‚Komunisti jsou všichni stejní.‘ Postavil se proti znárodňování, dostal tři roky u PTP
Když v Československu začali vládnout komunisté, bylo mu 18. O dva roky později poznal jejich metody na vlastní kůži – za skandování hesel proti znárodňování si pro něj v noci přišla StB. Za vyjádření vlastního názoru zaplatil pěti měsíci ve vazbě, třemi roky u PTP a poškozeným zdravím. Nikdy ale neztratil odvahu postavit se bezpráví a i v 90 letech je Josef Spáčil aktivní a věnuje se svým největším životním láskám – manželce a motocyklům.
Historie rodiny Spáčilových sahá až do 17. století a v Újezdu u Brna patřila před válkou k těm lépe situovaným. Vlastnila pozemky, cihelnu, podnikala v dopravě a tamním rolníkům půjčovala různé zemědělské stroje, především mlátičky.
Přežila bombardování, poté ji s rodinou odsunuli. ‚Děti mě každý den mlátily,‘ vzpomíná Cäsarová
Číst článek
„To byla taková sezonní životnost. Nějaké stroje už otec měl, ale po válce si půjčil hodně peněz – asi 400 tisíc – a nakoupil další nové stroje. Pak mu všechno sebrali, dluhy ale musel splácet. Snažil se najít si práci, jezdil na kole až bůhvíkam, ale práce nebyla. Splácel to až do 68 let.“
Přišla si pro něj StB
Josef byl nejstarší ze sedmi dětí, ve dvaceti pracoval u firmy Izola. 5. října 1950 se vracel navečer z práce domů kolem národního výboru. V asi třítisícovém městě probíhaly už od dopoledních hodin nepokoje a protesty proti zabavování majetku sedlákům, zejména proti právě zahájenému scelováni pozemků. Na schůzi národního výboru se sešlo přes pět set lidí.
„Viděl jsem známé tváře, volali na mě, ať jim jdu pomoci. Šel jsem do jednací síně a řekl jsem: ‚Proč ten majetek lidem berete? Kde jste na to vzali paragrafy, abyste mohli vyvlastňovat? Copak to jde dělat?‘ Vyhodili mě ven, ale vlezl jsem s několika dalšími zpátky oknem. Vřava rostla. Asi po hodině přijela policie a začala ‚dělat pořádek‘. Já jsem se neudržel a začal jsem volat: ‚Hanba policii!‘ Ostatní se přidali, křičeli: ‚SNB jde proti lidu!‘ a podobně.“
Policisté nakonec dav rozehnali, ale druhý den se nepokoje v Újezdu opakovaly s ještě větší intenzitou. Situaci se snažili uklidnit funkcionáři z okresu, ovšem marně. Po několika hodinách odjeli s nepořízenou. A tak přistoupili k osvědčenější taktice – zastrašování. Ještě tu noc se znovu objevila policie a zatkla pět nejvýraznějších osobností protestů včetně Josefa Spáčila.
„Kolem půl jedné v noci bouchání a kopání do dveří. Otec šel otevřít, policajti ho odstrčili, až narazil na zeď. Šest jich vběhlo do domu – vyhazovali vše ze zásuvek, házeli na zem, šlapali po tom… Prý hledali nějaké zbraně, ale samozřejmě jsme žádné neměli. A na mě: ‚Obleč se a půjdeš s náma!‘ ‚A kam?‘ ‚Však ty uvidíš!‘ Byli brutální a sprostí!“
U černých baronů
Zatčené shromáždili v budově národního výboru a pak je odvezli do okresní věznice v Bučovicích. Strávili několik měsíců na samotkách, vyslýcháni byli i několikrát za noc s výhrůžkami, fackami a kopanci:
Z umývače oken ministrem obrany. Život Luboše Dobrovského vypadal jako na horské dráze
Číst článek
„Chtěli slyšet všechno, co jsem dělal, proč jsem tam skandoval, pobuřoval lidi. Řvali na mě, že jsem útočil na zřízení, porušoval zákony. Po necelých pěti měsících mě v únoru 1951 nečekaně pustili domů. Zbývající čtyři měli soud v květnu, ale to už jsem byl na vojně a souzený jsem byl až za rok.“
Teprve po návratu z vazby se Josef dozvěděl, že týden po jeho zatčení babičku ranila mrtvice a zemřela. Místní se rodině většinou raději vyhýbali. Přestože otec za války mnohým pomáhal, někteří jim prý zabavení majetku dokonce přáli.
Soudní výrok byl nakonec poměrně mírný, zřejmě se nepodařilo dokázat nic zásadního, trest si Josef odpykal vazbou. Horší to bylo s výkonem základní vojenské služby, pochopitelně u pomocných technických praporů – u odvodu dostal speciální politickou klasifikaci „E“ kterou armáda nově vytvořila pro naprosto nespolehlivé brance.
„Po základním výcviku nás poslali stavět nové vojenské letiště v Dobřanech u Plzně (dnes civilní letiště Plzeň-Líně, pozn. red.). Já jsem měl v papírech opravář strojů, tak jsem udržoval těžké stavební stroje: buldozery, bagry, skrejpry. Často v noci, třeba jsem sám natahoval roztržený pás po kolena v bahně. Odnesly to nohy, kyčle a záda, celý život jsem měl velké problémy s klouby. Rozhodně to nebyli ti smích vyvolávající Černí baroni od Švandrlíka, on totiž nastoupil v době, když už PTP byly zrušené, zůstaly jen technické prapory, kde to bylo mnohem mírnější. Ale i u pétépáků se dalo zažít ledacos veselého a poznat dobré lidi. Člověk se hlavně nesměl bát, musel být drzej, jinak by ho tam oddělali. Byly případy, kdy oddělali kluky, byli úplně vyřízení se zdravím a s rozumem a se vším!“
'Komunisti jsou všichni stejní'
A Josef Spáčil se opravdu nedal. Když dlouho nemohl z vojny ani na chvíli domů, jednoduše utekl a počkal u rodičů, až jej eskorta zase doveze zpátky, jindy zase šel na taneční zábavu v civilu, přestože to bylo zakázané. Tehdy se také seznámil se svojí o čtyři roky mladší budoucí manželkou, se kterou vloni oslavili 65 let společného života.
Konce války se dočkala v podzemním městě u Kuřimi, sirény ji straší i po 75 letech
Číst článek
U PTP strávil celkem 35 měsíců a po návratu zpočátku jen těžko hledal zaměstnání. Nakonec jej v místním jednotném zemědělském družstvu přijali jako řidiče, tuto profesi vykonával později i u ČSAD a u komunálních služeb v Újezdu až do odchodu do důchodu (vlastní osobní auto řídí dodnes, i když většinou už jen na kratších cestách za nákupy apod.).
A protože podle vlastních slov musí stále něco dělat, našel si v důchodu zcela nového koníčka – staré motocykly. Postupně jich získal šestnáct, včetně naprostých vraků starých desítky let, které postupně opravil, na tom posledním pracuje i nyní ve svých téměř 90 letech.
Zemědělské stroje zabavené komunisty v 50. letech po listopadu 1989 z JZD nedostali, všechny byly rozbité a finanční náhrady se rodina nedočkala. O vlastní rehabilitaci usiloval u soudu tři roky a na komunistickou ideologii má dodnes zcela jasný názor:
„Všichni dnes tvrdí, že to oni ne, ale komunisti jsou všichni stejní. Kolik zničili lidskejch životů… Komunista je komunista a nikdy lepší nebude, nikdy. Mladí lidi, kteří tam dneska vstupují, tak vůbec nemají zájem o nějaké dění v republice. Nevědí, co bylo kdysi a co je dnes.“
