‚Většina hraje florbal, ten je v Rakousku absolutně nepopulární.‘ Ve Vídni se chystají na Všesokolský slet
Všesokolský slet v Praze se koná každých šest let a do toho příštího zbývají už jen poslední dny. Dorazí sokolové z celého světa, aby společně cvičili v pražském Edenu. Seriál Radiožurnálu dosud představil přípravy cvičenců ve Spojených státech, Kanadě a Francii. A v české dělnické čtvrti ve Vídni se připravuje i skupina rakouských cvičenců.
Dvanáctičlenná mužská skupina trénuje v moderní vídeňské tělocvičně figury, zvedačky i náročné akrobatické prvky. Mluví především česky, občas jsou ale slyšet i německé věty.
Pro rakouské Čechy byl Sokol dlouho spojený s touhou po domově a otevřených hranicích. I po pádu železné opony se mu daří lákat mladé členy. Nyní se ve Vídni připravují na pražský všesokolský slet
„Jsme dvojjazyční, skoro všichni. V nějakých jednotách máme také čistě německé členy, kteří se hlásí k češství,“ vysvětluje Tomáš Frey-Materna, starosta rakouské župy. První jednota ve Vídni vznikla v roce 1867, jen pět let po Praze.
„Máme celkem asi 500 členů. V západní Evropě, kde jsou to Češi a Slováci, kteří dělají Sokol, jsme ti největší. Když se podíváte, kdo tady cvičí, tak jsem ten nejstarší,“ popisuje skupinu mužů starých maximálně 30 let.
O mladé česky mluvící členy Sokol nouzi nemá. Je to i tím, že ve Vídni působí dvojjazyčná škola a gymnázium.
„Většina těch kluků například hraje florbal. Ten je absolutně nepopulární v Rakousku, ale strašně populární v Česku. V té české škole jsme měli jednoho učitele, který zavedl florbal, a to přešlo k Sokolu, protože ti lidé už nechodí do školy, ale jsou teď u mě a hrají tady florbal,“ přibližuje Frey-Materna.
Bohatá tradice
Před pádem železné opony vídeňského Sokola tvořili hlavně starousedlíci, Češi žijící ve Vídni už několikátou generaci. S otevřením hranic se to mění. Spousta cvičenců se už narodila v Česku a příkladem je i Tomáš Frey-Materna, který přišel roce 1968.
„Moje maminka znala Sokol už z České republiky. Když zjistila, že tady je taky a dělá cvičení s dětmi, tak mě tam hned poslala. Já jsem vlastně vyrůstal v Sokole,“ přibližuje.
S dětmi se soustředíme hlavně na slovní zásobu, říká učitelka ze sokolské školy ve Washingtonu
Číst článek
Tělocvična v Angeligasse je v historicky české dělnické čtvrti v desátém vídeňském okrese. Sokol tak navazuje na bohatou tradici, dnes je největším českým spolkem v zemi. Historické dědictví si tu hýčkají – sbírají staré kroje, zástavy i sportovní poháry.
Rakousko bylo významné pro západoevropské sokolstvo i před rokem 1989. Už před padesáti lety začaly srazy v tyrolském Oetzu, v místě úmrtí zakladatele Sokola Miroslava Tyrše.
„Byla tam schůzka českých lidí v exilu, kteří nemohli do Čech, aby se tam setkali. A měli pěkný výlet a v rámci jedné mše a položení věnce u památného kamenu vzpomenuli na úmrtí Tyrše,“ popisuje Frey-Materna.
Dodnes do Oetzu jezdí Sokolové z Rakouska, Německa, Švýcarska a několik desítek let už také Slováci a Češi. „Teď to je pěkná parta. Setkáme se tam, dva dny si zasportujeme a potom máme malý společenský ‚event‘,“ dodává.
‚Celý život‘
Nácvik je u konce a muži rychle mizí do šatny, protože o patro níž v klubovně, už za okamžik začíná fotbalový zápas rakouského národního týmu.
Na všesokolský slet se chystají také v Kanadě. V Torontu cvičí symfonii Sokolové z Itálie i Panamy
Číst článek
„Mě sem přivedli moji rodiče, já sem chodím celý svůj život. Moje mamka sem chodila cvičit, taky děda,“ říká u obrazovky Niko. Je vídeňským Čechem čtvrté generace a už se prý cítí spíš jako Rakušan. Fandit se sem chodí na české i rakouské zápasy.
„Kdyby bylo finále Rakousko proti Česku, tak musím říct (že budu fandit) Rakousku. Tak půlka z nás by byla spíš pro Česko,“ myslí si Nico.
