Století páry změnilo planetu k nepoznání. Výdobytky bělochů šly na vrub ostatních, míní spisovatel Šanc
Jeho románová prvotina Jako po drátku figuruje ve výběru nejlepších titulů roku. Překotné změny mnohdy přehlíženého 19. století vypráví z perspektivy cikánských dráteníků. „Dráteníci pocházeli z několika málo vesnic, z oblasti Kysucka na Slovensku. Díky možnostem cestování, které přináší 18. století, se dokázali velmi snadno se svým řemeslem rozprchnout po celé monarchii, po celé Evropě a celém světě,“ přibližuje Ondřej Šanc pro Radiožurnál.
Kdo bývali dráteníci?
To pro mě bylo taky překvapení, protože jsem žil v domnění, že dráteník bývala řemeslná profese běžná v každý vesnici, něco jako švec nebo kovář. A pak jsem narazil na historickou knihu o drátenících, kde se mi odkrylo, že dráteníci pocházeli z několika málo vesnic, z oblasti Kysucka na Slovensku. Díky možnostem cestování, které přináší to 18. století, se dokázali velmi snadno se svým řemeslem rozprchnout po celé monarchii, po celé Evropě a celém světě.
Za monarchie měli dráteníci výsadu cestovat. Parní stroj jejich kočování umožnil i utnul, říká spisovatel Šanc
Oni měli výsadní postavení v rámci monarchie?
Měli vlastně možnost v rámci monarchie cestovat, což tehdy nebylo možné. Pak se sice nevolnictví zrušilo, ale i tak byli lidé přikovaní k půdě, nebo řemeslem ke svým zákazníkům v dané vesnici a podobně, takže lidé dřív necestovali.
Takže to byl i třeba motiv, že dráteníci vám přišli jako symbol nějaké svobody, volnomyšlenkářství?
Asi tak. Líbilo se mi, jak byla jejich kultura velmi cizí a jak ji najednou strašně ovlivnily změny – vynález parního stroje, parní lokomotivy apod. – jak jejich svět během velmi krátké doby potom zanikl.
Anotace mluví o tom, že Jako po drátku je napínavá odysea, která čtenáře zavede z horních Uher až do Ameriky. Je to příběh o přátelství u táborových ohňů a o nelehké snaze obstát ve světě uhelného kouře. Je to výstižné?
Já doufám, že ano. Mám pocit, že uhelný kouř prostupuje ději 19. století. Každopádně dým táborových ohňů je takový protipól industrializace společnosti, která je nějakým způsobem pořád svázaná s přírodou.
Hrdinové vaší knihy se setkávají se známými historickými postavami, například s Karlem Mayem, Eduardem Štorchem nebo se Zdeňkem Burianem. Není toto přitažené za vlasy?
To je ten mystifikační rámec, který se čtenářovi odkrývá až postupně a jeho pravý smysl je až na posledních stránkách. Někdo možná není na takovou mystifikaci úplně připravený, ale je v tom určitá symbolika, protože změny, které ten pokrok přinášel, samozřejmě rezonovaly i v tehdejší literatuře a jmenovaní autoři, zejména u nás, ovlivnily několik generací dospívajících.
Liptovský Kolumbus v Ústí
Jsou skutečné historické postavy i mezi vašimi dráteníky?
Ten kmotr Juraj je také historická postava. Byl v podstatě jedním z impulzů, proč tam dráteníky zařadit, protože jsem četl v monografii, že za svůj život v této době byl šestnáctkrát ve Spojených státech a zpátky, což mi úplně změnilo představu o tehdejších možnostech cestování. A pak, když jsem si uvědomil, že čistě z logiky věci musel projíždět přes Ústí nad Labem, se mi to takto spojilo.
Na to jsem se chtěl zeptat: jak vznik románu ovlivnilo vaše rodné Ústí nad Labem?
Určitě hodně. Vím, že Ústí nad Labem se spoustě lidí nelíbí a mají pocit, že je to ošklivé město, ale když já v něm vyrůstal, tak jsem v něm viděl jednotlivé vrstvy historie, přes sebe často necitlivě naskládané a zase pobořený – a to mě fascinovalo.
2:30
Mohl se plavit po moři. Obrovský parní stroj ale nakonec před 110 lety skončil v dole na Příbramsku
Číst článek
Zvlášť když jsem objevil tuto linku přístavu, který tou dobou byl pro celou monarchii nejdůležitějším přístavem a byl naším spojením se světem, tak jsem si říkal, proč nám nikdo tento příběh neříkal. Z historie jsme většinou minuli husitské války, kolem prošel Napoleon, ale tohle nám nikdo neřekl. Pak bylo 20. století, kde jsme měli problém se zorientovat, co vlastně je a není pravda, jak se měnil výklad náhled na dějiny, a 19. století se prostě přeskočilo.
Když se vrátím k dráteníkům, komu se přezdívalo liptovský Kolumbus?
To byl právě kmotr Juraji, o kterém jsem mluvil, ten, co byl šestnáctkrát ve Spojených státech.
Jak se tam dostal?
O tom jsem uvažoval, když jsem ho ve svých myšlenkách vlakem provedl až do Hamburku. Pak musel jet lodí – už mohl jet parníkem, takže to nebyly dva měsíce, ale třeba 12 dnů.
Ale i tak jsem přemýšlel a pak si dohledával, protože jezdil do Kalifornie, že během několika prvních cest, ještě musel obeplouvat celou Jižní Ameriku, protože ještě nebyla ani železnice, ani Panamský průplav. Ale poté během svého života už obě tyto technické novinky mohl využít.
Jak důležité téma je ve vašem příběhu segregace?
Určitě hodně. Z mého pohledu je to daň, kterou lidstvo platí za celosvětový rozvoj, kdy výdobytky jdou na vrub jiným lidem. Řekněme, že bílá rasa planetu celou dost vybrakovala, vydrancovala, zplundrovala a během století páry změnila k nepoznání.
Jak na obnově planety spisovatel na biofarmě pracuje? A jak to dokáže skloubit ještě s terapií pro závislé, kterou 20 let provozuje? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.
