Odkrývání historie Rusové chápou jako útok, jako projev nevděku za osvobození, myslí si historik
Národní aktéři stále nacházejí kostlivce nejhoršího a nejkrvavějšího konfliktu lidstva ve svých archivech. „O Velké vlastenecké válce jsme zvyklí vyprávět především hrdinské příběhy, ale na ty o podpoře okupačního režimu jsme trochu zapomněli. Odkrývají se až v posledních letech,“ míní historik Ústavu pro studium totalitních režimů Jaromír Mrňka, který byl hostem Českého rozhlasu Plus.
„Máme spoustu kostlivců zavřených ve skříni i z konce války – je to především násilný postup proti německému obyvatelstvu, jejich vyvražďování a vyhánění. A nebylo to nic jiného než etnická čistka,“ dodává v pořadu Hovory.
Historik si tuto kaňku naší historie vysvětluje frustrací, která tehdy byla ve společnosti a jejíž počátky sahají až do dob Mnichova. „Dá se to vysvětlit jako jakási odplata za prožitá příkoří. Zároveň tady byla i docela výrazná role vedení československého státu, který toto násilí nebrzdil tak, jak by mohl.“
Válečné křivdy a kauza Vrbětice
V souvislosti s kauzou Vrbětice a vzájemným vyhošťováním ruských a českých diplomatů se do ruského veřejného prostoru dostávají přes média nejrůznější útoky. Naposledy v jednom ruském státním médiu zaznělo, že Češi a Slováci přece spolupracovali už s Hitlerem.
Socha Koněva i pakt Ribbentrop-Molotov. Ruští kriminalisté budou vyšetřovat překrucování dějin
Číst článek
„To, že bychom kdy mohli hledat spravedlnost v interpretacích dějin, to se nestává. Tato interpretace je ale vyhrocená a jednostranná,“ myslí si historik.
„Samozřejmě že bychom v průběhu druhé světové války mohli najít na území tehdy vlastně neexistujícího Československa tendence ke spolupráci a podpoře nacistického režimu. Na druhou stranu je to potřeba vyvážit tím, že tady byly nemalé skupiny obyvatelstva perzekvovány, lidé, kteří trpěli, a byli i ti, co se mu nepodvolili snadno.“
Rusové dodnes ale o válce a událostech s ní spojenými mluví, naposledy vzbudilo velké kontroverze odstranění sochy maršála Koněva z náměstí Prahy 6.
„Současné Rusko do značné míry převzalo prvky imperiální politiky sovětské, ale i dřívější carské. Takže si dělají obrovské nároky na středo i východoevropský prostor, který získali do svého vlivu Velkou vlasteneckou válkou. Rusové ji pořád chápou jako obrovské vzedmutí boje proti fašismu – všimněte si, že operují s pojmem fašismus. A že došlo k osvobození těchto národů, ke kterým se řadíme i my, právě od fašismu.“
Rusové pociťují nevděk
A už od 90. let pociťují Rusové podle Jaromíra Mrňky nevděk, že se na tento jejich moment zapomíná: „Zároveň jsou také velmi necitliví k historické zkušenosti následného sovětského vlivu a dalších sovětských okupací. Od intervence v Maďarsku, Polsku či Československu v roce 1968.“
„Rusové to chápou jako útok, jako projev velmi výrazného nevděku.“
Jaromír Mrňka (historik Ústavu pro studium totalitních režimů)
A právě tato velmi traumatická zkušenost Čechoslováků ze srpna 1968 leccos změnila. „Zpětně překrývá výklad samotného osvobození v roce 1945. To se v posledních letech projevilo i ve veřejném prostoru. V nějaké politické paměti, která se opožděně vyrovnává s osvobozením. Rusové to ale chápou jako útok, jako projev velmi výrazného nevděku,“ myslí si historik.
Rusko si přitom na osvobozování postavilo celý svůj sovětský režim, svou poválečnou legitimitu, a to jak v samotném SSSR, tak i ve svých satelitech.
Rus = spasitel
Historik souhlasí s myšlenkou, podle které i dnešní Ruská federace jako by stále musela mít nějaké nepřátele. „Tento prvek fašismu, který se objevuje i v konfliktu s Ukrajinou, je velmi výrazný. Vlastně jako by se Rusko stavělo do role spasitele, pomocníka, ochránce, což je spojeno s ohrožením vlastních pozic, která byla poměrně dlouho nezpochybnitelná.“
Sovětský svaz byl podle historika opravdu dlouho vnímaný jako světová velmoc, která se může rovnat Spojeným státům.
„A dokud se nerozpadl rámec studené války, tak si tuto svou roli Rusové neustále udržovali. Vývoj v 90. letech tak byl obrovským znejistěním společenských elit. Ty byly zvyklé, že mají uznání světové velmoci – a najednou pro to musely začít něco dělat i samy.“
Své kostlivce ve skříni má ale i český národ. Od Bílé hory, Rakouska-Uherska po Mnichov a okupaci. Celou tu dobu se tady podle Jaromíra Mrňky line jakási nesamozřejmost českého státu.
