme-li si 17. listopad, Václava Havla nebo jakoukoliv jinou osobnost nebo událost idealizovat, vyvoláme samozřejmě spíš negativní přijetí.
Je třeba zdůraznit, co pozitivního nám to přineslo, a jaké štěstí jsme měli, když něco takového přišlo, protože nám to opravdu přineslo mnohem víc dobrého než špatného. Když to budeme prezentovat se vším dobrým i negativním, bude to mnohem blíž k životu než snaha zobrazit všechno narůžovo.
