Anora

Začíná to jako zmodernizovaná pohádka o Popelce — nebo aspoň předělávka Pretty Woman s brooklynskou striptérkou v hlavní roli. Jenže pak se na scéně objeví arménští bouchači a s americkým snem je amen. Celý druhý akt je vynikající situační komedie, závěr vás pak zase dokonale uzemní. Americký filmař Sean Baker zvládá tyhle tonální změny jako v současnosti málokdo.

Anoru hrají vybraná kina. Recenzi si můžete přečíst zde.

Duna: Část druhá

Není tu záběru, který by vám nesebral dech. Nejhorší újmu na kvalitě tohohle precizního sci-fi vyprávění o písečných červech a zrodu falešného mesiáše páchá fakt, že Denis Villeneuve už předtím natočil obdobně majestátní první část. 

Druhou část Duny najdete na Maxu a k vypůjčení a zakoupení na vybraných placených videotékách. Recenzi si můžete přečíst zde.

Chudáčci

I přepad z uplynulé oscarové sezony si zaslouží připomínku. Tahle štiplavá a lehce zvrácená satira řeckého režiséra Yorgose Lanthimosi posbírala celkem čtyři ceny, vedle těch za nejlepší kostýmy, masky a výpravu také za herecký výkon Emmy Stone v hlavní roli ženy, která se s mozkem novorozeněte učí žít v minulebudoucí společnosti páry.

Je to tak trochu Barbie, akorát s bujarým sexem a replikami typu: „Musím jít praštit to dítě.“

Chudáčky má ve své nabídce Disney+ a většina placených videoték. Recenzi si můžete přečíst zde.

Ještě nejsem, kým chci být

Dokumentární portrét, který svou živelnou energií a rytmem zahanbuje velkou část současné hrané tvorby. A to je přitom složený výhradně z fotografií. Spolupráce dosud nedoceněné umělkyně Libuše Jarcovjákové, režisérky Kláry Tasovské a střihače Alexandera Kashcheeva působí až osudově. Ne nadarmo se o Ještě nejsem, kým chci být už od premiéry na Berlinale mluví jako o českém filmu roku.

Dokument si přehrajete na KVIFF.TV. Recenzi si můžete přečíst zde.

Konkláve

Volí se nový papež. V podání Edwarda Bergera, režiséra oscarového (anti)válečného dramatu Na západní frontě klid, to ale připomíná spíše výběr středoškolské královny plesu. Kardinálové se potají spolčují, vzájemně handrkují a vytahují starou špínu a křivdy. To vše pod dohledem nesmírně smutných očí ve víře znejistělého Ralpha Fiennese. 

Thriller Konkláve stále hrají vybraná kina.

Rivalové

Pokud ne nejdynamičtější, tak rozhodně nejupocenější film roku. Italský režisér Luca Guadagnino je proslulý svými veskrze smyslnými dramaty, jako je letní romance Dej mi své jméno, remake Suspirie nebo kanibalská lovestory Do morku kostí. 

V Rivalech poprvé spolupracuje se scenáristou Justinem Kuritzkesem (na začátku roku 2025 vstoupí do kin i jejich druhý film Queer) a vypráví melodrama o jedné životní trojhře, která dalece přesahuje lajny tenisového kurtu. Do techna laděný soundtrack od Trenta Reznora a Atticuse Rosse vám navíc dá pocit, že dokážete prokopnout zeď. 

Rivaly najdete na Prime Video a k půjčení a zakoupení také na většině placených videoték.

Rozzum v divočině

Mateřství je setsakramentsky těžká práce – obzvlášť pokud jste pokažený robot uvízlý kdesi v divočině a k výchově malého okřídleného sirotka (kterým je jen tak mimochodem vaší zásluhou) doslova nejste naprogramovaní.

Poslední animák čistě z produkce studia DreamWorks je rozkošným a velmi cynickým příběhem o hledání vlastního místa na světě. Vlastenecké body získává (aspoň v původním znění) i za pojmenování titulní postavy podle myšlenkového otce všech robotů Karla Čapka. 

Rozzum v divočině si přehrajete ve vybraných placených videotékách.

Stovky bobrů

Němá groteska, která svým názvem nijak nepřehání. Stojí v ní totiž jeden abstinující alkoholik proti přesile hlodavců. Pološílená, nápady hýřící komedie Mikea Cheslika a Rylanda Bricksona Colea Tewse vznikla na koleni, doslova za pár šupů, a na tuzemská široká plátna se dostala jen díky iniciativě kina Aero po úspěchu na Festivalu otrlého diváka.

A ještě že tak. Ukázala nám totiž, že po stránce vizuálních gagů jede většina současných komediálních filmů jen na půl plynu. 

Stovky bobrů hrají na KVIFF.TV.

Substance

Máloco letos zvládlo tak dobře zachytit ty nejtemnější pohnutky ženské mysli, obzvláště té zjizvené „dietní kulturou“ přelomu milénia, jako anglicky mluvený debut francouzské režisérky Coralie Fargeat, kde Demi Moore po požití neznámé drogy vyleze z těla Margaret Qualley s podstatně elastičtější pokožkou. 

Ať už tomu subžánru říkáte body horor nebo snad psychologický thriller, můžeme se shodnout, že všechno to nepříjemné lupání kostí a hektolitry krve předčí nepříjemně blízký záběr na Dennise Quaida, jak spořádává krevetu.

Bizarní lákadlo Substance na vlastní oči okusíte na KVIFF.TV. Recenzi si můžete přečíst zde.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít