Narodila se v rodině železničního zaměstnance a švadleny v malém domku, který si rodina krátce předtím postavila. Vyrůstala se svými vrstevníky při hrách a povídání na ulici, později chodila do Sokola i do Junáka, kam ji přivedl o šest let starší bratr.

„Vrátili jsme se ze školy, napsali úlohy a šli si sednout k Reichenům na schody, to bylo o tři baráky dál. Pak přišli kluci s balonem, já jsem s nima hrála kopanou, házenou, na zaháněnou, to byli úplní čučkaři proti mně! Ulice byla pořád plná děcek, když někdo z rodičů potřeboval, tak jen vystrčil hlavu, zakřičel, došli jsme domů, udělali, co bylo potřeba, a zase honem k ostatním. Bylo to fajn.“

Dodnes si rovněž vzpomíná jak na zabrání československého pohraničí, tak na příchod německé armády 15. března 1939.

„To jsem chodila do obecné školy na náměstí a naproti stály dva řeznické krámy, kde jsme si o delší přestávce kupovali rohlíky. A to zrovna přijeli na motorkách, brýle, helmy… My děti čučely jak blázni! Jeden z vojáků šel do řeznictví, koupil si rohlík a kousek salámu, sedl si na sajdkáru a jedl. A jak skončil, zase dovnitř, další rohlík a kus salámu! Nejen my jsme nechápali, proč si toho nekoupí víc, ale když se ho na to zeptali v krámě, tak udiveně odpověděl: ‚Copak to můžu?‘ Doma jsem se pak na to ptala tatínka, protože mi to vrtalo hlavou. A otec mi vysvětlil, že Němci se chystají na válku, takže jsou takhle naučení, dokonce prý mají potraviny na příděl.“

Kuřim strategickým cílem

Zpočátku to vypadalo, že obsazením zbytku republiky se život v městysi (městem se Kuřim stala až v roce 1964) nedaleko Brna nijak zásadně nezměnil. Květa ještě nějaký čas chodila do školy i do Sokola, kde ji cvičení velice bavilo.

„Když potom Němci Sokol zakázali, tak jsme chodili potajmu cvičit na Dělňák – tam byla nahoře taková galerie, kde měli šatny a bylo tam i nářadí, tam jsme potajmu cvičili jak my, tak ti z Dělnické tělovýchovné jednoty. A po válce zase v Sokole, vlastně až do doby, než jsem porodila Alenu. Cvičila jsem moc ráda a jako děti jsme na tom nářadí byly jak opice! Ale nepamatuji si, že by se někdo zranil, ani když nám koupili pérovací můstek na skákání a dělali jsme salta na žíněnku!“

Od třetího válečného roku se však dosud spíše zemědělská Kuřim rychle proměňovala – na jejím severním okraji začala vyrůstat už před válkou plánovaná pobočka brněnské Zbrojovky na výrobu přesných obráběcích strojů a v roce 1943 se tam navíc kvůli stále silnějším náletům na Německo z rozhodnutí říšského maršála Hermanna Göringa přestěhovala z ohroženého Hamburku i čistě válečná výroba – produkce leteckých motorů firmy Klöckner–Flugmotorenbau.

K dosavadním asi třem tisícům původních obyvatel přibyly další čtyři tisíce pracovníků (pro část z nich vyrostla zcela nová obytná kolonie nazvaná příznačně Nový Hamburk) a v době totálního nasazení se jejich počet zvýšil až na 15 000. V té době ale už Američané začali létat také nad protektorát, proto byla v blízkém kopci Záruba zahájena ražba štol sloužících zprvu jaké úkryt pro dělníky továrny.

Té se stal osudným 25. srpen 1944, kdy velké uskupení amerických bombardérů 15. letecké armády zaútočilo nejen na strategické továrny v centru a na jihovýchodním okraji Brna, ale 85 strojů B-24 Liberator zamířilo rovnou nad Kuřim. Na areál Zbrojovky svrhly ve třech vlnách asi 800 bomb. Ta třetí už kvůli silnému kouři z předchozích náletů nebyla dostatečně přesná, některé bomby tak zasáhly i obytné domy – celkem zahynuly na čtyři desítky lidí a dvě stě bylo zraněno.

Bilance ale mohla být ještě mnohem horší: „Oni už letěli nad Zbrojovku a teprve houkaly sirény. Všichni rychle běželi ven, bylo jich tam spousta. A když z letadel viděli, že lidi ještě stále utíkají pryč, že nejsou v bezpečí, tak udělali ještě jeden okruh a teprve pak začali bombardovat. Pak po válce to jeden pilot prozradil, jak to probíhalo, bylo to od nich moc hezký. U posledního baráku v ulici měli Němci protiletadlový dělo, které začalo po letadlech pálit. Tak oni se vrátili a celou tu ulici zbombardovali.“

Před hrozbou do podzemí

Ničivý srpnový nálet zná paní Květoslava jen z vyprávění – sama v ten den trávila dovolenou u padesát kilometrů vzdáleného Medlovského rybníka uprostřed Českomoravské vysočiny, přesto i tam byly výbuchy bomb slyšet a po skončení náletu ji přijel bratr informovat, že rodina i jejich dům jsou v pořádku. Další běh událostí už ovšem zažila na vlastní kůži.

Z tvrdého bombového útoku se kuřimská Zbrojovka do osvobození nevzpamatovala, obnovit se podařilo jen malou část výroby. A nevyšel ani plán umístit stroje do rozšířených štol pod kopcem Záruba – fronta postupovala příliš rychle.

Vyražené prostory ale dobře posloužily obyvatelům v samém závěru války, kdy se do Kuřimi stahovaly jednotky wehrmachtu z již většinou osvobozeného Brna (s výjimkou severních předměstí obsadila město Rudá armáda a Rumunská královská armáda už 26. dubna, zatímco v Kuřimi skončila válka až 9. května – pozn. autora) a na ně stále častěji útočila sovětská letadla, kterým padli za oběť i další civilisté.

Většina obyvatel Kuřimi a okolí se po šokujících zážitcích z předchozího léta rozhodla skrýt ve štolách, na celé dva týdny se tam ubytovaly asi tři tisícovky lidí, včetně malých dětí.

„Té štole jsem hodně vděčná. Už jenom ten strach v noci, když houkali a bombardovali. Dokonce když jsme byli ve štolách a padlo pár bomb přímo na Zárubu, tak se to s náma všecko otřáslo a popadalo pár kamínků, ale jinak to bylo v pořádku. Měli jsme sice doma ve sklepě vykopanou takovou úzkou šachtu, a protože otec dělal u dráhy, tak mohl koupit starý pražce a ty jsme tam dali od jedné stěny ke druhé. Nejdřív jsme chodili tam, ale pak houkali každou chvíli, tak už jsme šli do štol.“

V šestici štol tak v závěru války vzniklo doslova podzemní město se společným zásobováním potravinami, improvizovanou ošetřovnou, přívodem vody i čerstvého vzduchu. Elektřina nebyla. „My jsme měli místo hned na kraji v té druhé štole, tak ani nevím, čím se tady svítilo – dveře ven byly mimo nálety otevřený, takže my jsme nepotřebovali světlo. Že sem třeba nepůjde vzduch, to jsme se nebáli. Jako děckám nám to bylo fuk, hlavně, že na nás nic nepadalo. Courali jsme se před štolou, i do lesa jsme se šli podívat. A když zazněl poplach, tak nožičky byly dobrý, honem jsme se utíkali schovat!“

Pod zemí zůstali lidé v Kuřimi celé dva týdny a navzájem si pomáhali přežít. Jen někteří zůstali doma, aby se postarali o dobytek a taky pohlídali majetek před Němci, kteří byli ubytovaní ve většině místních rodin. „U nás zůstal doma dědoušek, říkal, že už je starej a do štol s námi nepůjde. Tak jsme každý den chodily s kamarádkou Růžou Sedmihradovou k nim domů i k nám zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku, a přinést dědečkovi trochu jídla. Jednou jsme šly a na kraji ulice na Vitulově baráku vidíme meruňku, která předtím rostla vedle v zahradě. Výbuch bomby ji vytrhl i s kořenama a posadil na střechu domu!“

Smrt ji minula

Ještě během 9. května nikdo netušil, že už nastává mír, koneckonců v podzemí leckdo ztratil pojem o čase. Obě děvčata šla opět kolem poledne zkontrolovat situaci doma, tam na ně ale čekalo překvapení: „U Sedmihradových na dvoře měli vojenskou kuchyni, kde se Němci stravovali, ale tentokrát tam nebyl ani jeden, jen pod kotlem hořel oheň a v kotli ve vařící vodě plavaly veliký knedle. Říkaly jsme si ‚Ježíšmarjá, co se stalo? To není možný!‘ No, holky hloupý – šly jsme si sednout na Zárubu nad skálu a pozorovaly jsme, jak od Knínic k Čebínu lítají rozžhavené granáty. A najednou jeden z těch granátů buch do té skály! No, v momentě jsme byly ve štolách!“

Uvnitř už také všichni slyšeli sílící dělostřelbu, ale nikdo nevěděl, co se vlastně děje a co bude s nimi. Teprve asi v pět hodin odpoledne někdo od vchodu zavolal, že se ke štolám přes pole blíží nějací vojáci. V tu chvíli by se zřejmě napětí v podzemí dalo krájet a ještě zesílilo, když neznámí muži v uniformách začali mluvit německy.

Vzápětí ale vyšlo najevo, že to jsou Rumuni bojující po boku Rudé armády: „Najednou kdosi vykřikl: ‚Ježíši, vždyť voni nás osvobodili!‘ Rázem byli všichni venku, jásali, plakali dojetím, objímali se. Někdo tam měl na žerdi československou vlajku, tak ji rozmotal a začala se zpívat hymna. Dodnes, když ji začnou hrát, hned se mi všechno vybaví a je mi do pláče. Ale když uslyším sirénu, tak se mi i po tolika letech sevře žaludek, protože na ten strach se prostě nedá zapomenout!“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít