Parní lokomotiva je jako milenka. Stojí spoustu času a lásky, usmívá se šéf železnice v Čierném Balogu
Je to přesně 41 let, co se v Čierném Balogu na středním Slovensku začaly organizovat dobrovolnické tábory. Nadšenci se tehdy rozhodli obnovit svého času nejdelší lesní železnici v zemi. Dnes staré parní lokomotivy místo vytěženého dřeva vozí 50 tisíc turistů ročně. Kdo sem před desítkami let přišel, často podlehl kouzlu krásných strojů a vrací se každý rok. Kolem černých mašin tedy i dnes zní čeština.
„Jsme v úplném srdci Černohronské železnice, což je kanál, kde se udržují a připravují na práci parní lokomotivy. Vidíte právě topiče, který čistí popelník v půlce směny,“ popisuje Aleš Bílek, usměvavý ředitel železnice.
Kolem jsou drážní budovy, hromady uhlí, staré vagóny, náhradní díly a spousta horké páry. „To, co cítíte, je směs spáleného uhlí, kouře, oleje a páry, která tomu dodává nezaměnitelný odér parního provozu,“ dodává.
Jak říká, parní lokomotiva je jako milenka – vyžaduje hodně času a lásky. Bez lásky se to dělat nedá, protože je to špinavá a hnusná práce v teple. A to vlastní ježdění, to už je za odměnu. Vozíte se tak v deseti procentech času,“ odhaduje Aleš Bílek.
Vášeň na celý život
Černohronská železnice od svého oživení na začátku 80. let stojí na stále stejném principu, tedy na práci nadšenců a dobrovolníků.
„Začal jsem sem jezdit jako študák na obnovu této trati, když to ještě bylo zakopané v zemi. Káceli jsme stromky mezi kolejemi a dělaly se tábory v lese. Zaujalo mě to, tak sem jezdím už skoro 40 let,“ ohlíží se Stanislav Jelen z pražské zemědělské univerzity.
Začínal prý s krumpáčem, jako všichni. Pak si udělal zkoušky na strojvedoucího a teď pomáhá s údržbou starých strojů. Každé léto tu stráví tak tři týdny dovolené: „Je to práce, u které si člověk odpočine od náročného přemýšlení. Tady hýbu těžkými kusy železa a musím vědět, kam kápnout olej.“
Know-how, které ocení celý svět
Parní lokomotiva je symbióza topiče a strojvedoucího, když jeden selže, druhý je nahraný, vypráví historik
Číst článek
„Teď máme zatopeno ve dvou lokomotivách. Jedna je mašinka ČKD z roku 1948. A té druhé říkáme Černokněžník z Transylvánie. To je Rešica z Rumunska,“ představuje kouřící stroje Aleš Bílek. Do otevřených vagonů mezitím už nastupují desítky rodin s dětmi.
Původně lesní železnice je hlavním turistickým lákadlem regionu. Nedocenitelné jsou ale také znalosti, které tu česko-slovenská parta uchovává. „S naším know-how jsme teď dokonce prorazili na Tchaj-wan. Tam mají také parní lokomotivy, ale dvě nebo tři generace je neudržovaly, nestaraly se o ně,“ vypráví ředitel železnice.
„Teď najednou zjistili, že se nemají od koho učit, koho se zeptat. Takže si u nás objednali, že k nám pošlou jednu parní lokomotivu, my jim ji opravíme a oni sem budou šest let posílat své lidi, aby znovu získali vědomosti a zručnosti, které se na Tchaj-wanu ztratily.“
V kabině lokomotivy
Vlak už vyjíždí, je čas nastupovat. Vezu se přímo v kabině lokomotivy, u kotle je neskutečné vedro, všude spousta táhel, páček, ciferníky… opravdová stará technika se vším svým kouzlem.
Vyrážíme na nejproslavenější trať, která mimo jiné prochází skrz fotbalový stadion – vede po úzkém pruhu mezi hřištěm a tribunou. Možná zahlédnu i trochu místní kopané, každopádně mě čeká další povídání o mašinkách s topičem a strojvedoucím.
