Přežila bombardování, poté ji s rodinou odsunuli. ‚Děti mě každý den mlátily,‘ vzpomíná Cäsarová
Na začátku druhé světové války jí byly tři roky, na konci devět. Těch šest let naprosto změnilo její život – kvůli německé národnosti putovala na jaře 1947 spolu s rodiči z Bohumína do „nemocničního lágru“ ve Svatobořicích na Kyjovsku. Jako jediné dítě zde žila mezi více než tisícovkou většinou starých a nemocných lidí, kteří by odsun nepřežili.
Přes traumatizující zážitky z tábora a soustavnou šikanu spolužáků nakonec vystudovala střední školu, nastoupila jako zdravotní sestra a péči o potřebné se věnuje i ve svých čtyřiaosmdesáti letech. Bere to jako samozřejmost a tak trochu jako splátku za to, že v nejtěžších chvílích alespoň pár lidí pomohlo jejich rodině.
První roky života prožila Ingeborg Cäsarová (roz. Przybylová) v bezprostřední blízkosti bohumínských železáren. Její otec tam pracoval jako inženýr u vysokých pecí, tříčlenná rodina obývala byt v třípatrovém domě hned vedle závodu. To se jim málem stalo osudným v srpnu 1944, když americké letectvo opakovaně zasypávalo bombami celou průmyslovou oblast na pomezí severní Moravy a Slezska.
„Při náletu už ve sklepě našeho domu bylo asi 70 lidí z vlaku, protože nedaleko bylo nádraží. Tak maminka vzala deku, pár polštářů a šly jsme na zahradu. Jedna bomba spadla nedaleko, ale nic se nám nestalo, jen to s námi zatřáslo. A na jaře 1945, kdy nás německé úřady spolu s dalšími civilisty přesídlily až do Libavé, jsme po cestě vyzvedávaly starou tetu v Bílovci a zrovna, když maminka balila věci a já byla pod okny na dvorku, tak přelétající spojenecká letadla bez varování vypustila několik bomb. Obrovská rána, kolem mě lítaly cihly, rozbitá okna, dveře spadly tetě na skráň. Maminka mě volala, tak jsem musela do toho rozbitého baráku jít, dodnes se toho bojím!“
Občan druhé kategorie
Konec války ale nepřinesl rodině Przybylových úlevu, naopak. To zjistili už při návratu domů – Ingeborg s maminkou šly ze střední Moravy pěšky a do důvěrně známé ulici dorazily v noci. Všechno už ale bylo zapečetěné a v blízkosti se pohybovala závodní stráž: „Zařval ‚Stůj!‘, ale já jsem se tak těšila domů, tak jsem běžela dál. Znovu ‚Stůj, nebo střelím!‘ a vypálil do vzduchu. A já jsem strachy vykřikla jediné slovo, které jsem uměla česky – ‚maminko!‘ To mi zachránilo život!“
Rodina musela vzít zavděk polorozbořeným a vlhkým domem, kde se narodil otec. Toho vyhodili ze železáren, kde pracoval 33 let, a putoval na půl roku do pracovního tábora v Ostravě, matka přišla o místo prodavačky, úspory byly na vázaných vkladech, odkud si nemohli vzít ani na to nejnutnější: občas se podařilo něco ze zbylého majetku prodat, jindy pomohli známí.
„Někdy na podzim roku 1946 jsme všichni tři seděli v kuchyni pod lampou a mlčeli. A do toho ticha maminka řekla: ‚Já nevím, co s námi bude. Na zítřek už nemám ani korunu, abych nakoupila.‘ Koukala jsem z jednoho na druhého – v těch devíti letech jsem to nedokázala pochopit. Mlčeli jsme. A najednou někdo zabušil na dveře. Maminka šla otevřít. Vstoupila sousedka paní Nováková z vedlejší ulice, pozdravila, došla ke stolu a před tatínka položila stovku! Ten se bránil, že si to nemůže vzít, že by to nemohl vrátit. A ona říká: ‚To mi nemusíte vracet. To je chléb svatého Antoníčka. A až vám bude líp, tak to vraťte tomu, kdo na tom bude hůř než vy.‘ Tak to nám zase pomohlo!“
To nejhorší ale mělo teprve přijít. V dubnu příštího roku se Przybylovi dozvěděli, že budou odsunuti a musí se přestěhovat do tábora ve Svatobořicích. Ten vznikl už za první světové války, během protektorátu tam nacisté soustředili rodiny těch, kteří uprchli za hranice, po válce je vystřídali váleční zajatci a kolaboranti a po nich němečtí občané.
Pro řadu z nich to byla jejich konečná stanice – až na zcela ojedinělé výjimky už nikdo odsunut nebyl. „To byli lidé, kteří neměli žádný příjem, byli nemocní, vozíčkáři, ležáci, měli tuberkulózu, tyfus, všechno možné. Tam rozhodně nikdo neutíkal, na to nikdo neměl, staří lidé, blázni všeho druhu, co já jsem tam viděla různých lidí, 1050 jich tam bylo a já 1051. jako jediné dítě!“
Tábor byl označen za starobinec a nemocniční středisko, poměry ale odpovídaly spíše internačnímu táboru pro nepřátele. „Sice tam bylo jakž takž postaráno o hygienu – byly tam dokonce takové lázně se sprchami a vanami. Ale špatné bydlení – baráky po šedesáti lidech, postel vedle postele. A naprosto strašné jídlo – nebylo mléko, vajíčka, máslo, dostali jsme tři malé krajíčky chleba na den, já jsem byla tak podvyživená, že jsem dostala tuberu. Staří chlapi, kteří měli hroznej hlad, tak za kuchyní byly velké bedny a v těch byly kosti, všude plno much, oni to obírali, nožíčkem oškrabovali. Ani to nestačilo, kolik jich tam umřelo!“
Domovem byl hřbitov
Tábor byl obehnaný dřevěným a drátěným plotem, nikdo ale neměl sílu utíkat, navíc nebylo kam. Nikdo nevěděl, jak dlouho tam budou, než se dočkají slibovaného odsunu, s tím ale ve skutečnosti naše úřady už nepočítaly.
„Jednou jsem slyšela si povídat rodiče, že se všichni ptají, kdy pak už půjde domů a že někdo dostal odpověď ‚Váš domov bude brzo tam nahoře na kopečku‘ – tam byl hřbitov. A pak mě pak po čase zastavil v táboře nějaký dědeček a psal se mě – děcka – kdy už půjdeme domů. A já jsem si ta slova rodičů vyložila po svém a řekla mu: ‚Už brzy, dědečku, já jsem to slyšela!‘ Tak jsem mu vlastně dala pár minut štěstí. Ale když jsem se tam po sedmnácti letech vrátila s manželem, abych mu to všechno ukázala, tak tábor byl už pryč a nahoře na kopečku už nebylo nic – tam, kde býval kříž a hroby těch, co jsme tam pohřbívali v rakvích vyrobených z toho dřevěného plotu, rostlo obilí. To byl pro mě obrovský šok, říkala jsem si, i to poslední jim vzali, i tu poslední stanici.“
Jedenáctiletá Ingeborg mohla jako jedna z mála pravidelně tábor opouštět – chodila nejprve do obecné školy ve Svatobořicích a pak jeden rok do měšťanky v Kyjově.
Při odchodu i příchodu jí ale ostraha tábora kontrolovala obsah školní aktovky a pobyt ve škole byl pro ni doslova utrpením: „Děti mě každý den mlátily, syn velitele tábora byl se mnou ve třídě, vždycky si vzal bandu kluků a pronásledovali mě od školy až k lágru a házeli po mě aktovkama a shnilou řepou. Jednou jsem to už nevydržela a o přestávce, když po mě kluci plivali, jsem šla za paní učitelkou a říkám: ‚Podívejte se, co mi dělají!‘ A ona na to. ‚Co chceš, vždyť ty jsi vinna!‘ Já, vinna!!‘ A tak to bylo celý rok a půl, co jsem chodila do školy ve Svatobořicích, to byl můj denní úděl. Já jsem už nevěděla, jestli jsem vůbec člověk, v noci jsem se počůrávala v noci, maminka nevěděla proč, já taky ne, že je to z toho. Dlouho jsem pak vůbec neměla radost ze života. Až po létech jsem slyšela v televizi, že když člověk jako dítě zažije takové mlácení a tohle, tak si nevybuduje sebevědomí. A to byl můj případ – to jsem si řekla, že to je ono!“
Pomoc druhých splácí
Ingeborg se ale přeci jen dokázala osudu vzepřít. Po dvou letech zbylí obyvatelé tábora putovali ze Svatobořic do Mohelnice. Tam byl sice taky uzavřený tábor, ale podmínky byly přece jen o něco lepší, i když tam třeba v jednom pokoji bydlelo pět rodin. Z internace se Przybylovi dostali až v listopadu 1955, tedy více než deset let po skončení války.
Během věznění přišel tatínek kvůli zanedbané lékařské péči o nohu a krátce po propuštění zemřel. Ingeborg ale odmaturovala s vyznamenáním a nastoupila jako zdravotní sestra v šumperské porodnici.
„Ve třídě s námi byla jedna spolužačka ze smíšeného manželství a její otec nám dopomohl k bytu. Bylo to v přízemí ve dvoře, nebylo tam vůbec nic, ale stálo to tenkrát 20 korun. Pro tatínka jsme si vypůjčili postel z toho lágru a ti Wolfovi nám dali starou skříň, starý kredenc, jeden otoman a ještě od jiných jsme dostali stůl a čtyři židle. Tak jsme začínali. A byli jsme rádi, že to máme. Ale po tolika letech se přizpůsobit novému životu, na všechno se stály fronty, nebylo to jednoduché.“
Přes značné útrapy, které ji život hned v dětství a dospívání přinesl, si Ingeborg Cäsarová dokázala najít pozitivní vztah k lidem. Nejen ve svém povolání zdravotní sestry a ve vlastní rodině se dvěma dětmi. I dnes se jako dobrovolnice v domově pro seniory pomáhá starat o skoro padesát klientů.
A stejně tak se starala i o jednotlivce: „Pochopila jsem, že se musím starat o druhé a dělat jim radost, to je ten chléb svatého Antoníčka. Zpočátku ne penězi – ty jsme neměli – ale prostě jsem se jim snažila udělat radost a ta přišla zpátky ke mně. A dnes se ta stovka, co jsme tehdy dostali, se proměnila už v tisícovky. Sama žiju skromně, a tak mohu pomáhat. A Pán mě vždy posílá lidi, kteří to potřebují, a vždycky dostávám úkoly, kterých se zpočátku trochu bojím, že jsou náročné, ale nakonec jsou všechny problémy stranou a já to zvládám. Skoro dvacet let jsem se starala o napůl ochrnutou paní, byla zpočátku hodně nedůvěřivá, ale nakonec jsme k sobě našly cestu a její stav se přeci jen trochu zlepšil. Nebo o mentálně postiženého chlapce, na kterého celá rodina jen nadávala. A já jsem byla jediná, kdo pro něj měl laskavé slovo, protože jsem v něm viděla takové dítě, jako jsem byla já v těch Svatobořicích, kde jsme se ale měli všichni rádi. On vždycky ke mně přišel pro pomoc a slavili jsme spolu i Vánoce, kdy dostal spoustu dárků, které mi pro něj dala sousedka po svém klukovi. Ani unést to nemohl, byl tak šťastnej, udělali jsme si stromeček jakoby na stole, takový krásný, zpívala jsem mu koledy a vzala do náruče.“
Ingeborg Cäsarová sama dlouho nežádala o rehabilitaci, teprve nedávno se na radu svého advokáta obrátila na soud, spíše kvůli morální satisfakci než kvůli finančnímu odškodnění. V první instanci ale její nárok nebyl přiznán, šlo prý o následky druhé světové války a naše úřady jednaly v souladu s Postupimskou dohodou.
„To člověk nepochopí, který to neprožil. To jsou takové emoce, které s vámi jdou, ta křivda, celých těch 70 let někdo čeká, že by se mu dalo něco vrátit? To se ani nedá ani finančně vyčíslit. Co bych za to dala, kdybych tyhle vzpomínky neměla! Byla jsem čtyřikrát na školách povídat o svých zážitcích, ve Štemberku v kulturním centru… ti lidi si to poslechnout, ale nemůžou to pochopit. Ale tenkrát to zřejmě bylo normální, byla jiná doba.“
