Krizový psycholog: FF UK pro mě není uzavřená věc. Se zlem není potřeba se smiřovat

Praha 20. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Když si vzpomenete na události, které se odehrály před rokem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy – kdy a jak se k vám informace o střelbě dostala?
Jako první se ke mně dostala od České televize. Bylo to krátce po 15. hodině, možná v 15.05, kdy mi volali, že mají neověřenou informaci, že se v jedné z budov na Palachově náměstí střílí a ptali se, jestli můžu být na telefonu, kdyby se to potvrdilo. Já jsem potom volal hlavnímu psychologovi policie, aby byli v pohotovosti. V tu chvíli tu informaci také neměli. První informace oficiální cestou dorazila z operačního střediska v 15.25, jak jsem se díval, a tam bylo napsáno, že pražská policie zasahuje na náměstí Jana Palacha u nahlášené střelby ve škole a na místo měly jet všechny složky IZS. Mezi tou první informací tedy byla prodleva dvacet minut. Myslím, že je to normální. Než se informace ověří, tak to prostě chvíli trvá.

Na co člověk jako vy, krizový psycholog, v tu chvíli myslí jako první?
První, co mě napadlo, bylo, že se to snad nepotvrdí, myšlenky v tomto směru. Druhá se už týkala toho, že musíme informovat kolegy, promýšlet postup… Čili pak už naskakuje takový automatický pilot, jak postupovat dál, pokud by se to potvrdilo. Pak už začala ve velkém volat média a všechno se to rozjelo.

A začali jsme si psát i my. Koukal jsem se na SMS. Poprvé jsme si psali někdy po 16. hodině a hodinu nebo dvě nato jsme si i volali, pokud si dobře vzpomínám. Tehdy jste mi řekl: „Sleduji činnost psychologů integrovaného záchranného systému, sbírám a propojuji informace, to jsou moje hlavní úkoly.“ Co přesně to znamenalo?
To byla ta první chvíle. Bylo potřeba se zorientovat v tom, co se děje, co je potřeba dělat – udělat plán, koordinovaně postupovat, systémově propojovat organizace. Bylo jasné, že dopad bude veliký a že bude potřeba do té akutní psychosociální pomoci zapojit víc organizací a lidí. Jenom Karlova univerzita má padesát tisíc lidí, deset tisíc zaměstnanců, v budově bylo 750 lidí. Čísla jsem samozřejmě věděl až později, ale mělo to dopad na velké množství lidí a bylo potřeba nastavovat postupy nad rámec těch standardních, na které jsme zvyklí v rámci IZS u mimořádných událostí.

Ohlédnutí zpět

Když zůstaneme ještě v tom dni, 21. prosince roku 2023, jaká byla komunikace mezi vámi a interventy a psychology přímo na místě? Co jste se dozvídal v prvních chvílích?
Byl jsem propojený s koordinátorkou od policie, protože v tomto případě koordinaci psychosociální pomoci provádí policie. Ta má pak ve hře další interventy z řad policie a dalších složek, jako jsou hasiči a záchranka. Čili sbíral jsem informace odtamtud, které jsem předával ke krizovému řízení. Sbíral jsem informace i od krizového řízení, které jsem pak předával zpátky přes koordinátora do terénu. To bylo v rámci prvního dne, kdy probíhaly automatické procesy. Lidé konali na místě, do Rudolfina vyjelo větší množství interventů a psychologů z řad IZS, působili v rodinách, působili potom i v nemocnicích. Řekl bych, že v prvotní chvíli ten proces probíhal rutinně. Potom ale přicházely další výzvy a potřeby, na které jsme se museli zaměřovat. Já už potom spíš plánoval strategii pro střednědobou i dlouhodobou podporu. Působil jsem v oblasti krizové komunikace, dělal jsem analýzy dopadů na společnost, dopadů na jednotlivé skupiny lidí a analýzu potřeb. Pak tam byly velmi rychle spolupráce se zahraničím, s našimi kolegy ze zemí, kteří měli podobnou zkušenost. Přes telefon nám okamžitě dávali hlavní doporučení, co u tohoto typu událostí dělat a nedělat.

Co konkrétně vám radili právě třeba ze zahraničí? Jak komunikovat s lidmi, kteří bohužel o někoho při střelbě přišli, nebo těmi, jejichž děti postřelili? Jak je uklidňovat, jak jim to vysvětlovat?
Teď se ptáte na dvě věci. Jednak co nám radili partneři ze zahraničí, to se týkalo spíš dlouhodobější strategie – kdy dělat připomínkové setkání, jak ho koncipovat, že to máme nechávat na univerzitě a na dotčených skupinách, že je máme aktivizovat, aby sami rozhodli, co chtějí a tak dále. To jsou některé z těch postupů. Ale co se týká konkrétní práce s lidmi, kteří jsou tím neštěstím nejvíce zasažení, v tom samozřejmě máme vlastní zkušenosti z naší práce. Takže tam si myslím, že jsme měli informace k tomu, jak se postupuje s lidmi, kteří někoho ztratili.

Přibližte to někomu, kdo neví, jak to funguje.
Existuje více fází. Záleží na načasování i na tom, jak je ten člověk blízko. Nemůžeme to úplně zevšeobecnit. Důležité ale je, že ti lidé mají samozřejmě různé potřeby, různě rozložené v čase. Je tam potřeba individuální práce. V první chvíli se poskytuje krizová intervence, potom se nabízejí další možnosti. Většina lidí potřebuje informace. Samozřejmě je důležité vyjádření respektu, být k dispozici. Je to mnoho různých aktivit. Patří tam také návštěvy místa neštěstí, protože někteří lidé – ať už z řad pozůstalých nebo přeživších – mají naléhavou potřebu jít po události na místo neštěstí. Takže jsme organizovali i tyto návštěvy. 

Tato akutní fáze trvala měsíc a činnosti byly koordinovány policejní psychologickou službou. Potom se koordinace předávala psychosociální pomoci směrem k univerzitě, a ta probíhá doposud. Časová linka pomoci nekončí první měsíc, nekončí ani první rok. Pokračuje to podle různých potřeb různých skupin lidí. Nemůžeme tedy univerzálně odpovědět, jak je to u všech. Musíme se přizpůsobovat, naslouchat lidem, zachovávat respekt a důstojnost, být k dispozici, předávat informace.

Jak moc důležitá je v té psychosociální pomoci návštěva místa, kde se ta událost odehrála? To znamená tam, kde vzniklo pietní místo – ve čtvrtém patře, kde došlo ke střelbě.
Tady zase mluvíme o dlouhé časové linii. První návštěvy jsme organizovali ještě v době, kdy bylo místo před rekonstrukcí. To se týkalo jen některých, kteří to potřebovali. Potom se celé čtvrté patro postupně rekonstruovalo, a pak tam vznikla dočasná pietní místa, která jsou samozřejmě k dispozici jak rodinám, tak třeba studujícím. Pro mnoho lidí to je důležité, pro některé je naopak důležité tam nechodit. Takže ani tady neexistuje univerzální návod na to, jak postupovat. Zase se musíme přizpůsobit lidem. Nicméně i z odborného hlediska je zdraví prospěšnější ozdravovat i to místo neštěstí, umožnit kontakt a přibližování se k tomu místu, k té budově a tak dále. Postupné otevírání fakulty bylo důležité pro řadu studujících.

I Tiché místo se má teď proměnit zpátky, jak sám říkáte, navrátit se ke svému původnímu účelu – ke vzdělávání a k vědě. Je otázka, jestli se to může podařit…?
Asi se to může podařit, ale zase záleží na tom, pro jaký účel a jakým způsobem to bude uděláno. Myslím, že bylo důležité, že se k podobě Tichého místa mohly vyjádřit i rodiny, že byly v tomto směru aktivní, jsou tam ale i další osoby, které měly potřebu být blíž tvorbě. Místo je ale jen dočasné. Budova se bude vracet k původní funkci, ale osobně to plánování přesně neznám, nevím, jak to tam je. Asi je ale důležitá i postupnost procesů, věci neuspěchat a zase naslouchat lidem, kterých se to nejvíce týká.

Dlouhá cesta

Velmi těžké období za sebou mají – a stále ještě prožívají – pozůstalí po 14 obětech. Je to nelehký rok taky pro rodiny postřelených. Někteří se doteď léčí ze zranění, vyrovnávají se s tím, co prožili. Mluvil jste o tom, že pomoc stále trvá. Jsou i tací, u kterých se to nezlepšuje? Pro které je období dnů kolem výročí mnohem složitější než třeba měsíc poté?
Lidé mají různé časování v tom zvládání a zpracovávání ztráty. A lidé, kteří jsou neštěstí blíž, toho času samozřejmě potřebují víc. Pro některé to bude celoživotní proces, to je jasné. Je to dlouhá cesta. Pro některé to je velmi dlouhá cesta. Pro ty, kteří třeba byli vzdálenější nebo byli v jiných místech, v jiných budovách a tak dále, cesta třeba není tak dlouhá a potřebují obnovu a návrat dříve. Hlavně bychom ale měli myslet na nejvíce dotčené rodiny a těm se v plánování přizpůsobovat. Samozřejmě je náročné i období adventu, které do toho vstupuje. K rodinám bychom prostě měli přistupovat s respektem a s uznáním.

Události z 21. prosince, ale i předcházející tragická střelba v Klánovickém lese psychicky zasáhly dohromady na devět tisíc lidí. Informovala o tom policie. To se zdá jako obrovské číslo. Je to běžné?
Ano, to je normální. Jak jsem říkal, velké množství osob – kolem sedmi set zasahujících a zdravotníků – bylo ve hře třeba jen v tom prvním dni. Potom z toho velkého množství osob, které jsou na to navázány a napojeny, může přirozeně nějaké množství profitovat třeba i z odbornější podpory. Proto vznikala tato statistika. Devět tisíc lidí bylo událostí dotčeno nejvíce, kolem čtyřiceti tisíc dalších bylo velmi silně dotčeno. Takže to číslo není jediné a vzhledem k rozsahu a kontextu je to přirozené.

Chápu správně, že mezi devíti tisíci jsou právě i zasahující policisté, záchranáři a tak dále? Protože i pro ně tohle byla zcela nevídaná zkušenost.
Samozřejmě jsou mezi nimi i zasahující nebo pomáhající, kterých se to týká.

Předpokládám, že i jim psychologové pomáhali jak ten den, tak dny následující?
Ani ne ten den, tam šlo spíše o pozdější zásahy. Ale mám informaci, že třeba kolem tří set policistů souhlasilo s krizovou intervencí. Nevím přesně, jak to bylo u záchranky nebo u hasičů, ale tyto služby tam byly poskytovány. To je ale standardem uvnitř sborů, že se myslí na stabilitu lidí. Těm, kteří byli blíž neštěstí, bude vyrovnávání pochopitelně trvat delší dobu.

Jak jít dál?

Jak najít smíření? Na Univerzitě Karlově vzniklo Centrum resilience. Jakou má roli?
Co se týká smíření, nehledal bych smíření se zlem. S tím není potřeba se smiřovat. Můžeme hledat, co můžeme zlepšit, jak můžeme být všímavější, jak můžeme podporovat druhé lidi nebo posilovat komunitu a spolupracovat. A o tom je i Centrum resilience, které vzniklo půl roku po neštěstí. Zaměřuje se na různé funkce – na oblast zmírňování následků, ale taky na to, jak posilovat odolnost lidí. Zaměřuje se také na oblast vzdělávání. Jsou to například kurzy první pomoci, kurzy ke snižování napětí nebo řešení konfliktů. Úloh má vícero. Je to poměrně ojedinělý projekt a může být vzorem i pro další organizace, které se vyskytnou ve složitých situacích. Zaznívalo, že univerzita je událostí zraněná, ale ne zlomená. A Centrum resilience mluví i o tom, že jde o směřování od neštěstí k posttraumatickému rozvoji, k posilování odolnosti a zvládání. Takže tam si myslím, že je přínosem.

Posiluje třeba cestou workshopů, cvičení a podobně i všímavost?
Všímavost tam patří. Všímavosti si můžeme všimnout, když posilujeme, spolupracujeme nebo pracujeme na budování komunity. I když to vzniká spontánně a přirozeně, tak se to jeví, že lidé na univerzitě jsou k sobě všímavější. Ale pak je ještě otázka celospolečenského rozměru, kdy vznikaly určité kampaně na podporu pomoci druhým, podporu všímavosti, podporu duševního zdraví, bdělosti, ať už na straně různých organizací, nebo celostátně. Vznikla třeba kampaň Zavolej mi pomoc, která je nejen o zavolání pomoci lidem, kteří čelí násilí, ale také o zprostředkování pomoci lidem, kteří třeba mají psychické problémy.

Také vzniká vládní program, který se zaměřuje na bezpečí dětí a prevenci násilí. Primárně jde o to, aby děti vyrůstaly v bezpečném prostředí, protože to pak snižuje riziko násilí v celé společnosti. Je důležité podporovat zdravý vývoj i pro budoucí generace. Takže to je určité celostátní usilování. Mnoho aktivit ale vzniká i na bázi jednotlivých škol, ať už jsou to tréninky krizové připravenosti nebo první pomoci. Takže si myslím, že se za ten rok odehrálo mnoho věcí.

Vrátím se k Filozofické fakultě. Před pár dny jsem v Respektu četl rozhovor s děkankou Evou Lehečkovou. Pozitivně hodnotila, že se teď na fakultě všichni více zdraví, usmívají se na sebe, není to tak anonymní. Mnohem více myslíme na to, „aby prostředí fakulty bylo příjemnější“. Je tohle cesta, jak jít dál?
Myslím, že to tak je a že to je i důsledek toho, že to neštěstí dalo některé lidi dohromady a že je stmelilo. Podle mě to vede k tomu, že si lidé více naslouchají. To se nedá jenom plánovat, vzniká to přirozeně v komunitách. Asi to tak je, když to tak pozorují.

Soudržnost

Na sobotu, v den výročí, je naplánovaný koncert v kostele Nejsvětějšího Salvátora. Je připravený pietní akt, uctíme památku minutou ticha. Jak si může každý z nás tu událost připomenout?
Určitě pomáhají rituály, když mluvíte o koncertu, o minutě ticha a tak dále. Ze strany univerzity vím, že je plánováno skromné a důstojné připomenutí. Není jednoduché vyvažovat potřeby jednotlivých skupin. Někteří, kteří jsou blíže neštěstí, potřebují více soukromí. Jiní se zase potřebují více spojovat. A určitě se díky tomu může každý z nás zamyslet nad důležitými hodnotami, připomínat si je s respektem k druhým lidem a podle vlastních potřeb nebo toho, co cítíme jako důležité. Myslím, že někteří lidé chtějí třeba i konkrétně pomoci. Tady bych rád zmínil, že univerzita založila tři podfondy. Jedním z nich je Fond odolnosti. Zbylé dva jsou pamětní – jeden je pojmenovaný po doktorce Lence Hlávkové a jeden po doktoru Janu Dlaskovi. Oba byli oběťmi útoku. Tyto fondy budou podporovat programy k posílení odolnosti studentů a učitelů a budou se zaměřovat na podporu znevýhodněných studentů. Takže někteří z nás třeba i touto formou mohou v souvislosti s výročím přispět a podílet se na budování odolnosti do budoucna.

Bavíme se o cestě dál. Co si z 21. prosince 2023 může vzít česká společnost? Naučí nás to jednat lépe v podobných krizových záležitostech? Připraví nás to psychicky?
Myslím, že tam od té doby běží mnoho věcí. Jsou to různé programy, co si můžeme vzít dál. Hlavním ponaučením by asi bylo posilovat svoji soudržnost, ohleduplnost, podporovat vlastní odolnost a duševní zdraví a zaměřovat se na prevenci násilí ve společnosti. To jsou asi takové highlighty, co může společnost dělat. Každý musíme začínat sám u sebe, ale můžeme myslet na tyto rozměry a na důležité hodnoty.

A co si z toho berete vy, jako krizový psycholog? Jak na ten den budete vzpomínat?
To nevím. Osobně se mě to také dotýká. Jednak jsem na této fakultě studoval, také tam učím, takže to pro mě není uzavřená věc. Podobně je na tom i řada kolegů interventů nebo psychologů, mnoho z nich také tam studovalo. Takže se nás to osobně dotýká a snažíme se jít dál. Jeden rok je ale krátká doba.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky České televize - záznam vystoupení studentských sborů, V temnotách našich dnů; po zapálení pietního ohně před budovou fakulty 4. ledna 2024