Ve studiu už nebydlím. Balkónovka dala Rooftopu rapovou nálepku, říká producent Ondřej Žatkuliak
Jména českých studií většinou znají jen samotní hudebníci, kteří v nich nahrávají. Jméno Rooftop ale po vydání písně Balkónovka od rappera Resta znaly i děti na lavičkách před základními školami. Jeho zakladatel Ondřej Žatkuliak byl dalším z hudebních producentů, jejichž práci Radiožurnál představuje v seriálu Architekti popu. Kromě zmíněné Balkónovky ale mluví také o technice, popření žánrů nebo o tom, jaké to je bydlet v práci.
Pamatujete si na první track, který jste kdy nahrál? A jak vypadalo tehdejší studio, nebo spíš „studio“?
Já jsem začínal s hudbou, když mi bylo asi pět let. A první nahrávka od toho nebude daleko. Tehdy jsem měl takové malé Casio pianko, které jsme společně se sousedem nahrávali na magnetofon.
Vždycky jsme si z toho pustili nějaký ten demo beat, co v tom byl zabudovaný, a do toho jsme rapovali, zpívali a různě bubnovali vařečkami na hrnce. To už je ale fakt dávno.
My jsme teď ve vašem studiu Rooftop, které na české scéně patří už mezi legendy. Dokonce se o něm přímo mluví v písně Balkónovka od Resta z roku 2010. Mohl byste nějak krátce shrnout příběh tohoto studia?
Z pokojíčku s magneťákem a sousedem jsem samozřejmě nešel rovnou sem. Postavil jsem a vystřídal jsem několik prostor. Postupem času jsem zjišťoval, co a jak mám dělat s akustikou, jak efektivněji zapojovat zařízení a celkově si utvářel nějaké know how, až z toho vzniklo první studio.
Tam vznikl náziev Rooftop, protože to bylo v takovém podkrovním bytě, a jednou, když tam nahrával Nironic, během rozezpívávání zazněla věta: I’m in a rooftop. A mně se to hned zalíbilo. Teď už sice v podkrovním bytě nejsme, ale název jsem nechal. Právě i kvůli Balkónovce.
Co je při takovém zakládání a plánování studia nejdůležitější?
Vybavení je samozřejmě důležité, ale to se jedna ku jedné vyvíjí s úspěchem studia a časem. S tím set upem, co tu mám, se nedá začít. Lidé si to často neuvědomují, ale nejdůležitější je ta místnost. Nesáhnout po prvním volném bytě nebo baráku.
Když se rozhlédnu, tak jsou tady právě poměrně nízké stropy, je tohle třeba jednou z metrik?
Určitě. Já to sice tady nemám nijak vypočítané, ale tu místnost znám a vím třeba, kdy má jaké frekvenční zdvihy na basech a podobně. Ale třeba začínající producenti by hned z úvodu měli myslet na nějaký nábytek, koberce, kytky, obrazy, všechno, co pomůže zaplnit ten prostor a zbavit ho odrazů.
Umělá inteligence může být hudebním skladatelem. Dokončila už třeba práce Dvořáka nebo Beethovena
Číst článek
A pak samozřejmě klasika – zvukovka, mikrofon, počítač. S tím jsem začínal i já. A k tomu postupně dokupovat věci od renomovanějších výrobců, protože i to klientům řekne, že víte, jaký je světový standard a že jim máte co nabídnout.
Poradil byste dnešním začínajícím producentům, aby spíš vyhledali už nějaké existující studio, nebo se pořád vyplatí založit si své? Protože hudební trh se od začátku Rooftopu radikálně proměnil.
Já jsem byl vždycky konkurenční duše, takže jsem rád, že je dnes studiová technika čím dál tím dostupnější. Je samozřejmě spousta nekvalitních věcí, které by měly zůstat maximálně v domácích studiích, ale díky té kvantitě se zase vygeneruje spousta šikovných lidí, kteří by třeba jinak zůstali neobjevení.
Základní aspekt je, aby to člověk opravdu chtěl dělat a měl zápal. U nás je podle mě třeba klíčem úspěchu to, že lidé přesně vědí, co dostanou, a že se tady u nás prostě cítí dobře, že tu máme dobou atmosféru.
Rap i hudba pro děti
Před chvílí jsme zmínili Resta, jednoho z členů Ty Nikdy labelu, který patří u nás mezi žánrovou špičku. Vy jste se, pokud vím, tomuto žánru sám aktivně věnoval v uskupení Nás všech. Děláte hip hop radši než ostatní žánry?
Určitě ne, to je historická záležitost, která vynikla právě asi díky Balkónovce a Restovi, kterého tímto zdravím.
Ale já si prošel všemi žánry křížem krážem. Hrál jsem na dvojšlapku v metalové kapele a zároveň rapoval v jiné. Pro producenta je znalost toho obecného hudebního jazyka nezbytná.
Ale i přesto se mi zdá, že Rooftop dostal nálepku studia, kde se dělá rap. Nebo se pletu?
Nepletete, je to tak, ale nebyl to záměr. Dřív to bylo vážně hodně o rapu, ale postupně jsme se začali hodně věnovat popu, různému jazzu a podobně. Teď děláme i hodně dětské muziky, což mě hodně baví.
Spolupráce s Mikem Shinodou byla dětským snem, říká producent fiedlerski
Číst článek
Pardon, ale jak se dělá dětská muzika v Rooftop studiu? To si moc nedokážu představit.
Je to zajímavé hlavně tím, že to je čisté. Nepodbíhá to trendům a děti prostě nic neodpustí. Když to není dobré, tak to neposlouchají.
Spíš jsem myslel, jak odhadnete to, co děti bude bavit? Protože tu asi nemáte dětského posluchače, který dá zpětnou vazbu. A i když si dospělí myslí, že vědí, co děti chtějí, nebo co je reálně zajímá, tak jsou většinou úplně vedle.
To je pravda. Musíme prostě probudit dítě v nás. A často se to taky nepovede a zjistíme až později, co jsme měli udělat jinak. Což je taky důležitá zkušenost.
Podobně jako u popu vycházíme z odstranění nějakých balastních vláken a snažíme se zachovat jen to důležité. Plus ty mainstreamové věci by měly být nějakým způsobem přizpůsobené tomu dnešnímu rychlému a lačnému trhu.
A liší se z hlediska studiových postupů produkce různých žánrů? Že byste třeba na některé umělce používal vybavení, které vůbec pro jiné interprety nepoužijete?
Já jsem se vykašlal na jakoukoliv technokracii a řeším to, co mě baví. Já potřebuju mít emoce z čehokoliv, na co sáhnu, nebo z čehokoliv, co odsud odchází. A jakým způsobem k tomu dojdu, je pro mě druhotné.
Takže když k vám někdo jde, tak předem nevíte, s čím budete dělat?
Vůbec ne. Je to vždycky takový dobrodružný příběh. Za rohem mám třeba Roland TR-808, což je největší legenda mezi analogovými bubeníky, a hned vedle se mi válí nějaký dětský xylofon.
Aparatura jako investice
Když už jsme u techniky, co všechno tu ještě máte? Na co jste pyšný? Já tu třeba vidím před sebou Fender Rhodes MARK 2, což je legendární kousek.
Jo, to je můj milovaný zvuk. Asi před deseti lety jsem si koupil první, teď už jich mám víc. Je to jeden zvuk, víc to neumí, ale je tak sytý a plný, že to je naprosto boží.
Kompoziční postup i hektická doba. Orchestr Českého rozhlasu představí violový koncert Virus
Číst článek
A hlavně vás na to baví hrát, protože když na ten nástroj sáhnete, tak on vám vrací vibrace zpátky do těla. Takže vás to inspiruje jinak než softwarové verze nástroje.
Co dalšího tu je?
Z kláves jsou to třeba Wurlitzer. Mám taky nějaké hammondky, staré synťáky Roland Juno. Z mikrofonu tu mám sterý Neumann U87. Nedávno jsem si koupil i ten nový, ale ten mě teda vůbec nebavil. A pak tu mám kompresory z Anglie, na které prý nahrával Robbie Williams. Ale nemám nejoblíbenější věci, rád dělám se vším.
Podle toho, co říkáte, to vypadá, že je to vlastně i taková investiční strategie. Je to tak?
Určitě. Kupuju už skoro jen staré věci, které drží investiční hodnotu. Tím, že už se ty věci nevyrábí, tak jsou každý rok vzácnější a vzácnější. Navíc to dobře vypadá a můžete to používat. Jediný minus je servis, ale jinak je to win win win.
Jak se adaptujete na to, že se v dnešní době žánry vyvíjejí rychleji než kdy předtím? Jak to člověk zvládne sledovat?
Mně vždycky u popu stačilo sledovat jen ty velké trendy. Poslouchat radia, sledovat YouTube a Spotify, vnímat, co poslouchají mladí.
Já osobně třeba žánrově nepřemýšlím. Mě baví mačkat maximum úplně z čehokoliv. Často se děje, že někdo přijde s nějakou představou, kterou rozbije do atomů, a pak to skládáme dohromady znovu a jinak. Ale finální slovo má u mě vždy klient.
Na druhou stranu jste pod tím taky podepsaný, takže tam asi musí být nějaká shoda ne?
Je to tak. Já třeba osobně potřebuju, abych měl husí kůži, když odsud ta písnička odchází. Musím mít u toho emoční orgasmus.
A daří se to?
Daří se to a musím říct, že na mě klienti většinou dávají, za což jsem moc rád.
A co když nedají a společnou řeč nenajdete. Jak to řešíte?
To je dobrá otázka. Práce ve studiu je z obrovské, možná i většinové, části o psychologii. Hudební stránka sice nemůže jít úplně stranou, ale daleko víc je to o komunikaci.
Když třeba přijde kapela, tak musíte rozklíčovat hierarchii mezi nimi. Já třeba miluju humor na hraně, což je taky složité, protože to nesmíte přestřelit. Občas se tu i pláče, no, to se prostě stává a nejde to jinak.
Je něco, na co byste si producentsky netroufl? Třeba velký orchestr? Protože jsem někde četl, že jste produkoval klasickou hudbu, jazz a prý jste absolvoval i nahrávání koránu.
Nedokážu si to představit. Kdybych nebyl nijak limitovaný prostorem, tak bych si klidně i na ten orchestr troufl. Už jsem v minulosti zvládl vybruslit z takových průserů, že mě asi nic nepřekvapí.
,Nebezpečně fascinující a sladce nekonečná opera.‘ Symfonici zahrají v Rudolfinu Tristana a Isoldu
Číst článek
V Rooftopu máte podle kalendáře, do kterého jsem se díval, pořád plno. Odmítáte zakázky z jiných než časových důvodů?
Moc ne. Já jsem dobrodruh a mám rád objevování nových věcí. Nesmí to být jen za hranou zákona, do toho bych určitě nešel. Ale lidi, co mi sem chodí, si nijak moc nelustruju.
U nás to sice ještě v takové podobě nefunguje, ale některé zahraniční hudební vysoké školy už otevírají obor producentství. Všichni producenti, se kterými jsem o jejich cestě v branži mluvil, ale říkali, že se to všechno prostě naučili sami zkusmo a s pomocí videí. Může se z člověka stát producent tím, že vystuduje školu?
Těžká otázka. Prvotní impulz podle mě fakt musí být v zápalu. Vystudované může mít cokoliv, ale bez toho nadšení to nedá.
Rozdíl třeba oproti doktorům je ten, že tohle vystudované mít nemusíte. Takže vás může krásně překonat někdo, kdo tu školu nemá. Nechci tím ty školy vůbec zpochybňovat, ale to, že obstojíte jako podnikatel, vám škola nezajistí.
Máte nějakou vysněnou spolupráci?
Všechny sny mám v tomhle oboru splněné. Já nikdy neměl moc žádné idoly a nikam jsem moc nepotřeboval šplhat. Mě třeba baví sedět s mladými lidmi ve studiu, něco jim předávat, nebo prostě obecně obohacovat českou scénu. To je pro mě naplnění mísy.
V jednom rozhovoru jste řekl, že tady v Rooftopu trávíte 10 až 14 hodin denně a zároveň že se to chystáte změnit. My tu teď rozhovor natáčíme a je skoro deset večer. Jak moc se Vám teda ten plán daří?
Já jsem tu první rok a půl v podstatě bydlel. Byl jsem tu úplně pořád, díky čemuž se mi taky podařilo udělat tak rozsáhlou klientelu.
Zpětně jsem za to rád, ale bylo to období, které bych nikomu moc nedoporučoval. Spát jinde, než člověk pracuje, není vůbec špatná myšlenka.
